Univercalypse

Cítím krev, ve vzduchu, na jazyku a jak mi stéká po hřbetu ruky. Vypadá jako barva, je tak podivně sytě červená a světlá, jako špatný filmový efekt. Filmový efekt tak dobrý, až mu nevěříte. V tu chvíli si uvědomuji, že tu vlastně jsem úplně zbytečně. Nikdo po mě nechtěl, abych si k té posteli šel stoupnout a předstírat, že jsem silný.

Otírám krev do bílého povlečení, zvedám se a před zraky všech odcházím otevřenými dveřmi pryč. V jeden opravdu sobecký moment na nich zhola přestane záležet – zatím na tom pracuji. Kráčím nemocničními chodbami, krom toho pokoje, lidí v něm a mě tu nikdo není. Tady nepotřebujeme lékaře.

Jen co vyrazím ven hlavním vchodem, celý svět se zlomí do černi a scéna se změní. Pod mýma nohama se objevuje zarostlá, vydlážděná ulička mezi vysokými zdmi smogem zšedlých domů. Vzduch je najednou mnohem méně příjemný, škrábe v krku a já musím kašlat, dokud si na něj plíce nezvyknou. Jsou to staří kamarádi, tenhle vzduch a moje plíce.

Proč já se sem vlastně stále vracím? Tady taky není, co bych měl udělat. Asi je to ze zvyku, možná mám k téhle odporné čtvrti nějaký podivný citový vztah.

Rozbíhám se tou spletí a skřípání továrenských strojů je čím dál hlasitější. Mezitím přemýšlím, jestli je obzor žlutý spíš kvůli ošklivé, staré hvězdě nad obzorem, nebo je to dalším únikem plynů. Není to důležité, v případě otravy se můžeme nechat nakopnout detoxikační injekcí. Přesto mám pocit, že ten místní prach, co se mi usazuje na průduškách, už nikdy nezmizí.

Hádám, že s tím, co se teď stalo, bych si mohl nechat otevřít místa s mnohem lepšími životními podmínkami. Představa, že si znovu pustím modifikátora do hlavy, mě ale děsí. Jsem plný paranoie i bez toho, vím, že se mé myšlenky čím dál tím víc vymykají vzorci.

Vybíhám na náměstí a zastavuji se, abych se rozdýchal.

Mám rád své tělo. Není dokonalé, zajímavé, ani příliš silné. Můj obličej je jestě původně asymetrický. Ale… je moje. Fascinuje mě, jak funguje. Má jen jednu jedinou modifikaci, základní port se slotem pro pátou populační třídu. Nedokážu ani pomyslet na to, že do roka, dvou se ode mne předpokládá přechod na jiné. Přirozeně.

Přes náměstí proudí dva davy lidí v jediných dvou místních směrech – z továrny a do ní. Ovšem, skoro celému distriktu by se dalo říkat továrna.

Otočím se od nich pryč a vyrazím doprava, abych doběhl na konec řady obytných buněk. Je jich tu tolik, některé jsou prázdné a mají vybitá okna. Vstupuji do jedné z posledních a stoupám po schodech nahoru. Je tam šero a prach, nějakou dobu jsem tu nebyl. Záclony jsou sežrané špínou a tak téměř neprůhledné.

Jako by to snad mohlo nějak pomoci, rozhlížím se na všechny strany, než pokleknu a zvednu okraj jednoho kusu linolea. Natahuji ruku a z díry v podlaze zvedám malé uzavřené terárium se dvěma rostlinami. Jsou překrásné, mají ohnivě zbarvené okvětí a působí zamyšleně. Ze spodní části terária, tam, co je respirátor, vyndám starou kapsuli od kyslíku, z kabátu vytáhnu novou a zasunu ji dovnitř. Snad dlouho poslouží. Pak všechno vracím do původního stavu.

Sedám si na postel a zírám na prázdnou kapsuli ve svých dlaních. Dnes, předtím, než jsem se byl podívat na mrtvolu předchozího keepera, sešel jsem se s kontaktem a předal mu čtyři oddenky. Očima kopíruji křivku kapsule a doufám, že se dostal v pořádku do cíle.

Den je u konce. Nezbývá, než zapojit tělo k odpočinku a vyčkat dalšího. Ukládám starou kapsuli do kabátu, abych ji zítra mohl předat k doplnění.

V mém myšlení už žádný vzorec neexistuje. 

Read more

Acid

Jen tak pro pobavení. Tedy, spolužáky jsem pobavila. Ne však zas tak docela. Něco, jako když si děláte srandu z toho, že vám snad z té blbosti zešednou vlasy - ale jste plešatí.
Well... s nadhledem.


Acid

You come in, we shut our mouths,
your creepy stare takes away the youth.
With chainsaw voice you grant us greeting
like this was some god damn alcoholic meeting!

Disgusted look in a face like an ass
throws heavy shadow on the whole class.
Just announce another sudden test...
I know you avoided what I know the best.

Then let me watch bullying of my friends.
If I ever had sympathy - here's where it ends!
And meanwhile you give us whole new turn,
my imagination is letting you burn.

In the front row, maybe smiling at you,
but only 'cause I see how the flames bite through.
And even though I may not seem,
I'm looking forward to hear you scream.


PS: Vážně jsem to psala v první řadě.








Read more

Chemitron

Dobře, výborně. Jsem šikovná holka. Ujistila jsem se, že svůj retardovaně ztracený a opožděný zápis do nové školy (já jsem totiž složila přijímací zkoušky, děti o-o) stihnu provést ještě v v pondělí jedenáctého (a to s tím, že je to do dvanáctého) a dočetla pár marně nezáživných článků na oné chytlavé Necyklopedii, kam jsem zabloudila přes odkaz na Strdí z jedněch cizích vzpomínek na májový den.

V tom článku totiž byl takový... bezesporu na poznatky bohatý zážitek z patlání Onigiri, a takových článků jsem já dnes přečetla asi dvanáct, a to se vyplatí. Dozvěděla jsem se každopádně i spoustu zajímavých informací mimo. Ha.
Z odstavečku vyplynulo, že se Onigiri chystám patlat také (že jo, že to vyplynulo...), bude to můj první pokus a krom panických představ šíleně kynoucí a následně mne dusící připálené rejže se na to těším a rozhodla jsem se své výtvory udělat pro Shiiho - koneckonců, s láskou se všechno povede, a to já přesně potřebuju, takže do Onigiri narvu lásky co nejvíc, jen tak pro sichr. A možná trochu nesobecky dobrého úmyslu, aby to tolik nelepilo. Pravděpodobně se hned zítra vydám alespoň pro nishiki (nebo prostě nějakou jinou sushi rýži) a nori (to je zas taká kytka. dobře, řasa). 

Mám já totiž to ale štěstí - tento týden volný, žádná škola, a za dnešní den si mohu připsat přesně nula provedených konstruktivních činností (ne, neberu jako konstruktivní umýt nádobí, jít se psem nebo naskicovat snipera. konstruktivní je vymyslet a postavit intergalaktický transformátor), tak abych taky dělala v dalších dnech něco trošku zajímavějšího a méně rutinního. 

Oh. A v neděli je vlastně svátek matek. (Přibližně před hodinou jsem to zapomněla.) Čili další dobrá poznámka k zítřejšímu výletu do centra.
Omlouvám se za občasnou nenávaznost odstavců. Sem tam si odskočím ukonejšit Shiiho, jelikož má zase mírný splín a je mu blbě jako vždycky. Alespoň s tím splínem to nebude tak žhavý. 

Tedy, co se ještě Onigiri týče, ráda své zkušenosti pak věnuju nějaký ten článek, pokud neztroskotáme hned na té rýži. 

Mám já to ale veselou náladu. A to beze špetky anarchisticky-cynické hořkosti. To se mi dlouho nestalo. 

Aj, tak cynik jsem pořád. 

Co bych vám ještě pověděla.

Včera večer jsem se vrátila z jedné takové oddílové akce, od středy jsem byla na nejmenovaném hradě a ačkoliv mne posadili chudinku samotnou do stanoviště, na kterém jsem nikdy v životě nebyla a o dějinách onoho předmětu a jeho využití pravěkými lidmi jsem neměla ani šajna, zvládla jsem odprezentovat sedm hluboce věděním naplněných přednášek. Lol. 

Proboha. Apocalypto.  

Musím jít. 

Už se na mě hroutí střecha.

Co kdyby už konečně přestala křičet?

Musím jít. 

Příštího dne...

Tááákže. Komukoliv, kdo by nějakou krutou a děsivou náhodou zabloudil na toto vražedným sluncem vyprahlé místo a otevřel tento zhoubný a nezajímavý text se omlouvám, opravdu jsem musela stanoviště-notebook opustit, a to spíš rychle, než pomalu.
Napsala jsem si tu krásný nákupní seznam (protože bych to fakt zapomněla, jsou tam i jiný položky než rejže a řasy) a sama jsem trochu... otrávená svým vlastním nadšením pro Onigiri-making, jelikož dle mé predikce to zvyšuje šanci na nějaký katastrofální fail ve výpočtech. Nu což. Uvidíme.
Muh, víte co? Odjela bych někam pryč, tak pryč, jako jezdíme s oddílem, ale jenom se Scissore a Marsu, alespoň na týden, vzít pár věcí do batohů a vypadnout někam do lesa, třebas pod stan a třebas jenom s plachtou si odpočinout od všeho ostatního, všech problémů a psychických tlaků ostatních faktorů.
Just with my two favourite allies... (Tohle mi připomíná jednu tolik krásnou písničku.)

 

Ach ano, vždycky, když slyším Road Trippin, zasním se do té vybrnkané melodie a jejich hlasu. Jej. 

Už proto stojí za to naučit se hrát na kytaru, ne?  =)

Znáte ten pocit, když vám někdo neodepisuje, a vás napadají takové paranoidní věci, jako že se zrovna rozhodl jít zabít? 

Možná by se dal na tenhle volný týden alespoň zorganizovat menší piknik někam do parku. Dobře, není to ani zdaleka tak pěkné jako moje předchozí představa, zato je to o 99,97% realizovatelnější (idea no.1 - realizovatelnost tedy 0,03%) a méně náročné na hmotnost batohu, což je taky docela pěkný kladný faktor. Po uplynulých pěti dnech se má záda do nošení těžkých věcí nějak zvlášť nehrnou (a kolena jim jenom přizvukují).
Jaj. To mi připomíná, že mi včera psala a volala R-H a zvala mne bruslit, a já byla moc zlá a cynická a všechno mě bolelo, a tak jsem jí to ani nezvedla. Díky bohu za to krytí (Scissore), že se prý vracím až zítra. A chudinka R-H.
Co se na mě tak koukáte? Já jsem vám říkala, že nedostanete žádné hodnotné informace a že vás tenhle věc nijak neobohatí! ._.

Probohaa. Proč to tak hrozně svědí...?! 

A proč Chemitron? Protože mi ho ti krutí nevědomí zase zdrogovali a ani nevědí, jak mu tím ubližují. Do hajzlu. 

Jenom to všechno dělají horším a berou mu jedinou stálost v jeho osobnosti. Snaží se ho vyléčit z ran, jaké mu sami způsobují a viní ho za svoje vlastní chyby. A nejhorší je, že on jim to věří. A nenávidí se ještě víc. 

A tak z něj prostě znovu udělají poloprázdnou schránku. Pro vyšší dobro. 

Tohle jim nikdy v životě neodpustím. 

Co na tom, že o tom nemají ponětí a myslí si, jací spasitelé jsou? 

Nevědomost neomlouvá. 

Nikdy vám to neodpustím. 

Read more

No a ještě jednou

Jak mne, jako každý den, vytrhl ze spánku budík, tak jsem jej znovu poslala k ledu unaveným pokynem a klesla zpátky do polštáře. Co si už tak čistě nepamatuju, kdy jsem se vykašlala i na ten druhý.

Samozřejmě jsem následně vůbec nic nestíhala a do školy dorazila za minutu celá.

Zdá se to jako relativně výjimečný den, ale mě se to obvykle stane minimálně jednou do týdne. Čím byl ale zrovna dnešek zvláštní, že jsem celou tu cestu přemýšlela o tom, že je konec listopadu. Všechny ty reklamní bannery jsem se za ty roky naučila ignorovat, koneckonců, už na mě odevšad útočí někdy od druhé poloviny října. Samozřejmě mám na mysli ony slavné bílé vánoce. Kupte tohle, kupte tamto. Vánoce jsou sice až za devatero horami, nevadí ale, svetr se vám doma nezkazí. A navíc dostanete kytku – ta sice jo, ale můžete si na ní koupit hezkej květináč.

Neznám sice moc lidí, kteří by na to dali, a stresovali už od října, zato ale znám nespočet těch, kteří neustále mrmlají, jak je to otravné, že na ně vyskakují vánoční slevy téměř tři měsíce před dnem D. Mě osobně to zas tak neotravuje, ale jak tak jdu, občas si ťukám na čelo, co že tím ti prodejci asi sledují, když to všechny jenom dráždí. No, zakázala bych sice barevná světýlka, hvězdičky, baňky a podobné (co nejvíc třpytkaté a nablýskané) vánoční vymoženosti alespoň do prosince, když už ne do týdne před dvacátým čtvrtým, ale tenhle rok to nikdo – krom TV nova – zas tak nepřehání. Ale TV nova vždycky přehání.  Ještě všichni nahodíme americké santa-úsměvy a všechno bude oukej.

Jak jsem se tak tedy tiskla ke studenému oknu přeplněné tramvaje, napadlo mě, že už se to blíží, ty vánoční nákupy. Zase jednou budu muset vymýšlet nehorázně originální dárky, které by se mi vešly do omezeného rozpočtu, tenhle rok navíc obzvlášť, když nás minulo tolik akcí. Zase jednou budu muset hluboce dumat nad tím, kde asi sakra seženu všechno to, co jsem si vymyslela. Bezesporu zase nebudu stíhat a některé dárky připadnou na již zmiňovaný barevný týden před vánoci. Možná taky občas posmutním, proč nejsem ten typ, který všechny obdaruje pár univerzálními radostmi a má vystaráno.

Brzy také přijde na veselou domluvu o nákupech a manufakturní výrobě s přáteli, a vsadím se, že zase nic moc neseženeme, spíš se pobavíme u kafe nebo čaje. Když už mluvím o přátelích, bude to chtít vybrat novou lokaci na společné pečení cukroví, protože na té poslední nám odešla trouba a ještě ukradla všechny cennosti.

Proboha, vždyť je to všechno tak hrozně daleko. Prosinec je na nákup dárků jako stvořený, v listopadu budu pokojně přemýšlet u hrnku něčeho teplého a nakonec to stejně, jako vždycky, nějak stihnu.

No a někdy tehdy jsem si uvědomila, že jsem přejela dvě zastávky. Musela jsem vystoupit a jít pěšky, nakonec jsem přišla pozdě jen o deset minut.  

Read more

Osamění nikoliv

Tak vám povím, podivní jsou ti lidé kolem mne. Jako by všichni začali špatně slyšet, či měli sennou rýmu (z níž obvykle otravně zalehnou uši – to pak každý kouká podivně na mne, nežli mi dojde, že se na něco tázali). Nebo si snad pletou pojmy a dojmy, jak se říká.
Včera tak prostě kráčím těmi městskými ulicemi. Sic to bylo téměř večer, a jak už je teď zima, byla i pěkná tma, ale znáte přeci pražskou tmu – je dočista oranžová. Po mém boku kluše můj věrný (nevěrný) druh. Ano, to by tomu nebylo procházky, abychom nepotkali nějakou tu postarší paní, co se až vpíjí do chodníku, jakého to mám krásného pejska, a cpe mu hned jakýsi piškot, ale na to už jsme si natolik zvykli, že čekám, až i on přestane ty piškoty žrát. Však mu z nich musí být už špatně. Na druhou stranu je to veliký požer, takže když se zamyslím, snědl by i cibuli, kdyby mu ji někdo nabídl.

Když s křečovitým úsměvem a naléhavým loučením táhnu přítele dál ulicí, tiše doufám, že dnes večer již vše proběhne v klidu a míru onoho městského ticha. Téměř tomu tak bylo. Procházíme trochu tmavšími ulicemi, aby si naše oči odpočinuly, a zastavujeme se u naprosto každého rohu, aby nad ním mohl ten bezohleda zvednout zadní nohu. Mrznou mi konečky prstů, a tak trvá, než vydoluji z kapes ďáblův přístroj, který vytrvale otravuje, chci říct, oznamuje příchozí zprávu. Mdlé světlo ozáří mou tvář, možná si hraje na boží poselství, a přes přivřené, podrážděné oči rozeznávám zprávu od mé spřízněné duše. Mám projít další tři bloky a zazvonit v ošklivé ulici u domu se zelenou omýtkou, jestliže chci. Nechci, ale za příslibu horkého čaje kladně odpovím a mlasknu na psa.

Než učiním první krok, stihne mi ještě mobil ze zkřehlých rukou vypadnout. Hledáním zatoulané baterie trávím dalších pět minut, nakonec na ní sedí můj milý kamarád.

Ve dveřích mne přivítalo ještě oranžovější světlo, než venku. Dobrá, možná spíš žluté. Vanda mne častuje zářivým úsměvem s permanentními kruhy pod očima. Často přemítám, jestli je tam má schválně. Vypadá pak mírně nebezpečně. Objevují se jí dokonce, i když se vyspí pořádně – je prý pak zase příliš vyspalá.

Pověsím bundu na jeden z kovových věšáčků nad botníkem, zouvám si boty.  Vanda už se ani neptá, zda chci bačkory, nebo jestli chce ten nevděčník vodu. Známe se dlouho.

Sedíme tedy už na nízkém gauči v jejím pokoji. Vanda drží svůj hrnek s čajem oběma rukama, jako by si snad chtěla poeticky ohřát dlaně (a to i přesto, že má doma teplo), můj leží na stolku, jelikož snad pořád ještě vře.

„Vypadáš hrozně osaměle,“ usměje se na mě Vanda vesele, „proč nezavoláš?“

Podívám se na ni a pokrčím rameny. Nejsem osamělá, mám spousty neprobádaných myšlenek, nepromyšlených úvah a teorií, o kterých jsem neuvažovala.

Vanda usrkne čaj a spálí si jazyk úplně, jako bych to neříkala.

„Vždycky mi připadáš hrozivě sama, není to tak?“ nadhazuje znovu.

Opět krčím rameny, seč mohu.

Po chvíli zapředeme rozhovor na spoustu nesmyslných témat, jak je už občas, když zavítám k Vandě, zvykem. Odcházím o hodinu a půl později, jelikož už je tma opravdu velice tmavě oranžová a Vanda má strach, že mne někdo na té pět set metrů dlouhé cestě někdo přepadne.

Tak vidíte. Za celou tu dobu mi v hlavě utkvěly jenom dvě věty.

Osamělost je přeci pocit, který můžete mít i s Vandou (nehledě na to, že s Vandou nemůžete mít pocity žádné žádnoucí). Když chce být jeden sám, nemusí být přeci hned osamělý!

Tak tomu tedy je?! Nevšimla jsem si, že by měla Vanda sennou rýmu, a hluchá jistě také není. Ach, jenom kdyby někdo uvedl na pravou míru ty její pojmy, navrch i s dojmy. Myslí si snad opravdu, že být sám a být osamělý je naprosto a bezesporu totéž?
Tak vám povím, podivní jsou ti lidé kolem mne.

Read more

Můj osobní vztah k muzice

Hudba. Hezké slovo. Pro každého z vás má nějaký ten svůj význam, že? To, co v sobě ale skrývá, odhalil jen zlomek světa. Jestli mne opravdu ovládá nějaká populační závislost, je to závislost na hudbě. To, co dokáže hudba s mou myslí i tělem, jak silně promlouvá skrze všechny své prvky k mé osobě… je to neuvěřitelné. Možná je hudba nějakým neprozkoumaným druhem magie, který známe natolik, že si toho vůbec nevšímáme. Ale mne to stále naplňuje nevěřícným obdivem vůči umělcům, kteří se, i když je nikdy nepoznám doopravdy, stali nejbližšími přáteli v dobrém i zlém. Pocit, jako bych jim rozuměla, a především, oni rozuměli mně, přestože není úplně skutečný v tom slova smyslu, jak to vyzní pro každého normálního člověka, kterému bych to přednesla, mezi hudebníky a námi existuje jistý druh velmi blízkého spojení na instinktivní úrovni, nikoliv té lidsky-reálné.

Oblíbená píseň, to není jen taková fráze, jakou si říkají afektované holky s cigaretou v puse (jasně že mám na mysli holky pod osmnáctkou), pro mne znamená něco, co představuje mou současnou situaci v životě, stav mysli, nebo snad psychickou stálost a kontrolu.

Stále mi přijde tolik zvláštní, jak moc nás může hudba ovlivnit. Ne každý to tak má, asi.
Ale, co já vím, vždycky dokázala buď prohloubit, posílit a ustálit mou náladu, nebo ji dokonce změnit. Pomáhala ujasnit myšlenky, i když, pravda je, že když si pustíte depresivní a nenávistnou písničku, těžko říct, jestli přijdete na to, že byste měli někomu odpustit, omluvit se a spravit vztahy. Nakonec ale stejně dojdeme k tomu samému, ne? 

Heh, jistěže, i právě teď mi v pozadí psaní něco hraje, konkrétně celé Saturate od Breaking Benjamin, a vlastně mě to trochu odvádí od soustředění na to, co píšu.
Proboha, já pak vypnu přehrávač, přečtu si to po sobě a následně budu dlouho kroutit hlavou nad tím, jak upadly mé vyjadřovací schopnosti, a vynadám si, že s hudbou se prostě psát nedá, pokud se na to chci soustředit. Já totiž velmi ráda poslouchám tak, že se ponořím do textu, hlasu, i instrumentálu. Naneštěstí si to i ráda pustím k psaní, a u takového tématu jsem nemohla nic nezapnout, ne?
No, a podle toho to taky vypadá.

Už mi prostě asi nezbývá, než se omluvit za váš ztracený čas. Nějak mi to dnes zas ujelo, ztratila jsem původní (značně zajímavou) myšlenku a nemůžu ji najít. Jestli se mi to ještě podaří, možná tohle smažu a napíšu to znovu, ale pochybuju =D
Potřebovala bych facku, která by mě probrala.
A taky se trochu vrátit do reality a začít přemýšlet nad současností.

No, hudba určitě pomůže. A nebo to ještě víc zabije. Spíš tak.

Loučím se s vámi vlčím zavytím.
Na závěr, trochu klišé…

asi Dance With The Devil od Breaking Benjamin. Nebo nějaká jejich další, perfektní skladba. Je to vážně těžké. Co vy a váš oblíbený kousek?

Read more

Konečně personalizována, zpět do reality

Zdravím, zbloudilí, tak jsem zpátky v Praze a konečně nějak při smyslech. Ona taková těžká změna prostředí a režimu s člověkem silně zamává, tenhle rok víc, než kdy dřív. Znáte ty případy lidí, kteří byli propuštěni z věznice po tam odpykaných čtyřiceti letech, neschopni se adaptovat na normální život? Připadala jsem si tak nejméně první tři dny.

Nejvíc mi chybělo vídat každý den ty samé lidi, chodit společně k jídlu a společně makat na experimentech, procházet tím denním režimem a bojovat za sokolí čest. Nechat se probudit ve dvě ráno a do šesti expandovat a snažit se neztratit v tom prokletém lese. 

Noci, které jsme prodiskutovali ve stanu, noci pod hvězdným nebem. 

Tady v Praze žádné hvězdné nebe neuvidím. 

Ještě v onom pomyslném kómatu jsem se samozřejmě sešla s Ním. 

Hmm, to není vhodné označení. Najdem mu nějakou dobrou blogovou přezdívku... *přemýšlí, pomáhá strejda google*

Yasashi. To se mi líbí. 

No, byl to myslím den druhý, který jsme se Yasashim strávili v tom parku (kde nás mimochodem pak stihla opravdu děsivá bouřka a jeden blesk šlehl asi dvacet metrů od nás, takže infarkt), což mne trochu pomohlo vrátit do reality, ale, jestli si někdo z vás pamatuje moje období derealizace/depersonalizace, na chvilku jsem do toho spadla znovu.

Je nesnesitelné, když si nejste jistí, kdo vlastně doopravdy jste. Tedy, projevovalo se to jen v osamění, ale toho se mi dostalo docela často, vysvětlím proč.

Dostat se z depersonalizačních symptomů by mi určitě pomohly mé krásné stereotypy - workout, training. Ale...
Můj poslední funkční den byl teď ve čtvrtek, kdy mne Yasashi postrčil do čajky, a vlastně ani to ne, jen jsem ho tak nehorázně chtěla vidět (a těšila se i na pár lidí z fandomu), že jsem prostě fungovat začala. Yasashiova přítomnost dokáže udělat všechno lepším =D. Zabít moje příznaky depersonalizace, veškerou špatnou náladu, nejradši bych si ho vzala domů. Ou, to bylo sobecké. 

Bohužel, už po cestě domů mě fakt dost bolela hlava a doma jsem si lehla na postel (facebed style) a prostě ležela. Pak už asi i usnula. 

Už mi leze na nervy, že pokaždé, když vstanu a ujdu pár kroků, zatmí se mi nejdřív před očima, gravitace stoupne o několik čísel a moje hlava v té přelévající se krvi topí Titanic. Krom toho mi pravděpodobně někdo nenápadně projíždí přímočarkou střeva. 

Jo, omlouvám se, to nebyl ohleduplný popis. 

Prostě, znamená to co? Že nejsem schopna cvičit, a to mě opravdu užírá. (Taky jsem musela odvolat poslední setkání se Yasashim před tím, než odjel. Ujelo mi pár sprostých slov, ještě teď, když jsem si to znovu uvědomila.)

Tím se ale tedy vracíme k té depersonalizaci. Nesnáším, když v takových stavech (nepředstavujte si zdrogovanou depresivní postavičku, prostě jen moc nad vším přemýšlím, nechápu myšlenkové pochody druhých ani svoje, prostě hledám sama sebe, rozhovory se mnou jsou opravdu zvláštní a můžu pár věcí slušně pokazit) s někým komunikuju jinak, než naživo, a docela na tom záleží. 

Zvrat přišel, konečně, dneska někdy kolem páté odpoledne. Doufám, že se to nevrátí, už se mi to nestalo víc, než rok,  není to nic, co bych chtěla zažít znova.

No, ráda jsem se vypsala. Dlouho jsme se tu neminuli, zčásti proto, že jsem byla mimo veškerou elektroniku, pak kvůli tomu, že poslední dobou stále kreslím, ale v podstatě nepíšu. A měla bych, to je jasné. Dostat tuhle část své osobnosti do popředí, protože umělec-magor, to je pravděpodobně to nejlepší, co v sobě mám. 

Prozatím se loučím. Patří vám obrovská omluva i poklona, že jste se dostali až sem. Wow. Nevím, jestli bych sama vydržela.
No, snad se zas brzy 'uvidíme', třebas, doufám, i s něčím konstruktivním a bolestně autorským. 

Ať vás provází vytí vlků a slunce máte stále v zádech. 

Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary... 

Snad jsem to napsala dobře, ale, kdo pozná, má vlčí tesák - zamilovala jsem se do těch veršů. 

Read more

Nikdy, NIKDY není času dost.

Konečně jsem otevřela textový editor a odhodlala se k napsání toho, o čem již dlouho uvažuji - vlastního světa. Svět, který nebyl ničím inspirovaný (tedy ne vědomě) a jehož promýšlení a psaní mi činilo obrovskou radost. Svět, kam zamířím svůj příští běh na dlouhou trať.
Začínám se pomalu vzdávat Weronth, nejspíš, ale na druhou stranu mi její charaktery stihly přirůst k srdci, takže to důkladně zvážím. Možná by byla škoda vzdát se toho promyšleného příběhu. Jak to tak píšu, jsem si téměř jistá, že se na to nejspíš nevykašlu.
To, co jsem dneska sepsala, není zas tak světoborné. Já nemám zase bůhvíjaký nadpozemský talent na tvůrčí psaní (ale stejně ho hodlám rozvíjet). Ale je to moje, je to svět, ve kterém chci psát a jehož jsem součástí. On je taky mou součástí. Nejspíš sem přijde a možná taky ne, ale jen tak mimochodem... bez vlků by to přece nebylo ono, nebyla bych to já =D.

Co se psaní týče, jsem teď možná trochu vyšťavená - a nebo naopak nakopnutá. Včera asi ve čtvrt na tři jsme s kamarádem dopsali silně epický souboj našich dvou postav v RP hře. Dělali jsme na něm asi dva dny a byl to neuvěřitelně dlouhý příspěvek. Patřičně akční, plný pocitů a detailně popsaný.
RPčko je umění, to vám povím. Je to typ tvůrčího psaní. Ačkoliv je z vás určitě mnoho těch, kteří to odsuzují a nebo role-playingu nepřisuzují nějakou velkou literární hodnotu... Když to má být kvalitní hra, musíte do toho dát všechno ze svého spisovatelského talentu. A jestliže pak najdete partnera, se kterým se vám výborně píše, všechno vám zapadá do sebe navzájem a v každém RPčku vymyslíte postavy, které jsou spolu provázané... je to zábava na úrovni pro pisálky.
*mává* Díky, Raine.

Posledně to s tématem týdne nevyšlo, tak bych se možná mohla na poslední chvíli zvednout a napsat.
Moment. Ne, ne.... Neigh! Já jsem věděla, že to nestihnem, že to musíme začít psát, a ona pořád, že máme dost času... ELWIN!
Mno, všichni přítomní, a takto to chodí v Literárním klubu. Takže místo psaní na téma týdne se jdu vrhnout na zapomenutý článek o fantasy. *facepalm* =D
Snad nám členové odpustí.

EDIT: Článek hotov, mohu vás pozvat ke čtení? 












Read more

Má volba

Odcházím z místnosti a práskám dveřmi. Skleněná výplň se s obrovským rachotem vysype na ošklivou dlažbu, nic z toho se mne ale netýká. Nic na světě se mne netýká. Jsem neznámá tvář z davu.

Za dveřmi není už nic. Zbloudilé střepy se bůhví proč zbarvují krví a mizí v té černi, kde jsem se ocitla. Já jdu dál. Je jedno, co je přede mnou. Dávno jsem se přestala bát tmy. Tahle tma není nebezpečná. Tahle ne.

Kladu jednu nohu před druhou. Hledím přímo před sebe. Začínám rozeznávat obrysy, ostré a jasné, ačkoliv, stále skryté v šeru. Bosýma nohama cítím prach betonové džungle. Kroky jsou lehké a měkké, na rozdíl od jejich směru.

V dálce je vidět blesk, vzápětí přichází i opožděný zvuk. Pod jeho silou mi drkotají zuby, město se otřásá v základech. Krátký okamžik světla prozrazuje, že jsem na střeše panelového domu. Pouliční lampy nesvítí, město je mrtvé. Neprochází tudy elektřina, pokrok se zastavil, a tak lidé odešli. Nevěděli přece, že si podávají ruce s koncem.

Nezastavuji se. Blížím se k okraji, mysl čistou a klidnou, jako je hladina jezera daleko na severu. Neděsím se pohledu dolů. Zeje pode mnou několik desítek metrů, slabý vítr se mi ovíjí kolem kotníků.

Usměji se.

Tohle je volba, před kterou stojím. Přemýšlím, jestli se před ní někdy ocitne každý, nebo jsou to jen ti zničení krátkým zábleskem života, jež vlastně ani neprožili. Zlomí nás právě šílenství, nebo nás žene dál?

Pohledem zabloudím do dáli. Na ramena mi dopadají první kapky deště, chladivé, stékají po mých pažích a razí si cestu až tam dolů na popraskanou ulici.

Jak mocná je myšlenka. Kdosi řekl, že všechno mocné můžeme použít jako zbraň. Myšlenku? Myšlenku také. Ale ta se liší. Myšlenku nedokážeme ovládnout, nedokážeme ji přetvořit dle vlastních chtíčů, aniž bychom porušili její podstatu. Je to riskantní krok, ale myšlenkou se musíme nechat sami ovládnout, abychom plně splynuli.

Nemůžeme usměrnit myšlenku, myšlenkou musíme být usměrněni.

Zavřu oči a zvedám ruce k nebesům. Mé prsty hladí krůpěje deště, jako by to snad mělo být naposledy. Bude? Stačil by jeden krok. Tahle volba.

Miluji déšť. Déšť jako by vždycky očistil svět od zbytečností a faleše. Déšť zbavuje svět nesmyslných příkras a zároveň dává důležitým věcem význam, jaký jsme dřív neviděli.
Když se tak dívám, ze střechy panelového domu, na město v dešti, myslím, že to vidím. Je to nenápadné. Schovává se to mezi šedivými stěnami právě pro takové, jako jsem já. Pro takové, které dělí jen krok od nevratné volby. Abychom dokázali vidět svět čistý a skutečný.

Vdechuji vlhký vzduch do plic, déšť neustává. Rozhodla jsem se.
Takhle to nechci. Ne, tenhle svět není tak pevný a neměnný, tenhle svět je v jádru tvárný, a já jsem.

Odstupuji kousek od okraje, zhluboka se nadechnu.

Za všechno, co mohlo být ztraceno.

Běžím po špičkách a lehkými skoky.

Za všechno, co se teď může změnit.

Už jen pár desítek centimetrů mne dělí od plechového střešního parapetu a dlouhé cesty do prachu městských ulic.

Za všechno, co se změní.

Vkládám do posledního odrazu všechny síly, které mi po tom všem zůstaly, a pak mi mizí pevná zem zpod nohou.

Vítr mne šlehá do tváří. Blíží se to, ten soudný okamžik, pro něž jsem se rozhodla, právě teď, před pár vteřinami.

Když to přijde, je to jiné. Je to tvrdší a intenzivnější, než jsem čekala. Náraz mi téměř drtí žebra, bolest vystřeluje do morku kostí. Mé ruce objímají betonové podloží.

Vytahuji se na protější střechu.

Ležím tam, u okraje, přerývaně dýchám. Bylo to daleko.

Dokázala jsem to. Stála jsem před volbou a vybrala jít dál.

Nikdy už to ale nebude stejné. Alespoň doufám. 

Dodatek autorky:
Asi jste pochopili, že to je spíš metafora, než příběh. Stalo se to, a já si vybrala. 

Read more

OKT - Opravdu konstruktivní text

Ta psací krize je hrozně užírající. Předtím jsem neměla na psaní náladu, teď ji mám, ale nevím, co psát. Vím, že bych měla psát Weronth, ale... já nevím. Moje psaní obecně se jeden čas vyvíjelo nehorázně rychle, a tahle kapitolovka si prošla právě tímhle obdobím. Její první kapitoly dost možná za nic nestojí. Dost možná za nic nestojí ani ty poslední, protože už jsou tu delší dobu. A dost možná za nic nestojí celé moje psaní, ale to je jiná kapitola.
Já nevím. Nejradši bych to celé smazala a provedla kompletní remake tohohle příběhu. Z výchozího bodu mám pro tu svou trojku vymyšlenou budoucnost. Ale... prostě se mi v tom nechce pokračovat, když to vychází z toho, z čeho to vychází. Nejspíš se vážně vrhnu na přepsání. Někdy se tam objevily nehorázné nesmysly, to vám povím.

V poslední době dost času věnuju fanficům, které jsem si nakonec zakázala. Pak už totiž píšu jenom tohle. Pak už kašlu na všechno ostatní. Pak jsou z toho měsíce neaktivity tady, protože sem prostě nemám co dát. Však víte, říkala jsem, že sem fanfictions nepatří.
Pracuju i na jedné normální akci, ale je to můj první pokus o počin v tomhle duchu, takže nejspíš počkám, jak se to vyvine, než začnu vůbec přemýšlet o tom, že bych to sem dala.
Tak co teď? Na to, abych začala přepisovat Weronth, jsem momentálně moc líná zaneprázdněná.
Možná by z toho po sto letech mohla vylézt povídka/úvaha na blogové téma týdne, ale moc jistá bych si tím nebyla.
Mám toho teď nehorázně moc na práci. Vždycky, když si najdu čas a zasednu k počítači, hned na mne někdo vyskočí, že tam sedím celý den a nic nedělám.
Nesnáším, že sedět na počítači všichni považují za nicnedělání. Představte si tu psací extázi, ten úsměv, s jakým přibývají řádky ve vašem textovém editoru. Ten povzdech po třech popsaných stránkách.
Asi vám ho zchladí, když někdo přijde a seřve vás, že jste NIC neudělali.
Fajn. Možná to není práce konstruktivní pro domácnost, ale je konstruktivní pro můj charakter a dávám do ní hodně. Nemám ráda, jak mě potom sjedou, jako kdybych byla jako ostatní, jako kdybych seděla na facebooku, nebo fotila selfie na instagram.
Tenhle svět trochu vypadl z normálu, řekla bych.


PS: Ne, nechystám se k sebevraždě a ani se neprobouzí temná část mé mysli (ta už je dávno vzhůru). Tenhle art je ale krásný. Bohužel neznám autora.








Read more

O plánech, snaze a o tom, co je správné

Je to opravdu tak strašně těžké? Ono vlastně ano, je. V poslední době mám velice napjatý vztah s Genetrou a začínám z toho podezřívat právě souvislost o ztrátě nedílné součásti mého života - blogu. Proč jsem blog ztratila?
Není to tak, že bych přestala psát, ale fakt, že už dlouho jsem si nesedla a nenapsala žádnou jednorázovku na téma týdne, či tak prostě že by se mi chtělo. Rozjela jsem pár dlouhodobých projektů, dva z nich jsou fanfictions (které jsem se zařekla sem nedávat) a ten třetí je teprve ve zkušební verzi a jeho svět se dotvořuje v autorčině chaotické mysli. Jo a, ten čtvrtý... no, dá se psát jen při určitém stavu mysli (nepříliš zdravém stavu mysli... ne, nepiju, nekouřím, nefetuju, tak jsem to nemyslela) a nějak si nejsem jistá, jestli se to sem hodí, popřemýšlím o tom.
Stejně mi ale trochu připadá, že maličko ztrácím toho spisovatelského ducha - byly dny, kdy jsem přišla domů, shodila batoh, otevřela notebook, napsala šest tisíc znaků, byla dvě hodiny se psem a pak navrch napsala ještě tak tři další tisícovky.
Fakt je, že to už teď ani nemám šanci stíhat - škola, povinnosti, společenské vytížení (trávím víc času venku se Scissore, než doma =D) a neodmyslitelná zábava, jako knížky, kreslení (a to nejen traditional, včera jsem strávila šest hodin nad jednou konkrétní digitální kresbou MYŠÍ, a ani jsem se nedostala k barvení) a nějaká ta fyzická aktivita.
Což mi připomíná... no... já se o tom zmiňovat nechtěla. Ale na druhou stranu, tenhle blog absolutně nikdo nečte, nikdo nekomentuje a nikoho nezajímám. Je to vlastně velice milé východisko, protože si tu mohu vylévat mysl bez obav, že by měl někdo demotivační kecy. Stačí, že já si nevěřím.
Věděli jste, že jsem vždycky obdivovala lidi, jako je Arvari? Mluvím tu teď o tom cvičení a workoutu, jak se jí z toho stala nedílná součást života a že dokázala začít a ne jenom o tom kecat.
Slyšeli jste někdy o parkouru? Musím se ptát, protože většina lidí mi překvapivě říká, že ne, alespoň ne v souvislosti s lidmi (horses everywhere).
Mám pocit, že jsem našla nadcházející smysl svého života. Zní to neskutečně povrchně, když to po sobě čtu. Ale ne. Nechci začít s parkourem, abych byla 'cool' a uznávaná. Nechci se stát traceuse kvůli ničemu z těchhle nesmyslných, idiotských důvodů. Nesmírně mne zaujala celá parkourová komunita a filozofie (málem jsem tam napsala tvrdý y, teď mlátím hlavou o stůl, to se mi snad ještě nestalo).
Parkour. Vlastními slovy? Ne ani tak sport, jako disciplína, kde jde o to, dostat se z bodu A do bodu B jak nejrychleji dokážete a co nejpřímější a nejkratší cestou. Skáče se, šplhá se, podlézá se. Jde o rychlost a o flow, což je jakási plynulost toho celého. Ale ono to není jen o pohybu. Je to životní styl, překonávat překážky jak při běhu, tak v životě, pomáhat si navzájem a chránit ty slabší.
Nemám možná právo to rozebírat, ačkoliv mám neodbytný pocit, že tomu všemu rozumím a opravdu by mi bylo ctí stát se součástí parkouru, ale zabloudit sem nějaký traceur...
Každopádně ale, u mne je tohle problém. Počítám s pár měsíci cvičení a posilování předtím, než začnu opravdu aktivně trénovat parkour, protože moje fyzička je asi tak průměrná, není to špatné, ale nestačí to. A i to cvičení mne nadchlo, protože znova - nechci s tím začít z povrchních důvodů, ale proto, že se chci změnit. Chci změnit svůj životní styl, chci změnit svůj charakter. Jedna temná, velice temná část mé bytosti to všechno vidí a je jí  z toho trochu blbě. Mám pocit, že jsem do života dostala málo dobrých vlastností - málo pokory. Neumím držet hubu a krok. Chci se stát někým lepším, chci se prostě změnit, chci zažít to, o čem mluvili parkouristi, že i když třeba začínali s tím, jak se předvedou před kámoši, parkour je navždycky změnil.
Abyste mi rozuměli, není to něco, na co bych přišla dneska večer. Je to předmět dlouhodobého, intenzivního mozkového hloubání a dloubání (ne, tohle není můj nejoblíbenější animák, ale o tom jindy - ačkoliv určitě někdy).
Já... žiju tímhle snem, stalo se mi přirozeností za normální chůze přeskakovat věci, venku se psem pár hodin zkoušet různé typy vaultů skoků a tak podobně. Pomalu dělám sen realitou.
V čem je tedy vlastně problém? Je pro mne hrozně těžké začít s tím vším jen tak naráz. Zkusila jsem to, neuspěla jsem. Dvakrát. Podruhé mi to vydrželo dvakrát tak dlouho. Představte si mou situaci, nemám naprosto na nic čas, kolikrát se vracím domů polomrtvá (viz den, kdy jsem pět a půl hodiny se Scissore lezla po skalách na Divoký Šárce), a když pak přijdete po aktivním sportovním zážitku domů a dovolíte si, že tentokrát dáte jenom jednu sérii, postupně se to zhroutí.
Ale já to budu zkoušet znova a znova, dokud si nezvyknu na to, že to prostě patří do mého harmonogramu a ukrajuje to málo času, co mám. Zní to celé tak nesmyslně!
Já si prostě sakra věřím a chci to zkoušet dál a dál a dál.
Hm... když už jsem se zmínila o té Arvari... jo, zkusím to s Jillian Michaels =D. O tomhle už uvažuju snad půl roku, tak konec uvažování.
Víte, opravdu mě těší, že mám místo, kam to můžu všechno vypsat a sama se tím tak povzbudit. Je to jako zrcadlová terapie. A i když si to nikdo nepřečte a nikoho to nezajímá, stejně mi to radost nekazí. Přece jenom, můžu si za to sama, ne? Neaktivita a tolik změn, kterými jsem procházela...

Nebudu psát, jak jsem zpátky a jak budu zas aktivní. Z toho už jsem vyrostla =D.
Ale co udělám? Tentokrát si vyhradím čas, abych napsala, když to budu opravdu potřebovat. Nemáte ani ponětí, kolikrát jsem to potřebovala, a neměla jsem čas a nebo vás tím nechtěla otravovat... Takže se pokusím na tohle skutečně kašlat a psát, co si myslím, bez ohledu na všechny a všechno.

Co jsem si předsevzala, když jsem tu nebyla?
Dokážu začít, ať už s workoutem, tak s parkourem.
Nebudu se, alespoň tady, kde to patří mě a naprosto egoisticky... ano, můj blog  je opravdu především o mě..., ve věci psaní a svých názorů ohlížet naprosto a nikoho a na nic. Co si myslím, cítím a chci to někomu sdělit, prostě to udělám.
Vrátím se i k tomu slastnému tvůrčímu psaní, jaké mne kdysi opravdu naplňovalo.

Co jsem se naučila, když jsem tu nebyla?
Dneska ne? Takže dneska! (#38, kdo pochopí)
Ať už děláte cokoliv, dělejte to pro sebe. Ano, myslím to vážně. Nikdy nesmíte zradit sami sebe a dělat něco, co nechcete, třeba jen pro peníze. Nezrazujte sami sebe.

















Read more

Nenahraditelné

Já jsem psát poezii nikdy moc neuměla. A tohle? Nejčistší výplod vytížené a unavené mysli napsaný přesně teď, bez odkladu, bez cenzury. Nestojí to za nic, ale každý verš skrývá kousek mých pocitů, a celé se to vlastně týká jednoho dlouhého ticha.

Vplétáš mi do vlasů
z vesmírných dálek.
Hřešíme pro krásu
co zem pohladila.

Časová rovnice
ve vlnách klesá.
Žít víc a žít nejvíce.
Hráz povolila.

Cíl se nám vzdaluje
hologram v dešti.
Strach věcnost miluje,
voda propojila.

Potom to uvidět,
krvácí z očí.
Z příběhů klarinet.
Tak jsem nevěřila.

Neodešel jsi, že? Nikdys ani nepřišel.
A já uvěřila. Ucítila.
A ona mne porazila.

Read more

Hříchy minulosti (ha ha ha)

Dneska jsem se po dlouhé době zase přihlásila na blog.cz. Nostalgie? Stesk? To ani ne, spíš po měsících zase přišel ten okamžik, kdy jsem dostala náladu se poohlédnout po nových objevech, přečíst pár článků na Téma týdne nebo z boxu Autorského klubu. Je to zvláštní, i když, já proti nim nikdy nic neměla, však proč taky - jsou to jen ti z těch talentovanějších blogerů. Blog.cz vypadá oproti starým časům mírumilovněji, snad zdání až tolik neklame. Vyhlíží, že se uklidnil ten hlahol kolem přijímání zvláštních individuí do AK, ale těžko říct, třeba se Standa začne nudit a bude chtít ohromit komunitu naprosto novým přístupem na přijímání autorů. Pro blogery s jedním "gé" doufám, že se tak už nikdy nestane =D.
Blog.cz se stále vyznačuje jedinou, jednou jedinou věcí, kterou nenabídne skoro žádný jiný server - československou komunitou. Jenže, a to by se mohl i Standa na hlavu stavět, tohle jsme my bloggeři přestupem nikdy neztratili. Pořád jsme ti samí, pořád se můžeme čestně nazývat "blogery" a pořád můžeme udržovat kontakty s uživateli blog.cz, a já nemám ponětí, proč se to milému vládci blog.cz nelíbí a pořád by se nám chtěl mstít =D.
Ale to je vedlejší, že, nechci působit jako někdo, kdo se teď vztekle ohlíží za starým serverem a zarputile na něm hledá chyby, o tom tenhle článek není, přece.
Prosím vás, neptejte se mě, o čem je, já to v tuhle chvíli ještě sama nevím, díky.

Tak jsem si prostě projela pár starých článků, protože jsem zjistila, že si můj starý blog stále udržuje jakous takous menší návštěvnost, a to mě trochu zděsilo, protože kvalita tehdejších článků je naprosto nestabilní - začátky... - a tak trochu ne úplně schopná prezentovat mou dnešní virtuální osobu.
Na druhou stranu (strany again) mi přijde, že tenkrát jsem byla tak trochu víc svá. Jistě, lidé se mění a já s nimi, takže dnes by to "svá" vypadalo jinak, ale kolikrát mi připadá, že se nevypisuju tak moc, jak bych mohla a potřebovala. Mám takový supertajný ďábelský plán - změním to. Ať už pro svůj lepší pocit, tak i pro lepší výsledek, snad.

Taky jsem si všimla jednoho MeMe, či jak jsme ten řetězák tenkrát nazvali, a napadlo mě, že bych mohla něco takového udělat znova - je to takové milé odreagování, chtěla bych si vybrat něco trochu obsáhlejšího a nad odpovědmi se vážně trochu... trochu víc zamyslet, tak uvidíme, jak se mi to vydaří. Bude to i o tom vybrat něco, nad čím se zamyslet dá.

Víte, co je špatné? Když máte nějakou aktivitu či něco zajímavého, co jste dlouho nedělali a dokonce vám to dá náměty k článku, jenže pak vás to od blogu začne odtahovat, pořád překlikáváte a pak zapomenete, co jste chtěli napsat. To je špatné. A proč to asi píšu? No samozřejmě, právě se mi to děje.
A ještě navíc mi pořád někdo píše na skypeu a když se ho pokusím otevřít, sekne se, takže budu doufat, že jsou to takové ty každodenní plky a nic důležitého - šak oni počkají =P. A když tak koukám na čas, napadne mě asi "shit da fakh", protože bych měla jít se psem, což je, přátelé, velkolepý závěr dnešního velice informačně bohatého článku.
Poslední věc... hrozně mě překvapuje, že pročítání článků na mém starém blogu nevyvolává až tak silné záchvaty paniky a potřeby mazat, mazat a mazat. Byl to tenkrát kousek mé osobnosti, když jsem s blogováním začínala, a i když se okolo mě pohybují desítky blogerů, co už se tomu okrajově věnují třeba pět let, já jsem na svůj rok, osm měsíců a pár týdnů od založení blogu náhodou celkem pyšná.



PS: Zdroj obrázku, že. Typický tumblr o jehož původu nemám ani to nejmenší ponětí.








Read more

V odstínech modré

Místo, jako je Ráj, nikde neexistuje. Ani na samém konci světa ho nenajdete. Ať už půjdete kamkoliv, pořád jen budete kráčet po té stejné cestě. Ale i když tohle vím... proč ho pořád tak strašně hledám? Slyším něčí hlas, jak volá: "Vydej se do Ráje!" 
Ten konec. Ten konec je neskutečný.

No nic, ne každý asi tuší, o čem mluvím, takže abych dostála svému jménu, místo vysvětlování odbočím s tématem. Konečně mám prázdniny. Většina lidí, se kterými jsem v kontaktu, je měla minulý týden, takže se teď alespoň můžu smát já jim. Na druhou stranu, co dělat, když jsou všichni buď ve škole, a nebo někde pryč...? Scissore odjela na Slovensko a zanechala mě tu samotnou =D.
Rainfall, o němž jsem se ještě nezmínila (ale to až jindy), je zase pořád ve škole, a kdo má pak večer náladu hrát, když ho na tahu všichni ignorují? A nebo když jste na cestě a nikdo s vámi neinteraguje =D.

Když se na to podívám z druhé strany... (já vůbec vždycky hledám strany) ono jako by nestačilo patřit k bronies, ještě jsem objevila Wolf's Rain. Už když jsem stihla většinu epizod za jednu noc, litovala jsem, že toho není víc. A má to dokonalou hudbu.

Konečně jsem se jakž takž, zmínkyhodně naučila s Inkscapem.
Když už jsme u těch programů, nevíte o něčem, co dokáže snímat obrazovku i při zapnutí náročnějších (graficky) her? Video, ne screenshooty, samozřejmě. Díky.











To je tak neuvěřitelné, jak jde svět do háje. Já vím, je to nesmyslná věta, ale tohle všechno okolo taky nedává smysl. Kráčím ulicí a potkávám jednu malou holku za druhou, v puse cigaretu a na nohách jehly. Pustím zprávy a mám slzy v očích ze záběrů ukrajinských reportérů. Zdá se mi to všechno hrozně daleko, ale taky až moc blízko, nejspíš proto, že Scissore tam má rodinu.
Představivost se pak příliš rozjíždí, znáte to - co kdyby.
Proč každý pořád jenom něco předstírá? Předstírá, že je to v pořádku, předstírá, že je někdo, kdo není.
Někdy mám skutečně pocit, že se blížíme k té chvíli, kdy bude čas na to, aby svět zmrznul a aby všechno mohlo začít znovu. Že bychom ten konec světa naléhavě potřebovali.
Moc to prožívám, že? Nemám nějak depresivní náladu, vlastně celkem dobrou, vidím to všechno, jako bych stála opodál, sledovala sama sebe...

Teď poslední otázka - jestli píšu. Kdo by nepsal, že, když ho to baví. Ale víte, ono psát do RP je taky dost náročné. Celá ta tvorba charakteru vyžaduje spousty psaní, takže to bych do toho určitě počítala. Pak takové ty výplody choré mysli, které jsou pomalu napůl anglicky, to se jako psaní moc brát nedá, ale pěkně to vyšťavuje. A pak jsou tu fanfictions. Dle mého názoru je to něco, co sem nepatří. Není to až tak docela moje tvorba, že? Tedy, samozřejmě že je. Ale převzatý svět je něco, co sem nechci tahat. Dokonce přemýšlím o založení blogu, kam budu produkovat jen tohle =D.
Zrovna pracuju na jedné celkem rozsáhlé věci (že je rozsáhlá jsem zjistila až následně v polovině psaní), takže tak.
A kapitolovka, se kterou jsem tu už dřív pracovala, je konečně taky rozepsaná. Uvidíme, jak dlouho jí bude trvat, než se sama dopíše.

Tímhle to asi končí. Ne, že bych už neměla co říct, ale každý, kdo píše, to zná. Není jak to říct. =)

PS: Ne, nejsem sprostý kopírák, že bych si dovolila nevložit zdroj (opravdu, kdo na to nekašle?), tu fotku jsem fotila dneska, když jsem se po delší době byla se psem podívat do přístavu.  ^.-




Read more

How'sgoingbros?

Zase bez času, jako vždycky =D. Nebo bez nálady, vyberte si. Už dlouho jsem sem chtěla napsat, jenže jsem se k tomu nikdy nějak nedostala. Několikrát jsem otevřela editor a začala psát, ale pak jsem musela jít něco udělat...
Ne, že bych se teď nevěnovala psaní, jenže jsem jaksi poprvé hlouběji prozkoumala fenomén RP her. Popravdě, spadla jsem do toho.
Našla jsem pár skvělých internetových kamarádů a další způsob, ničící volný čas - no, ne, že bych zrovna tohle potřebovala. Ona, RP není až tak úplně hra, je to styl tvůrčího psaní, si myslím. Některé tahy jednotlivých hráčů dosahují až neuvěřitelné délky a spisovatelské hodnoty.
Vidíte - a zase nemám čas a musím odejít. Proč já si vždycky na své velkolepé znovuzrození vyberu tu nejnevhodnější chvíli?
Každopádně, jsem prostě pohlcena komunitou Bronies, samozřejmě.
Taky jsem se byla podívat na Pragoffest, takový předfestival fantazie, a udělala si obrázek naživo o některých Let'sPlayerech, Bronies, nebo Whovianech =D
Jen mě mrzí, že tam tentokrát nebyl Marvel oddíl.
Musím se zmínit o cosplayerce, oblečené jako American McGee's Alice, to byl naprosto dokonalý cosplay. Scissore s ní má i fotku, ale nemyslím, že by souhlasila, kdybych ji sem dala.
V neposlední řadě se ještě chystám vrhnout na několik psavých věcí. Mezi nimi v první linii Weronth, na niž jsem dlouho kašlala, pak jsou tam nějaké fanfictions a FIMfictions a pár námětů na fantasy série.
Přemýšlím také o založení dalšího blogu pro věci, které nemůžu psát sem.
Ach, ta volnost, ono mě to vážně strašně baví, psát článek =) Škoda, že už nemám ani minuty.

Dobrou noc, nechť nad vámi Luna bdí.

Read more

Šťastné a veselé

Máme po Štědrém dnu, mno, doufám, že jste si jej užili.
Já se snažila střežit daleko od fotoaparátu, protože minulý rok jsem měla neskutečné množství fotek o ničem. Takže ano, nějakému focení jsem neodolala, ale není to nic neosobního, což znamená žádné podepisování.
Musím říct, že tyhle Vánoce byly opravdu zvláštní. To musí být nějaký speciální talent, pohádat se na Štědrý den...
Nakonec to dopadlo dobře.
Co bych ještě podotkla, zajímavost, že maminka byla dosti podrážděná, kolik dostala dárků (jako hodně), a vypadala, že to myslí vážně.
Myslím, že co a kolik jsem toho dostala já, vás ani za mák nezajímá, - vidíte, jaká jsem empatická - ale co jste dostali vy? Spokojení? Nebo jste se museli křečovitě usmívat nad ponožkami?
Hah.
Ráda bych tenhle článek udělala delším a informativnějším, ale je to takový nesmyslný zápisník a přání krásných Vánoc a hezkého nadcházejícího roku, a tak toho není moc co říct. Na druhou stranu jsem si to ale nemohla odpustit, ne?
Hmmm... tak tak, doufám, že jste měli hodně dárků, co se blbě rozbalují (alias Trollestijské balíčky, zasvěcení vědí) a že jste se o nějakou tu ponožku taky zasloužili. 3=D

Very Marry Xmas, ale dárky stále nosí Ježíšek, a ne Santa, dobře?




Read more

Nadšení

Konečně zas na internetu. Tedy, já vám nevím, nějaký absťák jsem neměla, ale cítila jsem se trochu špatně, že na to všechno tady tolik kašlu. Neměla jsem přístup na internet, no...
Věnuju se končícímu pololetí, shánění dárků, dejme tomu že zajdu na jeden společný projekt se Scissore. Ale na blogování jsem čas už nenašla.
Každopádně, na nějaké výmluvy (přestože to výmluvy NEJSOU) nejspíš nemáte náladu.
Co nového?
V neděli jsem byla se Siz na Thorovi dvojce. Perfektní hlášky a okouzlující Loki je jenom to nejlepší.
Spoiler: Momenty, kdy Loki osvobozen kráčí vedle Thora a mění podoby, přičemž to patřičně komentuje, byly nezapomenutelné =D. Nebo... "Tradá!" Dobře dobře dobře...
Ne, že by mě Loki svým šarmem zasáhl víc, než Tony Stark (/R. Downey), ale řekněme... že dost podstatně. Proto mě taky potěšila Arvari se svou fanfic, no, jak už jsem dynamicky vyjádřila u prozatím publikovaných dílů  =D
Pokouším se psát, a celkem se mi to - v mezičasech - daří, ale bohužel na papír. Když už jsme u těch fanfics, měla jsem v plánu o těchto dvou a ještě pár dalších taky začít psát, ale... myslím, že to rozhodně nechám na ní. Na druhou stranu jsem si promyslela zběžně děj pár FIMfictions, které bych, snad, mohla zrealizovat. Ale nejspíš ne pro tento blog. Možná by se hodilo něco samostatného? Možná taky ne. Možná bych se na to všechno měla vykašlat a věnovat se kupříkladu Weronth.
Ale je to otázka nálady. Nadšení. A když jste nadšení třemi věcmi z nichž tři ve vlastním zájmu nemůžete napsat na svůj vlastní blog...
Takže budu psát FIMfics, číst Arvari a čekat, až moje nadšení opadne, abych se mohla vrátit zpátky :).

V téhle chvíli mi nezbývá než pojmenovat článek, publikovat ho a zavřít prohlížeč. Proto to udělám, i když se spoustou "nevyřčených" myšlenek, jenž se do dalšího rána ztratí, budou zapomenuty, a nikdo z nich už písek času neopráší.


Read more

Už se to začíná podobat deníku

Dnes ráno, když jsem se psem vyšla na ulici, okamžitě mě zarazila síla svitu měsíce, v PRAZE v 7:00. Obloha byla rozdělená na půl, vpravo ode mne byla naprostá tma, obloha křišťálově bezmračná a bylo vidět neobvyklé množství hvězd, to je na Prahu přímo fenomenální =D. Vlevo zas už byl na obzoru den, ale tma tam byla skoro stejná, protože na obloze trůnily odporné černé mraky, které ji skoro zakrývaly. Mno, ti z Libně se asi neměli moc dobře, s takovou smogovou pokrývkou.
Před pár hodinami jsem se vrátila z perfektní procházky po starobylém centru Prahy, za tmy, kdy celá svítila. Je fajn, jednou za čas posedět s pár kamarády v kavárně, několikrát přejít Karlův most, bavit se o nezávazných i důležitých věcech... kdo by řekl, že ještě existují lidé, se kterými se dá normálně mluvit?
I když vám jeden z nich neustále skáče do řeči a nenechá vlastně mluvit nikoho :D, ale nejspíš to znáte.
Mám ráda tyhle večery, kdy se vrátím domů, utahaná, ale taková pozitivně naladěná...
Nebo spíš obrněná proti nájezdům těch, co mi tu náladu touží zkazit.
Kdybych teď nemusela jít, připravit se na zítřejší školu, která mě čím dál tím víc uspává (dneska jsem prospala půlku fyziky a chybí mi zápis v sešitě =D), a pokusit se shrabat alespoň deset minut k psaní, na něž se tahle povznesená nálada taky dost hodí, asi bych byla schopna se vypisovat ještě hodně, hodně dlouho...
No, bohužel (nebo spíš bohudík) se s vámi pro dnešek loučím...

Read more

Dabing versus titulky

Tohle téma týdne se mi vyloženě líbí. Po těch nedávných, která stála za houby, konečně něco, k čemu se dá vyjádřit. No, takže k tématu. 

Než to začnu rozvádět, tak řeknu, že u mě zaručeně vedou titulky. 

Víte, ať je dabing sebeskvělejší, vždycky k herci lépe sedí jeho vlastní hlas, vždycky lépe zachytí situační tón. 

Proč lidé volí.... 

dabing?

Myslím si, že pro lidi se špatnou (nebo žádnou) angličtinou  je rozhodně snazší vzdát se originálního znění pro požitek z filmu, než aby si četli titulky. Spousta lidí je taky prostě líná. 

Ale, na druhou stranu, takhle se anglicky nikdy nenaučíte. I kdyby jste nechtěli, tím, že sledujete filmy v angličtině, jim prostě začnete rozumět. Já už postrádám potřebu mít tam dole ty titulky a když stahuju film, rozhoduje spíš kvalita, než jestli je to česky, anglicky, s titulkama nebo bez... Také pomáhá, když nastavíte titulky anglicky. Rozvíjíte si tím slovní zásobu, přirozené frázování a smysl pro slovosled. 

titulky? 

Já sama volím titulky/originální znění ze všech výše uvedených důvodů. Herec vypadá přirozeněji, celý film je přirozenější, u některých dabingů situace vyznívají poněkud přiblble, oproti tomu u originálu vás naprosto vážně upoutají. Sami víte, že velice záleží na tom, jakým tónem, zabarvením hlasu vyslovíte určité věty, nemůžete mluvit naprosto normálně, když chcete zdůraznit ironii, a tak podobně. No a kdo tohle vychytá nejlépe? Herec, protože on je tou postavou, on by měl vědět, jak postava myslí, on by jí měl být, a tak by se měl vžít do té scény a říct to přesně tak, jak by to řekla postava. A takhle vznikají dobré filmy, přátelé. Které se pak v české dabérně naprosto... zničí. Často.
U animáků je tenhle problém ještě silnější, a ty já sleduju taky ráda, takže mě to silně štve.

Další věc je tedy samozřejmě ta angličtina. Rozvíjím si slovní a frázovou zásobu, osvojuju slovosled a přízvuk, nepotřebuju titulky. Samozřejmě se nenaučíte plynně anglicky jenom ze sledování filmů a seriálů v originále, ale popravdě to může utvořit až takovou polovinu vašich znalostí. Zapojte k tomu postcrossing a umíte anglicky =D. Fajn, to asi ne, ale je přece stokrát lepší sledovat dobré filmy s oblíbenými herci, přičemž váš mozek se pak učí skoro sám, než sedět nad učebnicí angličtiny a drtit to do sebe. Řekněte... 

Takže tedy, mou volbou je originální znění, tedy titulky. Film je pak mnohem lepší a silnější. 

Konkrétně... 

viděli jste někdo Hansel & Gretel - The witch hunters (Jeníček a Mařenka, lovci čarodějnic)? Ten dabing je odporný. Představte si akční film s nemalým množstvím krve (i když se to na to nezdá), ve kterém ozbrojená drsná dívka běží lesem a křičí na herce, co hrál Hawkeye v Avengers "Jeeeenííííčkůůůůů"...
To je hrůza. Nebo takový X-Men. Čeština taktéž otřesná. Chudák Hugh Jackman.
Když vezmete (skvělého a nezničitelného) Iron Mana, Tonyho Starka, toho arogantního kreténa (promiň mi), v angličtině má mnohem lepší hlášky :D
Ne, nesleduju jenom akční filmy. Jenomže akční filmy jsou většinou blbě nadabovaný...

Co si o tom myslíte vy? Dabing, nebo titulky? 

Read more

Umisťovací výstava koček - 30. 11. - org. Šanta kočičí - Pořiďte si kočku!

Chtěla bych vás nejdřív poprosit, abyste tomuto článku věnovali pozornost, nebo jej alespoň poslali dál. Scissore mě poprosila, abych o výstavě napsala článek, protože když jsme tam byli naposled vypomáhat, z asi 120ti koček jich zmizelo pouhých 30. Někdy z té výstavy přihodím fotky :3
Každopádně, o předmětu článku.
Organizace Šanta kočičí pořádá 30. listopadu další umisťovací výstavu (čili, že kočky si můžete odnést domů). 

Výstava bude probíhat v sobotu mezi 10.00-17.00 hodinou. V PRIORU na Sofijském náměstí v Modřanech. Příjezd k parkovišti u vchodu je přes ulici Jordana Jovkova

Jsou stanoveny tyto poplatky:

očkované zvíře – 690,- Kč

očkované a kastrované zvíře 1 100,- Kč

(což je cena zvířat.)

Cituji z článku na stránkách Šanty kočičí. Víc informací vlastně nepotřebujete, pokud nemáte v plánu kočky vystavovat. Pokud ano, čtěte. Možná by se ještě šiklo vědět, že... 


Příprava výstavy bude probíhat v pátek v odpoledních hodinách – bude upřesněno.


...což je taková nenápadná žádost o pomoc. Pokud přijdete ve stanovený čas na stanovené místo (viz stránky Šanty), můžete pomoci se skládáním, číštěním a dezinfikováním klecí, přizpůsobováním objektu pro kočky a dalšími pracemi, nezbytnými pro dobrý chod výstavy. Pokud si z různých důvodů nemůžete kočku pořídit, nebo ji nechcete, i takováto pomoc by se hodila ;) 

Další možnost je propagace plakátu, který též najdete na stránce článku. 

Děkuji vám za případnou pomoc, propagaci, sdílení, pozornost, i za to, že se tam třeba půjdete jen podívat... 
Jestli víte o někom, kdo chce kočku, kontaktujte ho :D I tyhle kočky si zaslouží šanci na nový domov ne? Ono je o ně v útulku Šanty asi postaráno dobře, ale.... znáte to :P 

Read more