Má volba

Odcházím z místnosti a práskám dveřmi. Skleněná výplň se s obrovským rachotem vysype na ošklivou dlažbu, nic z toho se mne ale netýká. Nic na světě se mne netýká. Jsem neznámá tvář z davu.

Za dveřmi není už nic. Zbloudilé střepy se bůhví proč zbarvují krví a mizí v té černi, kde jsem se ocitla. Já jdu dál. Je jedno, co je přede mnou. Dávno jsem se přestala bát tmy. Tahle tma není nebezpečná. Tahle ne.

Kladu jednu nohu před druhou. Hledím přímo před sebe. Začínám rozeznávat obrysy, ostré a jasné, ačkoliv, stále skryté v šeru. Bosýma nohama cítím prach betonové džungle. Kroky jsou lehké a měkké, na rozdíl od jejich směru.

V dálce je vidět blesk, vzápětí přichází i opožděný zvuk. Pod jeho silou mi drkotají zuby, město se otřásá v základech. Krátký okamžik světla prozrazuje, že jsem na střeše panelového domu. Pouliční lampy nesvítí, město je mrtvé. Neprochází tudy elektřina, pokrok se zastavil, a tak lidé odešli. Nevěděli přece, že si podávají ruce s koncem.

Nezastavuji se. Blížím se k okraji, mysl čistou a klidnou, jako je hladina jezera daleko na severu. Neděsím se pohledu dolů. Zeje pode mnou několik desítek metrů, slabý vítr se mi ovíjí kolem kotníků.

Usměji se.

Tohle je volba, před kterou stojím. Přemýšlím, jestli se před ní někdy ocitne každý, nebo jsou to jen ti zničení krátkým zábleskem života, jež vlastně ani neprožili. Zlomí nás právě šílenství, nebo nás žene dál?

Pohledem zabloudím do dáli. Na ramena mi dopadají první kapky deště, chladivé, stékají po mých pažích a razí si cestu až tam dolů na popraskanou ulici.

Jak mocná je myšlenka. Kdosi řekl, že všechno mocné můžeme použít jako zbraň. Myšlenku? Myšlenku také. Ale ta se liší. Myšlenku nedokážeme ovládnout, nedokážeme ji přetvořit dle vlastních chtíčů, aniž bychom porušili její podstatu. Je to riskantní krok, ale myšlenkou se musíme nechat sami ovládnout, abychom plně splynuli.

Nemůžeme usměrnit myšlenku, myšlenkou musíme být usměrněni.

Zavřu oči a zvedám ruce k nebesům. Mé prsty hladí krůpěje deště, jako by to snad mělo být naposledy. Bude? Stačil by jeden krok. Tahle volba.

Miluji déšť. Déšť jako by vždycky očistil svět od zbytečností a faleše. Déšť zbavuje svět nesmyslných příkras a zároveň dává důležitým věcem význam, jaký jsme dřív neviděli.
Když se tak dívám, ze střechy panelového domu, na město v dešti, myslím, že to vidím. Je to nenápadné. Schovává se to mezi šedivými stěnami právě pro takové, jako jsem já. Pro takové, které dělí jen krok od nevratné volby. Abychom dokázali vidět svět čistý a skutečný.

Vdechuji vlhký vzduch do plic, déšť neustává. Rozhodla jsem se.
Takhle to nechci. Ne, tenhle svět není tak pevný a neměnný, tenhle svět je v jádru tvárný, a já jsem.

Odstupuji kousek od okraje, zhluboka se nadechnu.

Za všechno, co mohlo být ztraceno.

Běžím po špičkách a lehkými skoky.

Za všechno, co se teď může změnit.

Už jen pár desítek centimetrů mne dělí od plechového střešního parapetu a dlouhé cesty do prachu městských ulic.

Za všechno, co se změní.

Vkládám do posledního odrazu všechny síly, které mi po tom všem zůstaly, a pak mi mizí pevná zem zpod nohou.

Vítr mne šlehá do tváří. Blíží se to, ten soudný okamžik, pro něž jsem se rozhodla, právě teď, před pár vteřinami.

Když to přijde, je to jiné. Je to tvrdší a intenzivnější, než jsem čekala. Náraz mi téměř drtí žebra, bolest vystřeluje do morku kostí. Mé ruce objímají betonové podloží.

Vytahuji se na protější střechu.

Ležím tam, u okraje, přerývaně dýchám. Bylo to daleko.

Dokázala jsem to. Stála jsem před volbou a vybrala jít dál.

Nikdy už to ale nebude stejné. Alespoň doufám. 

Dodatek autorky:
Asi jste pochopili, že to je spíš metafora, než příběh. Stalo se to, a já si vybrala.