Univercalypse

Cítím krev, ve vzduchu, na jazyku a jak mi stéká po hřbetu ruky. Vypadá jako barva, je tak podivně sytě červená a světlá, jako špatný filmový efekt. Filmový efekt tak dobrý, až mu nevěříte. V tu chvíli si uvědomuji, že tu vlastně jsem úplně zbytečně. Nikdo po mě nechtěl, abych si k té posteli šel stoupnout a předstírat, že jsem silný.

Otírám krev do bílého povlečení, zvedám se a před zraky všech odcházím otevřenými dveřmi pryč. V jeden opravdu sobecký moment na nich zhola přestane záležet – zatím na tom pracuji. Kráčím nemocničními chodbami, krom toho pokoje, lidí v něm a mě tu nikdo není. Tady nepotřebujeme lékaře.

Jen co vyrazím ven hlavním vchodem, celý svět se zlomí do černi a scéna se změní. Pod mýma nohama se objevuje zarostlá, vydlážděná ulička mezi vysokými zdmi smogem zšedlých domů. Vzduch je najednou mnohem méně příjemný, škrábe v krku a já musím kašlat, dokud si na něj plíce nezvyknou. Jsou to staří kamarádi, tenhle vzduch a moje plíce.

Proč já se sem vlastně stále vracím? Tady taky není, co bych měl udělat. Asi je to ze zvyku, možná mám k téhle odporné čtvrti nějaký podivný citový vztah.

Rozbíhám se tou spletí a skřípání továrenských strojů je čím dál hlasitější. Mezitím přemýšlím, jestli je obzor žlutý spíš kvůli ošklivé, staré hvězdě nad obzorem, nebo je to dalším únikem plynů. Není to důležité, v případě otravy se můžeme nechat nakopnout detoxikační injekcí. Přesto mám pocit, že ten místní prach, co se mi usazuje na průduškách, už nikdy nezmizí.

Hádám, že s tím, co se teď stalo, bych si mohl nechat otevřít místa s mnohem lepšími životními podmínkami. Představa, že si znovu pustím modifikátora do hlavy, mě ale děsí. Jsem plný paranoie i bez toho, vím, že se mé myšlenky čím dál tím víc vymykají vzorci.

Vybíhám na náměstí a zastavuji se, abych se rozdýchal.

Mám rád své tělo. Není dokonalé, zajímavé, ani příliš silné. Můj obličej je jestě původně asymetrický. Ale… je moje. Fascinuje mě, jak funguje. Má jen jednu jedinou modifikaci, základní port se slotem pro pátou populační třídu. Nedokážu ani pomyslet na to, že do roka, dvou se ode mne předpokládá přechod na jiné. Přirozeně.

Přes náměstí proudí dva davy lidí v jediných dvou místních směrech – z továrny a do ní. Ovšem, skoro celému distriktu by se dalo říkat továrna.

Otočím se od nich pryč a vyrazím doprava, abych doběhl na konec řady obytných buněk. Je jich tu tolik, některé jsou prázdné a mají vybitá okna. Vstupuji do jedné z posledních a stoupám po schodech nahoru. Je tam šero a prach, nějakou dobu jsem tu nebyl. Záclony jsou sežrané špínou a tak téměř neprůhledné.

Jako by to snad mohlo nějak pomoci, rozhlížím se na všechny strany, než pokleknu a zvednu okraj jednoho kusu linolea. Natahuji ruku a z díry v podlaze zvedám malé uzavřené terárium se dvěma rostlinami. Jsou překrásné, mají ohnivě zbarvené okvětí a působí zamyšleně. Ze spodní části terária, tam, co je respirátor, vyndám starou kapsuli od kyslíku, z kabátu vytáhnu novou a zasunu ji dovnitř. Snad dlouho poslouží. Pak všechno vracím do původního stavu.

Sedám si na postel a zírám na prázdnou kapsuli ve svých dlaních. Dnes, předtím, než jsem se byl podívat na mrtvolu předchozího keepera, sešel jsem se s kontaktem a předal mu čtyři oddenky. Očima kopíruji křivku kapsule a doufám, že se dostal v pořádku do cíle.

Den je u konce. Nezbývá, než zapojit tělo k odpočinku a vyčkat dalšího. Ukládám starou kapsuli do kabátu, abych ji zítra mohl předat k doplnění.

V mém myšlení už žádný vzorec neexistuje. 

Read more

Jednoho chladného východu slunce

Noc byla dnes již unavená a ospalá. Shlížela klidně na tichou, opuštěnou krajinu pod sebou, její ledový dech dával tenkým a slabým větvičkám zbělet a nutil poslední podzimní kvítky uzavřít své tváře před světem a oddat se hlubokému, studenému zamyšlení. Starý a divoký přítel Severák svištěl mezi stromy a hladil hrubýma rukama pomalu blednoucí zemi pod sebou. Hnal se tak rychle, jak dokázal, a podíval se všude - proběhl korunami stromů a zatřásl hnízdy spících ptáků, bez klepání vtrhl do hranostajích ložnic a najednou věděl všechno o všech,  že mají mladí mývalové hlad a jak málo potravy se tentokrát podařilo sehnat malé lesní myšce. Ani si nevšimli, jen se jemně zachvěli a už byl zase pryč.
Závodil s rychle se blížícími paprsky slunečního svitu a sledoval světlající oblohu nad východním teritoriem. Spěchal se o to, co viděl a zažil a pocítil, podělit se svými věrnými. Jak nebe růžovělo, zahlédl je všechny pospolu na mýtině porostlé vysokou žlutozelenou trávou. Zahvízdal na pozdrav a někteří odpověděli svým vlastním zvoláním. Miloval je a oni milovali jeho. Čechral jim hustou srst a pískal do uší. Vyprávěl o tom, co dnes ráno spatřil, a jaká zima bude. Pobízel je neodbytně, aby vyskočili a dali se do svého běhu za svobodou. Oni ale svobodní byli.
Pár vlků opravdu pozvedlo velikou hlavu s chytrýma očima a vypadali, že se zamýšljejí nad situací. Jejich jemný čich dráždila jakási nová živá vůně a lákala je blíž. Nejeden ocas zvědavě zašustil stébly kolem a všichni náhle ztichli, naslouchajíce svým nejhlubším instinktům. A možná také nenápadně počínajícímu stínu ranního hladu.
Alfa se tedy zvedl, rozhlédl a rozhodně švihl ohonem. Lehce, jako by se vznášel, odklusal veliký vlk všech odstínů šedé s nahnědlými pruhy na bocích na okraj mýtiny ve směru onoho zvolavého pachu. Mezitím se na silné, štíhlé nohy vytáhli i ostatní. Stáli si bok po boku a čekali na znamení.
Trvalo to desítky sekund, minutu a dvě. No a pak najednou, zdánlivě bez příčiny, bylo vše tiše rozhodnuto, dech vlků zostřel a každý věděl, co má dělat. Byl to signál spojených myslí, nebo snad znali svou řeč nadevše ostatní.
Ani Severák nedokázal porozumět jejich důmyslnému jazyku.
Vyrazili z mýtiny, jeden za nebo vedle druhého, z očí jim jiskřila nadšená radost ze života a tlapa střídala tlapu tím lehoučkým, jako vítr, jako Severák rychlým krokem. Smečku uzavíral menší šedočerný omega. Jak pozvedl hlavu a zhluboka vdechl čistý, chladný vzduch, a četl v něm jako v mapě, věděl, že zrovna dnes, to krásné 'dnes', se s trochou štěstí od hladu odprostí i on.
Severák běžel s nimi a skoro se bláznivě smál, jak krásné bylo cítit se tolik volný.
Pojďme pokořit samotný Hlad, pobídl je tiše vedoucí vlk a společně se vydali vstříc dnešku.






PS: aneb slovo autorovo. Chuť napsat něco takového, krátkého a svého, co nemá složitý svět a příběh a tolik kapitol a postav... díky bohu za ni, že? Psáno na tabletu. Ale což. Vyju na dobrou noc a vydařený lov!

Read more

Má volba

Odcházím z místnosti a práskám dveřmi. Skleněná výplň se s obrovským rachotem vysype na ošklivou dlažbu, nic z toho se mne ale netýká. Nic na světě se mne netýká. Jsem neznámá tvář z davu.

Za dveřmi není už nic. Zbloudilé střepy se bůhví proč zbarvují krví a mizí v té černi, kde jsem se ocitla. Já jdu dál. Je jedno, co je přede mnou. Dávno jsem se přestala bát tmy. Tahle tma není nebezpečná. Tahle ne.

Kladu jednu nohu před druhou. Hledím přímo před sebe. Začínám rozeznávat obrysy, ostré a jasné, ačkoliv, stále skryté v šeru. Bosýma nohama cítím prach betonové džungle. Kroky jsou lehké a měkké, na rozdíl od jejich směru.

V dálce je vidět blesk, vzápětí přichází i opožděný zvuk. Pod jeho silou mi drkotají zuby, město se otřásá v základech. Krátký okamžik světla prozrazuje, že jsem na střeše panelového domu. Pouliční lampy nesvítí, město je mrtvé. Neprochází tudy elektřina, pokrok se zastavil, a tak lidé odešli. Nevěděli přece, že si podávají ruce s koncem.

Nezastavuji se. Blížím se k okraji, mysl čistou a klidnou, jako je hladina jezera daleko na severu. Neděsím se pohledu dolů. Zeje pode mnou několik desítek metrů, slabý vítr se mi ovíjí kolem kotníků.

Usměji se.

Tohle je volba, před kterou stojím. Přemýšlím, jestli se před ní někdy ocitne každý, nebo jsou to jen ti zničení krátkým zábleskem života, jež vlastně ani neprožili. Zlomí nás právě šílenství, nebo nás žene dál?

Pohledem zabloudím do dáli. Na ramena mi dopadají první kapky deště, chladivé, stékají po mých pažích a razí si cestu až tam dolů na popraskanou ulici.

Jak mocná je myšlenka. Kdosi řekl, že všechno mocné můžeme použít jako zbraň. Myšlenku? Myšlenku také. Ale ta se liší. Myšlenku nedokážeme ovládnout, nedokážeme ji přetvořit dle vlastních chtíčů, aniž bychom porušili její podstatu. Je to riskantní krok, ale myšlenkou se musíme nechat sami ovládnout, abychom plně splynuli.

Nemůžeme usměrnit myšlenku, myšlenkou musíme být usměrněni.

Zavřu oči a zvedám ruce k nebesům. Mé prsty hladí krůpěje deště, jako by to snad mělo být naposledy. Bude? Stačil by jeden krok. Tahle volba.

Miluji déšť. Déšť jako by vždycky očistil svět od zbytečností a faleše. Déšť zbavuje svět nesmyslných příkras a zároveň dává důležitým věcem význam, jaký jsme dřív neviděli.
Když se tak dívám, ze střechy panelového domu, na město v dešti, myslím, že to vidím. Je to nenápadné. Schovává se to mezi šedivými stěnami právě pro takové, jako jsem já. Pro takové, které dělí jen krok od nevratné volby. Abychom dokázali vidět svět čistý a skutečný.

Vdechuji vlhký vzduch do plic, déšť neustává. Rozhodla jsem se.
Takhle to nechci. Ne, tenhle svět není tak pevný a neměnný, tenhle svět je v jádru tvárný, a já jsem.

Odstupuji kousek od okraje, zhluboka se nadechnu.

Za všechno, co mohlo být ztraceno.

Běžím po špičkách a lehkými skoky.

Za všechno, co se teď může změnit.

Už jen pár desítek centimetrů mne dělí od plechového střešního parapetu a dlouhé cesty do prachu městských ulic.

Za všechno, co se změní.

Vkládám do posledního odrazu všechny síly, které mi po tom všem zůstaly, a pak mi mizí pevná zem zpod nohou.

Vítr mne šlehá do tváří. Blíží se to, ten soudný okamžik, pro něž jsem se rozhodla, právě teď, před pár vteřinami.

Když to přijde, je to jiné. Je to tvrdší a intenzivnější, než jsem čekala. Náraz mi téměř drtí žebra, bolest vystřeluje do morku kostí. Mé ruce objímají betonové podloží.

Vytahuji se na protější střechu.

Ležím tam, u okraje, přerývaně dýchám. Bylo to daleko.

Dokázala jsem to. Stála jsem před volbou a vybrala jít dál.

Nikdy už to ale nebude stejné. Alespoň doufám. 

Dodatek autorky:
Asi jste pochopili, že to je spíš metafora, než příběh. Stalo se to, a já si vybrala. 

Read more

Sobě rovni

Znovu, po dlouhé, těžké době jsem napsala další z mých vlčích povídek.
Vánoční volno se mi pomalu chýlí ke konci, tak se snažím si ho užít, respektive co nejvíc využít ten čas, co mám... Mno, pokud byste si chtěli navodit stejnou atmosféru, jakou jsem měla při psaní, můžete si pustit If I lose myself od OneRepublic. Pokud normálně tenhle žánr neposloucháte, kašlete na to. No a jestli posloucháte od všeho něco (až na pár výjimek), jako já - je to na vás. Dost tedy ke kulisám, tady máte povídku...


Běž. Běž, utíkej a nezastavuj se. 
Tohle je tvoje cesta, ne ta jejich. Nikdy ses neměl dát na tuhle stezku, ale teď budiž, udělals to, a teď se jí musíš držet, jinak nepřežiješ. Tvoje zranění tě zpomaluje, já vím, ale pokud se zastavíš, zabijí tě. Nemáš proti nim žádnou šanci. 
Proč položit svůj život pro nic? No tak. Cítím, že dokážeš být rychlejší. Donuť ty tři končetiny, co ti zbývají, k větším výkonům. 
Ne, nemysli na to. Zapomeň pro tento okamžik na ty kovové čelisti, co tě k tomu odsoudily, co ti ji vzaly, co tě držely v pasti dlouhé hodiny, než jsi přistoupil k jedinému dalšímu řešení, krom smrti. 
Slyším je, dohánějí nás. Musíš zrychlit. Víš, nemohla bych tě tu nechat, tak zachraň naše životy a utíkej. Už je to jen pár desítek metrů, jsme blízko, budeme se moci schovat a oni nás nikdy… 
Ale ne. Ne. Našli to, našli, co jsme schovávali, a my se teď nemáme kde skrýt. Jsou přímo před námi, čekají, až se tam v bezhlavém úprku dostaneme, ale vždyť… co jiného můžeme dělat? Tam, vzadu, přibíhají další. 
Vidíš je? Vidíš je všude? Obklíčili nás. 
Můžeme to zkusit, dát se lesem, prodrat se neprostupnými hvozdy – pak bychom měli šanci na přežití. 
Počkej. Co to děláš? To nemůžeš, nechápeš to? Nezastavuj se, padneš v prvním souboji. 

Mladý lovec s lukem sledoval, jak se jeden z vlků náhle zastavil uprostřed cesty, otočil se k němu čelem a přikrčil se. V jeho očích zářilo odhodlání a jasný vzkaz.
Ano, dnes zemřu, ale nedám svůj život lacino. Budu bojovat jako nikdy dřív, to mi věř. A i když mě zabiješ, budu vítězem. 
Lovec se zastavil, bez váhání vložil šíp, napjal tětivu a střelil majestátné zvíře do hrudi.
Střela se pohroužila do vlkovy srsti ve stejném okamžiku, kdy vyrazil.
Střelec vydal tlumený zvuk, když se mu vlčí zuby zahryzly hluboko do pravé paže.
Vlk trhnul hlavou  a odmítal povolit mocný stisk.

O několik metrů napřed se vlčice, jeho věrná společnice, zuřivě vyhýbala střelám nepříliš zručných lučištníků, kteří na ně čekali u doupěte. Na rozdíl od jejího vlka, oni měli v očích strach a zradu. Byli schopni položit život přítele za ty svoje, a to by její vlk nikdy nedopustil. Oni nepřišli, aby bojovali za život svého druha. Jen po ní zbaběle stříleli, se svýma očima plnýma strachu.

Lovec ležel pod vahou vlka, s nímž se rozhodl bojovat, snažil se vyprostit zpod jeho tesáků, jež stále bolestivě svíraly jeho pravou paži. Tohle nebylo obyčejné zranění, obyčejné kousnutí. Tohle byla ta cena za život překrásného, silného zvířete, co se chystal zmařit.
Vlk změnil jejich jednostranný souboj, teď bojovali oba o všechno, a ani jeden se nehodlal vzdát.
Střelec si uvědomil, že drží v levé ruce připravený druhý šíp a vší silou jej vrazil vlkovi do boku. Stisk konečně ochabl.
Vlk se s ním tiše loučil jako s rovnocenným bojovníkem, spokojen, že nezemřel bez odplaty.

Vlčice, ačkoliv se stále věnovala střelcům vpředu, kterým pomalu docházely šípy, se obrátila, když za ní ustaly zvuky boje. Pohlédla na nehybného vlka a lovce, jenž ho zabil.
Bez ohledu na všechno okolo zaklonila hlavu a dlouze, táhle, žalostně vyla. Vyla za svého mrtvého přítele. Vyla, když ji do ramene trefil první šíp. Vyla, když se druhý šíp zbabělých pronásledovatelů pohroužil do jejího hřbetu. Teprve když jí třetí šíp proklál srdce, její vytí se vytratilo do větru. Pohlédla do očí tomu, kdo ukončil její bolest. Viděla v nich pochopení, sílu a odhodlání – na chvíli měla pocit, že hledí do očí svému vlkovi. Nebyl to on, on ne. Vystřelil ten, co jejího vlka porazil, a svým výstřelem jí vzdával hold.

Read more

Některé (ne)možnosti - Weronth 12

Tak mě napadá, jestli ten včerejší závěr vlastně nevyzněl jako nějaké pozastavování... Víte, já nejsem z těch, kdo by tohle dělal. Nemá to smysl, ne? Prostě a jednoduše jsem zase něco napsala, a to další Weronth. Když se tak zamyslím, těch dílů je vlastně třináct, počítajíc i toho Lovce... Možná bych měla taky stvořit nový cover, přece jen, se mi zdá, že Sam se rozhodně (a to jsem ho na začátku vůbec neplánovala) přidal mezi dvě hlavní postavy, ne?
Ještě něco k délce posledních kapitol...
Samozřejmě se střežím kus od hranice pěti tisíc znaků, to už je klasika (teď je to asi šest a půl). Já vím, bývalo to i dvakrát tolik, ale na druhou stranu jsem možná... nevím, prostě to bylo 'předtím' a teď je to 'potom'. Ta  hraniční situace byla spíš špatná, takže tak.


„Počkej moment. Tohle je už trochu moc nadpřirozena.“
Sam věnoval Weronth velice pohrdavý pohled. „Umíš se proměnit ve vlka, ale na tom vlastně vůbec nic nadpřirozeného není.“
„Přestaňte se hádat,“ přerušil je Lawrenth. „Spíš než otázku Lovcovy bolesti bychom měli řešit, jak nás našli.“
„A taky proč útočil jen jeden a v lidské podobě,“ připomněla Weronth.
„Není možné, že se jich vydalo pár za vámi, přičemž jste je prostě náhodou setřásli?“ navrhl Sam, jakoby mimochodem.
„Není. Lovci jsou výborní stopaři, k tomu byli stvořeni, nemohli by nás prostě minout a…“ mluvil Lawrenth, než si všiml Samova pohledu. Tvářil se, asi jako by mu Law vysvětloval, co je to měsíc.
„Představ si, Lawre…“ strojeně řekl Sam, „…že já to vím, a to možná lépe, než ty. Byla to teorie určená čistě k tomu, abyste na ní rozvíjeli své nápady.“
Po této větě se rozhostilo několikaminutové ticho, nikoliv uražené, spíše zamyšlené.
„Same?“ nejistě se ozvala Weronth. „Víš, tak mě napadá… že šli možná spíš po tobě.“
„Dává to smysl. Nechci se tě nějak dotknout, ale museli vědět, že se nebudeš chtít proměnit, a tak nemuseli posílat rysího zabijáka,“ přidal se Lawrenth.
„Proč ale tak riskovat? Vždyť jsem ho zabil. To by se mi s rysem nikdy nepovedlo,“ odporoval Sam.
„Třeba chtěli něco vyzkoušet,“ řekla pomalu Weronth.
„Nebo chtěli vyzkoušet Tebe,“ doplnil ji zas Lawrenth.
Sam chvilku vypadal, že hledá vhodné argumenty proti, nakonec byl však nucen souhlasit. „Asi ano. Ale pokud mě nechtěli zabít, ale vyzkoušet, tak na druhou stranu… on…“ ukázal na mrtvého Lovce, „mohl klidně taky zvítězit.“
„Ale v tom právě spočívá zkouška, nemyslíš? Chtěli vyzkoušet, jestli přežiješ. Kdybys nepřežil, selhal bys a nikoho z nich by to netrápilo. Tys ale prošel, o čemž tedy nevím, jestli je dobře, nebo špatně,“ zdůvodnil Lawrenth zapáleně.
„Jistěže. Ale tím se znovu dostáváme k otázce, proč by mě měli vlastně…“
„Samozřejmě proto, aby zjistili, jestli jim ještě k něčemu jsi, když jim dokážeš odporovat, a ve své lidské podobě jsi v podstatě normální,“ vyhrkla Weronth.
„No jo, až na toho zabijáka ve mně možná,“ zamumlal Sam tak, aby jej neslyšel nikdo z přítomných.
„Možná je vhodný čas,“ pronesl Lawrenth s výmluvným pohledem, který naznačoval, že každé Samovo slovo slyšel, „abychom se vrátili k tomu, že ten Lovec necítil bolest. Pořád je tu taky možnost, že si chtěli vyzkoušet jeho,“ kývl k mrtvole hlavou.
„Možná mu dali něco, co mu umrtvilo nervovou soustavu?“ chytil se Sam tématu a poněkud vděčně na Lawrentha pohlédl.
„Nepřijde vám to trošku moc…“ vpadla jim do toho Weronth, zřejmě neschopna najít to správné slovo.
Pár sekund bylo opět ticho, než jej přerušil Lawrenth. „Ty asi myslíš, že je to až moc nemožné na to, aby to byla pravda,“ zkusil to.
„Něco na ten způsob,“ přitakala Weronth.
„Když už jsme u těch nemožných věcí, rovnou bychom si taky mohli vyjasnit, jak Lovci oslabili mého Vlka, aniž by zničili mou samotnou podstatu, jak je možné, že nejsem prvotřídní rysí zabiják, jak nás tedy vlastně našli, jen tak mimochodem, no a to, že jeden Lovec nejspíš necítí bolest, můžeme vlastně s přehledem vynechat,“ prskl Sam.
„No tak, Same… vždyť-“ začala Weronth, ale Sam ji opět ostře přerušil.
„Nesnaž se hrát na moje lepší já – právě s ním mluvíš, a to druhé už je jenom horší.“
Jako už poněkolikáté toho dne nastalo opět krátké ticho.
„Znáte pojem ‚konstruktivní konverzace‘?“ vložil se pak Lawrenth.
Sam po něm střelil kapku dotčeným pohledem, ale nic neříkal.
„Fajn. Vypadáte, že byste mohli. Tak co říkáte na nápad, že se toho pojmu budeme držet…?“ dodal Lawrenth.
„Jak chceš. Tak tedy, ve jménu konstruktivní konverzace, bychom se měli sbalit a vyrazit,“ řekl Sam a vstal.
„Nic jiného pravděpodobně dělat nemůžeme,“ kývla Weronth.
Lawrenth povzdechl a mumlal cosi o závěrech a diskuzi.

Když se všichni tři zastavili před jeskyní, v níž přebývali a zhlédli stopy, co tu po nich zůstaly, necítili žádné pouto k tomu místu. V ušlapaném sněhu, rudém od krve obou včerejších bojovníků, byl patrný i obrys těla z momentu, kdy Sam málem přišel o život.
Lawrenth se zadíval na obzor a odhadoval čas do západu slunce.
„Půjdeme asi tři hodiny, jsme blízko hor. Navrhoval bych Vlčí jezero,“ řekl pak.
Weronth se zarazila. „Vlčí jezero?“
„Okolo nic není, krom horských hřebenů, ne?“ přidal se Sam.
„A Lovci tam nebyli dobrých patnáct let,“ dokončil Lawrenth.
„To nemůžeš vědět,“ rozhodila Weronth rukama. Nakonec ale musela připustit, že nápad je to celkem dobrý. Poslední námitku, kterou měla, pronesla jen tak napůl. „Cesta pěšky potrvá víc, než dva měsíce.“
„Jo. Jako za starých časů,“ pokrčil Sam rameny.
Weronth kývla. „Sever?“
„Sever,“ odpověděli jednohlasně Sam a Lawrenth.
Pak se všichni o pár desítek stupňů otočili a vyrazili tiše po lesní cestě k severu. Všichni tři měli dost neroztříděných myšlenkových nitek, které mohli rozvázat jen oni sami.

Sam kupodivu nemyslel na to, co by ho v současné situaci mělo trápit. Myslel na souboj s Lovcem. Když se ponořil do víru vzpomínek, musel uznat, že takový jednostranný duel zažil poprvé v životě. Vždycky byl mistrem strategie a sílu kompenzoval spíš hbitostí, mrštností. Ale někdy nebylo kam utéct, jak se přesvědčil, a pod povrchem mysli vřela myšlenka, jestli vlastně celý život neutíkal.
Lawrenth vzpomínal na přátele, jež ztratil v bojích s Lovci. V době, kdy jejich smečky rozprášila Lovecká jednotka, on a Weronth byli krátce spolu. Tenkrát byly tyto klany silně provázány. Lawrenth znal Weronth už od dětství, kdy mu na hranici deseti let povolili opouštět území jeho smečky. Chvíle, kdy se sedm Vlků na útěku vydalo jednou z tajných horských stezek, byla až příliš krátká. Jeden byl zabit nedaleko jezera, které bylo přirozenou dělící čarou mezi oběma teritorii, zbylí dva se od něj a Weronth odpojili asi o dvacet mil dál na jihu. Slyšeli na svých cestách o smrti jednoho z nich, druhý zmizel beze stop, a Lawrenth teď znovu zadoufal, že někde žije, ukryt před zraky zabijáků.
Weronth své myšlenky zavedla ještě o kus dál do minulosti. Kdy ještě všechno bylo překrásné a oni věřili, že to tak bude dál. Sam byl jako její bratr a Lawrenth se neobratně snažil upoutat její pozornost. Měla toho huňatého onyxe ráda, ale nehodlala mu to nijak usnadnit. Teď se pousmála, když si na to vzpomněla, ale ve skutečnosti se její podvědomí soustředilo na úplně jiný fakt. Že se vracejí k Vlčímu jezeru. Jezeru, které bylo přirozenou dělící čarou mezi dvěma teritorii.



Read more

Ledové okamžiky - Weronth 11

Je to tu, téměř jak jsem slíbila :D Včera mi spadl Windows, tak jsem to vydat nemohla - i když... není komu se omlouvat, ale co ;). Případně - užijte si to. Je to trošku jiný typ kapitoly, tak uvidíme...

Sam se pokoušel zvednout ze země. Do pusy mu stékala krev a vidění měl zamlžené. Sníh všude okolo jej hladil svou ledovou dlaní. Ucítil pohyb vzduchu a uvědomil si blížící se úder.
Převalil se na bok a znovu, jako už třikrát předtím, Lovce chytil za nohu a praštil s ním o tvrdé skály.
Souboj o život sváděli už asi čtvrt hodiny. Vlastně, jediný, kdo bojoval o život, byl Sam. Naprosto to nechápal. Ne, že by to o sobě věděl, ale byl mistr úniků, ten nejhbitější, nejrychlejší, nejlepší, a i ve své lidské podobě měl svalnaté ruce a cosi z Vlčí síly. Podařilo se mu, díky skalám okolo, pár smrtících úderů. A v tom byl ten problém. Lovec, se kterým bojoval, jako by necítil bolest, vysmíval se jeho snaze a po každém dalším nakřápnutí lebky prostě vstal a bojoval dál.
Zato Sam, ač nebyl zraněn mnohokrát, svá zranění pociťoval velice zřetelně. Měl zlomená alespoň tři žebra a neskutečně mu třeštilo v hlavě – od chvíle, kdy o něj Lovec zlomil silnou větev. Která vůbec, ale vůbec nebyla ztrouchnivělá.
Lovec se rychle vyhrabal na nohy. Obličej mu zalévala krev a jeho hlava byla tak trochu zdeformovaná, zvlášť z levé strany… trošku plochá. Sam se tomu musel zasmát, i když to bylo dost morbidní a on si to uvědomoval.
Nesmál se ale moc dlouho. Postava vyrazila. Sam provedl jeden ze svých úhybných manévrů a sjel sněhem pod Lovcem. Pak se otočil a podtrhl mu nohy, to vše v otázce pár sekund. Vrhnul se na Lovce, klečel mu na hrudi, pod níž měl Lovec nechutně složenou pravou ruku, která byla určitě alespoň nadvakrát zlomená.
Sam jej zasypával údery přímo do obličeje, které by každého jiného v takovém stavu – dokonce i Lovce – měly zabít. To se ale stále nedařilo.
Lovec se jen přidušeně smál a levou rukou oplácel silné údery.
Samovo vidění se rozostřilo ještě víc, padal do bezvědomí. Uměl tomu zabránit, ale věděl, že dalších pět minut by se mohlo stát jeho osudnými. Přepnul na autopilota a trochu se zamyslel. Pár sekund, a měl řešení – ať už je tohle monstrum třeba z ocele, k fungování potřebuje kyslík.
„Tak ti ho seberem,“ zamumlal rychle a chytil Lovcovu levou ruku, která se opět chystala na setkání s jeho tváří. Ohnul svou pravou ruku a celou vahou nalehl na Lovcův krk.
Lovec se vzpíral, smál, plival a prskal, byly to dlouhé tři minuty, po které dokázal žít s kyslíkem, který mu zbyl. A pak, když Samova paže začala ochabovat, škubnul sebou Lovec naposledy.

Sam vydechl a na chvilku zavřel oči. Pak si uvědomil, že pořád leží na mrtvém útočníkovi a vyskočil na nohy. Odplivl si a zahleděl se do hlubin lesa. Už byla naprostá tma, podle slabé záře na obzoru usoudil, že Lawrenth a Weronth budou do půlhodiny zpátky – byl to vycházející měsíc.
Znovu povzdechl, natáhl ledový zimní vzduch a chytil lovce za nezlomenou ruku. Zatáhl jej do vzdálenějšího rohu jeskyně a posadil se na zem. Až teď, po vyčerpávajícím boji, se mu mysl projasnila a zatlačila vše do pozadí – dokonce i potřebu proměny – před tou důležitou otázkou.
Jak nás našli?
Sam ovšem nebyl schopen přemýšlet, neustále jej rozptylovala Lovcova mrtvola a tepající bolest hlavy se taktéž hlásila o svůj příděl pozornosti. Rozhodl se, že úvahy o tomhle odloží až na chvíli, kdy se zbylá dvojka vrátí z lovu s pořádným jídlem. Pokusil se stát, vzápětí ale zjistil, že teď, po vyprchání adrenalinu z krve, je to taktéž nelehká záležitost. Tři zlomená žebra se dala snést, pokud by se mohl proměnit, jenže to bylo jaksi nad Samovy možnosti. Odhadoval to na týden, kdy mu zranění plně zahojí zrychlený metabolismus, na tři dny, kdy bude moci i přes bolest relativně normálně fungovat.
Tato zjištění jej nakonec dovedla k závěru, že udělá, co mu radí ta část mozku, kde ústila nervová zakončení. Dvacet minut spánku náhle vyhlíželo jako to nejúžasnější, co si člověk může představit, a tak se doploužil k batohu, vytáhl bundu, mikinu a náhradní tričko. Po krátké úvaze hodil mikinu na zem, tričko zpět do batohu, který následně použil jako polštář a bundu přes sebe, aby odrazila alespoň zlomek tělesného tepla.
Když měl Sam pocit, že leží nejpohodlněji, jak to v chladné jeskyni plné šutrů a vtíravé zimy jde, konečně dovolil své mysli, aby se přivítala s temnotou.

----

„Same?“
„Hej, už jsme tě nechali spát dost dlouho a tady Weronth je přímo šílená po vysvětlení,“ ozvalo se nad Samem.
„Uhm… Lawe…“ zamumlal a pak se donutil otevřít oči.
Co jej překvapilo nejvíc, byl proužek ostrého denního světla, jež mu spálilo zorničky (alespoň to tak cítil). Prudce zavřel oči a zavrčel. „Měli jste mě probudit, hned jak jste přišli!“
„Vypadal jsi moc špatně na to, abychom měli to srdce tě budit,“ zasmála se Weronth. „Teď ale,“ dodala, „jsme uznali, že už jsi spal dost dlouho, vzhledem k naší situaci, a… no…“
„Weronth prostě nedokázala vydržet ani o minutu déle,“ řekl Lawrenth.
Sam se mezitím prostorově – i jinak – zorientoval a vytáhl se do sedu. Jeho žebra okamžitě zareagovala, ale už ne tak aktivně, jako včera. Zdálo se, že se hojí velmi rychle, ale nerovnoměrně. Jedno, to nejspodnější, bolelo pořád dost, jako by uzdravovaní pokročilo stejně, jako u normálního člověka. To nad ním se zdálo být téměř v pořádku, až na občasný záchvěv bolesti. Žebro úplně nahoře pořád působilo tupou bolest, jen už ne tak intenzivní. Všechny ostatní kosti, které byly ještě včera naprasklé, naražené… nevykazovaly žádné známky problémů.
„Kdes k tomu přišel?“ ukázala Weronth na jeho obličej, vytrhujíc jej ze zamyšlení.
„K čemu?“ nechápal.
Lawrenth zahrabal ve svém batohu a vytáhl telefon. Následně Sama vyfotil a ukázal mu displej.
Sam měl na obličeji především zaschlou krev, na levé tváři měl ale podlitiny a u oka pestrou paletu barevných modřin – od modré a fialové, přes nemocně žlutou až po temně černou.
„Bože,“ vyhrkl.
„Taky bychom rádi věděli, co tu dělá tamhle kamarád,“ připomněl hebce Lawrenth.
Sam mu podal mobil zpět a zhluboka se nadechl…
„No…“ začal, než se dal do podrobného vyprávění uplynulé bitvy.

Read more

Onyxový lovec - Weronth 10

Jak je to dlouho? Ani já to nevím. Scissore mi v hlavě vytvořila psychický blok, který mi jaksi bránil v tom, abych psala.... kdybych věděla, že bude stačit, když najdu složku, kde mám vytištěné kapitoly Weronth a jen tak z rozmaru si je přečtu, a pak mi dá múza takovou facku, že mě to bolí ještě tři dny a za jeden den napíšu dvě kapitoly, udělala bych to dávno =D.
Každopádně, tohle okecávání vás ani v nejmenším nezajímá, co? Já to chápu. Pochybuju, že někoho z vás ještě zajímá Weronth, ale mě to baví psát, tak proč ne. :) Poslední informace - pokud sem někdo z vás zabloudil, přečtete si tuhle povídku a bude se vám líbit, nedejbože tak, že se rozhodnete to číst o dílu s pořadovým číslem jedna... nesuďte předchozí díly příliš příkře. Tato povídka byla na začátku psána pouze z nudy, neplánoval se další díl, nebyla připravena k publikování... fajn. Já už mlčím...

¨¨¨¨¨

Malá hbitá vlčice zaostřila a prosmýkla se mezi zasněženými stromy. Oklepala se, když jí na čumák spadla malá lavina, co se sesula z větví vysokého, vzrostlého, majestátného smrku nad ní. Zdálo se, že se smrk škodolibě, šumivě směje.
Weronth pozorovala malé stádo, spíš skupinku vysoké, škubající zbytky zmrzlé trávy, kterou vyhrábli zpod sněhu. Tiše obcházela mýtinu, její hebké tlapky zanechávaly v hlubokém sněhu pravidelné stopy. Bílá srst ji skvěle kryla a dávala jí životodárné teplo. To byla její výhoda, teď v zimě – alespoň oproti Lawrenthovi.

Jeho lesklá, černá, překrásná srst v bílém sněhu svítila jako maják. To ale platilo pouze ve chvílích, kdy neopatrně kráčeli lesem, bez cíle, bez účelu. Když se měli plížit, Lawrenth byl takřka neviditelný. Jeho instinkty, jeho schopnosti, jeho hbitost a mrštnost, to jej chránilo. Uměl se schovat do nejmenších stínů, přizpůsobit se pohybům větru, uměl vidět a nebýt viděn. V tom byla jeho jedinečnost, nadání.
Weronth hladové stádo chvilku sledovala, pak se však ozval její vlastní hlad. A dosti hlučně. Na chvilku se jí zastavilo srdce, strnula v pohybu. Ani jeden z kopytníků však nejevil známky toho, že by něco slyšel. Ve skutečnosti se v podstatě nic neozvalo. To ale Weronth nepochytila, nebrala ohledy na to, že v této chvíli slyší lépe, než jakýkoliv jiný tvor, kdekoliv na světě.

Odplížila se zpět na rozcestí, kde už na ni čekal Lawrenth. Sklonil svou mohutnou hlavu. Sděloval, že směrem, kterým se vydal, není nic, co by stálo za lov. Weronth však zamávala ocasem. Něco jsem našla, říkala.

Lawrenth jí olízl tvář a vyrazil směrem, odkud přišla. Jakmile skočil mezi stromy, projevil se jeho přirozený instinkt – schovej se tak, aby tě nenašli ani ti, co jsou na tvé straně.
Weronth to vnímala spíš tak, jako by černý vlk zmizel v nějakém portále do paralelního vesmíru. Sama tuto schopnost ovládala do jisté míry také, jako každý Vlk, bez toho by nepřežila, ale byla pouze průměr. To Lawrenth byl špička. A ona na něj byla pyšná.
Zatímco se zaobírala těmito úvahami, její tělo se automaticky dalo do pohybu a dohánělo Lawrentha (byť jej nemohla vidět). Když dorazila k mýtině, kde se stále živilo nějakých sedm zvířat, naproti sobě zahlédla stín, jenž byl o něco hlubší, než ty okolní. Pozorně se dívala, sledovala obrysy tmy… ach ano, jistě, dva odlesky ve výši hlavy – oči – Lawrentha prozradily. Weronth ale věděla, že kdyby nechtěl, aby ho našla, nedokázala by to. Tento fakt ji poněkud rozladil. To ovšem pouze do chvíle, kdy Lawrenth začal obcházet mýtinu – postupoval vpravo, držel se ve stínech a nevyluzoval žádné zvuky.

Pohyboval se prostě… elegantně. Naprosto okouzlující, napadlo Weronth.
Lawrenth opět zvedl hlavu a navázal oční kontakt. Pak kývl k jednomu z největších tvorů na mýtině a tázavě nachýlil hlavu ke straně.
Weronth rozhodně kývla. Zamyslela se, v pár sekundách logicky zvážila všechny možné způsoby útoku, výsledky, následky a bůhví co ještě. Lawrenth skoro viděl, jak se jí v hlavě točí kolečka. Když začala po vzdálenější straně obcházet mýtinu, okamžitě pochopil, co chce dělat. S nápadem jako takovým souhlasil, a tak pokračoval ve svém postupu vpravo.
O pár metrů dál se zastavil a čekal. Věděl, co bude následovat.
Pak se stalo spoustu věcí najednou.

Weronth se dostala za stádo, vítr foukal od ní ke zvířatům. Věděla, že musí okamžitě vyrazit, než někdo zvětří nebezpečí, a tak napjala svaly na zadních nohách a přeskočila haldy sněhu, nahromaděné před ušlapanou mýtinou. Vyrazila k vybranému zvířeti. Bezmyšlenkovitě běžela. Tvor se dal do pohybu, štíhlé, rychlé nohy se míhaly ušlapaným sněhem a přeskakovaly všechno, co mu stálo v cestě. Kromě Lawrentha. Když Weronth přivedla zvíře až k němu, vyskočil a zakousl se mu do krku, přičemž prudce trhl hlavou. Bylo to bleskové a bezbolestné, přesto jej někde vzadu v mysli dotěrně otravoval pocit viny. Zaplašil ho.
Mezitím k němu přiběhla Weronth. Olízla mu čumák na znamení úcty k úspěšnému lovu, Lawrenth však udělal totéž, vědouc, že udělala stejný díl práce, jako on. Zvláště, když se pak nabídla, že kořist ponese do provizorního domova. On souhlasil, bez výčitků svědomí. Weronth, Vlčice, kterou znal, rozhodně nepodléhala jistým pravidlům etiky.

Mezitím, blízko okraje lesa…

Sam se vzbudil do tmy. Na obzoru rozeznával zbytek světla, jež se ale rychle vytrácelo. Les se nořil do stínů a poskytoval dokonalé podmínky k úspěšnému lovu.
Vzduch v jeskyni praskal elektřinou a byl prosycen pachem Vlčí srsti od proměny.

Weronth a Lawrenth odešli před slabou hodinou a Sam odhadoval, že ještě nejméně další dvě se neukážou. Povzdechl a začal balit rozházené věci. K uklidnění potřeboval nějakou činnost. Všechny atomy okolo, jako by jej vybízely k proměně, zastiňovaly logické uvažování. Naštěstí ne dost, Sam až příliš dobře věděl, jak schopná je jeho druhá podoba zabíjet.

Venku se ozvala tlumená rána.

Okamžitě zpozorněl a zvažoval své možnosti.

Jestli je to Lovec, nejspíš ví, že jsem uvnitř. Jinak by nebyl tak hlučný a neopatrný. Měl bych vyjít ven. Jsem tu vlastně v pasti, že ano. Mohl bych bojovat alespoň o důstojný konec. Kdyby ale nevěděl… mohl bych se prozradit… nebo to nebyl Lovec…

Jakýsi instinkt ale říkal, že hladová krysa, co sem zabloudila z nevzdálených polí, to nebude. A tomuto instinktu se Sam učil od malička bezmezně věřit. Pomyslný alarm v jeho hlavě teď blikal, křičel a zmatené narážel do jejích stěn, až jej z toho rozbolela.
Uhm – to venku bylo nebezpečné, nejspíš.

Sam si dával pozor, aby nevířil prach, co se usazoval na podlaze jeskyně a pomalu, s citem postupoval ven.

PS: Další kapitolu už mám tedy napsanou, ale... přidám tak za týden, kdyby to někoho po tak dlouhé době zajímalo (o čemž silně pochybuju, ale tak budiž)...

Read more