Osamění nikoliv

Tak vám povím, podivní jsou ti lidé kolem mne. Jako by všichni začali špatně slyšet, či měli sennou rýmu (z níž obvykle otravně zalehnou uši – to pak každý kouká podivně na mne, nežli mi dojde, že se na něco tázali). Nebo si snad pletou pojmy a dojmy, jak se říká.
Včera tak prostě kráčím těmi městskými ulicemi. Sic to bylo téměř večer, a jak už je teď zima, byla i pěkná tma, ale znáte přeci pražskou tmu – je dočista oranžová. Po mém boku kluše můj věrný (nevěrný) druh. Ano, to by tomu nebylo procházky, abychom nepotkali nějakou tu postarší paní, co se až vpíjí do chodníku, jakého to mám krásného pejska, a cpe mu hned jakýsi piškot, ale na to už jsme si natolik zvykli, že čekám, až i on přestane ty piškoty žrát. Však mu z nich musí být už špatně. Na druhou stranu je to veliký požer, takže když se zamyslím, snědl by i cibuli, kdyby mu ji někdo nabídl.

Když s křečovitým úsměvem a naléhavým loučením táhnu přítele dál ulicí, tiše doufám, že dnes večer již vše proběhne v klidu a míru onoho městského ticha. Téměř tomu tak bylo. Procházíme trochu tmavšími ulicemi, aby si naše oči odpočinuly, a zastavujeme se u naprosto každého rohu, aby nad ním mohl ten bezohleda zvednout zadní nohu. Mrznou mi konečky prstů, a tak trvá, než vydoluji z kapes ďáblův přístroj, který vytrvale otravuje, chci říct, oznamuje příchozí zprávu. Mdlé světlo ozáří mou tvář, možná si hraje na boží poselství, a přes přivřené, podrážděné oči rozeznávám zprávu od mé spřízněné duše. Mám projít další tři bloky a zazvonit v ošklivé ulici u domu se zelenou omýtkou, jestliže chci. Nechci, ale za příslibu horkého čaje kladně odpovím a mlasknu na psa.

Než učiním první krok, stihne mi ještě mobil ze zkřehlých rukou vypadnout. Hledáním zatoulané baterie trávím dalších pět minut, nakonec na ní sedí můj milý kamarád.

Ve dveřích mne přivítalo ještě oranžovější světlo, než venku. Dobrá, možná spíš žluté. Vanda mne častuje zářivým úsměvem s permanentními kruhy pod očima. Často přemítám, jestli je tam má schválně. Vypadá pak mírně nebezpečně. Objevují se jí dokonce, i když se vyspí pořádně – je prý pak zase příliš vyspalá.

Pověsím bundu na jeden z kovových věšáčků nad botníkem, zouvám si boty.  Vanda už se ani neptá, zda chci bačkory, nebo jestli chce ten nevděčník vodu. Známe se dlouho.

Sedíme tedy už na nízkém gauči v jejím pokoji. Vanda drží svůj hrnek s čajem oběma rukama, jako by si snad chtěla poeticky ohřát dlaně (a to i přesto, že má doma teplo), můj leží na stolku, jelikož snad pořád ještě vře.

„Vypadáš hrozně osaměle,“ usměje se na mě Vanda vesele, „proč nezavoláš?“

Podívám se na ni a pokrčím rameny. Nejsem osamělá, mám spousty neprobádaných myšlenek, nepromyšlených úvah a teorií, o kterých jsem neuvažovala.

Vanda usrkne čaj a spálí si jazyk úplně, jako bych to neříkala.

„Vždycky mi připadáš hrozivě sama, není to tak?“ nadhazuje znovu.

Opět krčím rameny, seč mohu.

Po chvíli zapředeme rozhovor na spoustu nesmyslných témat, jak je už občas, když zavítám k Vandě, zvykem. Odcházím o hodinu a půl později, jelikož už je tma opravdu velice tmavě oranžová a Vanda má strach, že mne někdo na té pět set metrů dlouhé cestě někdo přepadne.

Tak vidíte. Za celou tu dobu mi v hlavě utkvěly jenom dvě věty.

Osamělost je přeci pocit, který můžete mít i s Vandou (nehledě na to, že s Vandou nemůžete mít pocity žádné žádnoucí). Když chce být jeden sám, nemusí být přeci hned osamělý!

Tak tomu tedy je?! Nevšimla jsem si, že by měla Vanda sennou rýmu, a hluchá jistě také není. Ach, jenom kdyby někdo uvedl na pravou míru ty její pojmy, navrch i s dojmy. Myslí si snad opravdu, že být sám a být osamělý je naprosto a bezesporu totéž?
Tak vám povím, podivní jsou ti lidé kolem mne.