Některé (ne)možnosti - Weronth 12

Tak mě napadá, jestli ten včerejší závěr vlastně nevyzněl jako nějaké pozastavování... Víte, já nejsem z těch, kdo by tohle dělal. Nemá to smysl, ne? Prostě a jednoduše jsem zase něco napsala, a to další Weronth. Když se tak zamyslím, těch dílů je vlastně třináct, počítajíc i toho Lovce... Možná bych měla taky stvořit nový cover, přece jen, se mi zdá, že Sam se rozhodně (a to jsem ho na začátku vůbec neplánovala) přidal mezi dvě hlavní postavy, ne?
Ještě něco k délce posledních kapitol...
Samozřejmě se střežím kus od hranice pěti tisíc znaků, to už je klasika (teď je to asi šest a půl). Já vím, bývalo to i dvakrát tolik, ale na druhou stranu jsem možná... nevím, prostě to bylo 'předtím' a teď je to 'potom'. Ta  hraniční situace byla spíš špatná, takže tak.


„Počkej moment. Tohle je už trochu moc nadpřirozena.“
Sam věnoval Weronth velice pohrdavý pohled. „Umíš se proměnit ve vlka, ale na tom vlastně vůbec nic nadpřirozeného není.“
„Přestaňte se hádat,“ přerušil je Lawrenth. „Spíš než otázku Lovcovy bolesti bychom měli řešit, jak nás našli.“
„A taky proč útočil jen jeden a v lidské podobě,“ připomněla Weronth.
„Není možné, že se jich vydalo pár za vámi, přičemž jste je prostě náhodou setřásli?“ navrhl Sam, jakoby mimochodem.
„Není. Lovci jsou výborní stopaři, k tomu byli stvořeni, nemohli by nás prostě minout a…“ mluvil Lawrenth, než si všiml Samova pohledu. Tvářil se, asi jako by mu Law vysvětloval, co je to měsíc.
„Představ si, Lawre…“ strojeně řekl Sam, „…že já to vím, a to možná lépe, než ty. Byla to teorie určená čistě k tomu, abyste na ní rozvíjeli své nápady.“
Po této větě se rozhostilo několikaminutové ticho, nikoliv uražené, spíše zamyšlené.
„Same?“ nejistě se ozvala Weronth. „Víš, tak mě napadá… že šli možná spíš po tobě.“
„Dává to smysl. Nechci se tě nějak dotknout, ale museli vědět, že se nebudeš chtít proměnit, a tak nemuseli posílat rysího zabijáka,“ přidal se Lawrenth.
„Proč ale tak riskovat? Vždyť jsem ho zabil. To by se mi s rysem nikdy nepovedlo,“ odporoval Sam.
„Třeba chtěli něco vyzkoušet,“ řekla pomalu Weronth.
„Nebo chtěli vyzkoušet Tebe,“ doplnil ji zas Lawrenth.
Sam chvilku vypadal, že hledá vhodné argumenty proti, nakonec byl však nucen souhlasit. „Asi ano. Ale pokud mě nechtěli zabít, ale vyzkoušet, tak na druhou stranu… on…“ ukázal na mrtvého Lovce, „mohl klidně taky zvítězit.“
„Ale v tom právě spočívá zkouška, nemyslíš? Chtěli vyzkoušet, jestli přežiješ. Kdybys nepřežil, selhal bys a nikoho z nich by to netrápilo. Tys ale prošel, o čemž tedy nevím, jestli je dobře, nebo špatně,“ zdůvodnil Lawrenth zapáleně.
„Jistěže. Ale tím se znovu dostáváme k otázce, proč by mě měli vlastně…“
„Samozřejmě proto, aby zjistili, jestli jim ještě k něčemu jsi, když jim dokážeš odporovat, a ve své lidské podobě jsi v podstatě normální,“ vyhrkla Weronth.
„No jo, až na toho zabijáka ve mně možná,“ zamumlal Sam tak, aby jej neslyšel nikdo z přítomných.
„Možná je vhodný čas,“ pronesl Lawrenth s výmluvným pohledem, který naznačoval, že každé Samovo slovo slyšel, „abychom se vrátili k tomu, že ten Lovec necítil bolest. Pořád je tu taky možnost, že si chtěli vyzkoušet jeho,“ kývl k mrtvole hlavou.
„Možná mu dali něco, co mu umrtvilo nervovou soustavu?“ chytil se Sam tématu a poněkud vděčně na Lawrentha pohlédl.
„Nepřijde vám to trošku moc…“ vpadla jim do toho Weronth, zřejmě neschopna najít to správné slovo.
Pár sekund bylo opět ticho, než jej přerušil Lawrenth. „Ty asi myslíš, že je to až moc nemožné na to, aby to byla pravda,“ zkusil to.
„Něco na ten způsob,“ přitakala Weronth.
„Když už jsme u těch nemožných věcí, rovnou bychom si taky mohli vyjasnit, jak Lovci oslabili mého Vlka, aniž by zničili mou samotnou podstatu, jak je možné, že nejsem prvotřídní rysí zabiják, jak nás tedy vlastně našli, jen tak mimochodem, no a to, že jeden Lovec nejspíš necítí bolest, můžeme vlastně s přehledem vynechat,“ prskl Sam.
„No tak, Same… vždyť-“ začala Weronth, ale Sam ji opět ostře přerušil.
„Nesnaž se hrát na moje lepší já – právě s ním mluvíš, a to druhé už je jenom horší.“
Jako už poněkolikáté toho dne nastalo opět krátké ticho.
„Znáte pojem ‚konstruktivní konverzace‘?“ vložil se pak Lawrenth.
Sam po něm střelil kapku dotčeným pohledem, ale nic neříkal.
„Fajn. Vypadáte, že byste mohli. Tak co říkáte na nápad, že se toho pojmu budeme držet…?“ dodal Lawrenth.
„Jak chceš. Tak tedy, ve jménu konstruktivní konverzace, bychom se měli sbalit a vyrazit,“ řekl Sam a vstal.
„Nic jiného pravděpodobně dělat nemůžeme,“ kývla Weronth.
Lawrenth povzdechl a mumlal cosi o závěrech a diskuzi.

Když se všichni tři zastavili před jeskyní, v níž přebývali a zhlédli stopy, co tu po nich zůstaly, necítili žádné pouto k tomu místu. V ušlapaném sněhu, rudém od krve obou včerejších bojovníků, byl patrný i obrys těla z momentu, kdy Sam málem přišel o život.
Lawrenth se zadíval na obzor a odhadoval čas do západu slunce.
„Půjdeme asi tři hodiny, jsme blízko hor. Navrhoval bych Vlčí jezero,“ řekl pak.
Weronth se zarazila. „Vlčí jezero?“
„Okolo nic není, krom horských hřebenů, ne?“ přidal se Sam.
„A Lovci tam nebyli dobrých patnáct let,“ dokončil Lawrenth.
„To nemůžeš vědět,“ rozhodila Weronth rukama. Nakonec ale musela připustit, že nápad je to celkem dobrý. Poslední námitku, kterou měla, pronesla jen tak napůl. „Cesta pěšky potrvá víc, než dva měsíce.“
„Jo. Jako za starých časů,“ pokrčil Sam rameny.
Weronth kývla. „Sever?“
„Sever,“ odpověděli jednohlasně Sam a Lawrenth.
Pak se všichni o pár desítek stupňů otočili a vyrazili tiše po lesní cestě k severu. Všichni tři měli dost neroztříděných myšlenkových nitek, které mohli rozvázat jen oni sami.

Sam kupodivu nemyslel na to, co by ho v současné situaci mělo trápit. Myslel na souboj s Lovcem. Když se ponořil do víru vzpomínek, musel uznat, že takový jednostranný duel zažil poprvé v životě. Vždycky byl mistrem strategie a sílu kompenzoval spíš hbitostí, mrštností. Ale někdy nebylo kam utéct, jak se přesvědčil, a pod povrchem mysli vřela myšlenka, jestli vlastně celý život neutíkal.
Lawrenth vzpomínal na přátele, jež ztratil v bojích s Lovci. V době, kdy jejich smečky rozprášila Lovecká jednotka, on a Weronth byli krátce spolu. Tenkrát byly tyto klany silně provázány. Lawrenth znal Weronth už od dětství, kdy mu na hranici deseti let povolili opouštět území jeho smečky. Chvíle, kdy se sedm Vlků na útěku vydalo jednou z tajných horských stezek, byla až příliš krátká. Jeden byl zabit nedaleko jezera, které bylo přirozenou dělící čarou mezi oběma teritorii, zbylí dva se od něj a Weronth odpojili asi o dvacet mil dál na jihu. Slyšeli na svých cestách o smrti jednoho z nich, druhý zmizel beze stop, a Lawrenth teď znovu zadoufal, že někde žije, ukryt před zraky zabijáků.
Weronth své myšlenky zavedla ještě o kus dál do minulosti. Kdy ještě všechno bylo překrásné a oni věřili, že to tak bude dál. Sam byl jako její bratr a Lawrenth se neobratně snažil upoutat její pozornost. Měla toho huňatého onyxe ráda, ale nehodlala mu to nijak usnadnit. Teď se pousmála, když si na to vzpomněla, ale ve skutečnosti se její podvědomí soustředilo na úplně jiný fakt. Že se vracejí k Vlčímu jezeru. Jezeru, které bylo přirozenou dělící čarou mezi dvěma teritorii.



Read more

Ledové okamžiky - Weronth 11

Je to tu, téměř jak jsem slíbila :D Včera mi spadl Windows, tak jsem to vydat nemohla - i když... není komu se omlouvat, ale co ;). Případně - užijte si to. Je to trošku jiný typ kapitoly, tak uvidíme...

Sam se pokoušel zvednout ze země. Do pusy mu stékala krev a vidění měl zamlžené. Sníh všude okolo jej hladil svou ledovou dlaní. Ucítil pohyb vzduchu a uvědomil si blížící se úder.
Převalil se na bok a znovu, jako už třikrát předtím, Lovce chytil za nohu a praštil s ním o tvrdé skály.
Souboj o život sváděli už asi čtvrt hodiny. Vlastně, jediný, kdo bojoval o život, byl Sam. Naprosto to nechápal. Ne, že by to o sobě věděl, ale byl mistr úniků, ten nejhbitější, nejrychlejší, nejlepší, a i ve své lidské podobě měl svalnaté ruce a cosi z Vlčí síly. Podařilo se mu, díky skalám okolo, pár smrtících úderů. A v tom byl ten problém. Lovec, se kterým bojoval, jako by necítil bolest, vysmíval se jeho snaze a po každém dalším nakřápnutí lebky prostě vstal a bojoval dál.
Zato Sam, ač nebyl zraněn mnohokrát, svá zranění pociťoval velice zřetelně. Měl zlomená alespoň tři žebra a neskutečně mu třeštilo v hlavě – od chvíle, kdy o něj Lovec zlomil silnou větev. Která vůbec, ale vůbec nebyla ztrouchnivělá.
Lovec se rychle vyhrabal na nohy. Obličej mu zalévala krev a jeho hlava byla tak trochu zdeformovaná, zvlášť z levé strany… trošku plochá. Sam se tomu musel zasmát, i když to bylo dost morbidní a on si to uvědomoval.
Nesmál se ale moc dlouho. Postava vyrazila. Sam provedl jeden ze svých úhybných manévrů a sjel sněhem pod Lovcem. Pak se otočil a podtrhl mu nohy, to vše v otázce pár sekund. Vrhnul se na Lovce, klečel mu na hrudi, pod níž měl Lovec nechutně složenou pravou ruku, která byla určitě alespoň nadvakrát zlomená.
Sam jej zasypával údery přímo do obličeje, které by každého jiného v takovém stavu – dokonce i Lovce – měly zabít. To se ale stále nedařilo.
Lovec se jen přidušeně smál a levou rukou oplácel silné údery.
Samovo vidění se rozostřilo ještě víc, padal do bezvědomí. Uměl tomu zabránit, ale věděl, že dalších pět minut by se mohlo stát jeho osudnými. Přepnul na autopilota a trochu se zamyslel. Pár sekund, a měl řešení – ať už je tohle monstrum třeba z ocele, k fungování potřebuje kyslík.
„Tak ti ho seberem,“ zamumlal rychle a chytil Lovcovu levou ruku, která se opět chystala na setkání s jeho tváří. Ohnul svou pravou ruku a celou vahou nalehl na Lovcův krk.
Lovec se vzpíral, smál, plival a prskal, byly to dlouhé tři minuty, po které dokázal žít s kyslíkem, který mu zbyl. A pak, když Samova paže začala ochabovat, škubnul sebou Lovec naposledy.

Sam vydechl a na chvilku zavřel oči. Pak si uvědomil, že pořád leží na mrtvém útočníkovi a vyskočil na nohy. Odplivl si a zahleděl se do hlubin lesa. Už byla naprostá tma, podle slabé záře na obzoru usoudil, že Lawrenth a Weronth budou do půlhodiny zpátky – byl to vycházející měsíc.
Znovu povzdechl, natáhl ledový zimní vzduch a chytil lovce za nezlomenou ruku. Zatáhl jej do vzdálenějšího rohu jeskyně a posadil se na zem. Až teď, po vyčerpávajícím boji, se mu mysl projasnila a zatlačila vše do pozadí – dokonce i potřebu proměny – před tou důležitou otázkou.
Jak nás našli?
Sam ovšem nebyl schopen přemýšlet, neustále jej rozptylovala Lovcova mrtvola a tepající bolest hlavy se taktéž hlásila o svůj příděl pozornosti. Rozhodl se, že úvahy o tomhle odloží až na chvíli, kdy se zbylá dvojka vrátí z lovu s pořádným jídlem. Pokusil se stát, vzápětí ale zjistil, že teď, po vyprchání adrenalinu z krve, je to taktéž nelehká záležitost. Tři zlomená žebra se dala snést, pokud by se mohl proměnit, jenže to bylo jaksi nad Samovy možnosti. Odhadoval to na týden, kdy mu zranění plně zahojí zrychlený metabolismus, na tři dny, kdy bude moci i přes bolest relativně normálně fungovat.
Tato zjištění jej nakonec dovedla k závěru, že udělá, co mu radí ta část mozku, kde ústila nervová zakončení. Dvacet minut spánku náhle vyhlíželo jako to nejúžasnější, co si člověk může představit, a tak se doploužil k batohu, vytáhl bundu, mikinu a náhradní tričko. Po krátké úvaze hodil mikinu na zem, tričko zpět do batohu, který následně použil jako polštář a bundu přes sebe, aby odrazila alespoň zlomek tělesného tepla.
Když měl Sam pocit, že leží nejpohodlněji, jak to v chladné jeskyni plné šutrů a vtíravé zimy jde, konečně dovolil své mysli, aby se přivítala s temnotou.

----

„Same?“
„Hej, už jsme tě nechali spát dost dlouho a tady Weronth je přímo šílená po vysvětlení,“ ozvalo se nad Samem.
„Uhm… Lawe…“ zamumlal a pak se donutil otevřít oči.
Co jej překvapilo nejvíc, byl proužek ostrého denního světla, jež mu spálilo zorničky (alespoň to tak cítil). Prudce zavřel oči a zavrčel. „Měli jste mě probudit, hned jak jste přišli!“
„Vypadal jsi moc špatně na to, abychom měli to srdce tě budit,“ zasmála se Weronth. „Teď ale,“ dodala, „jsme uznali, že už jsi spal dost dlouho, vzhledem k naší situaci, a… no…“
„Weronth prostě nedokázala vydržet ani o minutu déle,“ řekl Lawrenth.
Sam se mezitím prostorově – i jinak – zorientoval a vytáhl se do sedu. Jeho žebra okamžitě zareagovala, ale už ne tak aktivně, jako včera. Zdálo se, že se hojí velmi rychle, ale nerovnoměrně. Jedno, to nejspodnější, bolelo pořád dost, jako by uzdravovaní pokročilo stejně, jako u normálního člověka. To nad ním se zdálo být téměř v pořádku, až na občasný záchvěv bolesti. Žebro úplně nahoře pořád působilo tupou bolest, jen už ne tak intenzivní. Všechny ostatní kosti, které byly ještě včera naprasklé, naražené… nevykazovaly žádné známky problémů.
„Kdes k tomu přišel?“ ukázala Weronth na jeho obličej, vytrhujíc jej ze zamyšlení.
„K čemu?“ nechápal.
Lawrenth zahrabal ve svém batohu a vytáhl telefon. Následně Sama vyfotil a ukázal mu displej.
Sam měl na obličeji především zaschlou krev, na levé tváři měl ale podlitiny a u oka pestrou paletu barevných modřin – od modré a fialové, přes nemocně žlutou až po temně černou.
„Bože,“ vyhrkl.
„Taky bychom rádi věděli, co tu dělá tamhle kamarád,“ připomněl hebce Lawrenth.
Sam mu podal mobil zpět a zhluboka se nadechl…
„No…“ začal, než se dal do podrobného vyprávění uplynulé bitvy.

Read more

Onyxový lovec - Weronth 10

Jak je to dlouho? Ani já to nevím. Scissore mi v hlavě vytvořila psychický blok, který mi jaksi bránil v tom, abych psala.... kdybych věděla, že bude stačit, když najdu složku, kde mám vytištěné kapitoly Weronth a jen tak z rozmaru si je přečtu, a pak mi dá múza takovou facku, že mě to bolí ještě tři dny a za jeden den napíšu dvě kapitoly, udělala bych to dávno =D.
Každopádně, tohle okecávání vás ani v nejmenším nezajímá, co? Já to chápu. Pochybuju, že někoho z vás ještě zajímá Weronth, ale mě to baví psát, tak proč ne. :) Poslední informace - pokud sem někdo z vás zabloudil, přečtete si tuhle povídku a bude se vám líbit, nedejbože tak, že se rozhodnete to číst o dílu s pořadovým číslem jedna... nesuďte předchozí díly příliš příkře. Tato povídka byla na začátku psána pouze z nudy, neplánoval se další díl, nebyla připravena k publikování... fajn. Já už mlčím...

¨¨¨¨¨

Malá hbitá vlčice zaostřila a prosmýkla se mezi zasněženými stromy. Oklepala se, když jí na čumák spadla malá lavina, co se sesula z větví vysokého, vzrostlého, majestátného smrku nad ní. Zdálo se, že se smrk škodolibě, šumivě směje.
Weronth pozorovala malé stádo, spíš skupinku vysoké, škubající zbytky zmrzlé trávy, kterou vyhrábli zpod sněhu. Tiše obcházela mýtinu, její hebké tlapky zanechávaly v hlubokém sněhu pravidelné stopy. Bílá srst ji skvěle kryla a dávala jí životodárné teplo. To byla její výhoda, teď v zimě – alespoň oproti Lawrenthovi.

Jeho lesklá, černá, překrásná srst v bílém sněhu svítila jako maják. To ale platilo pouze ve chvílích, kdy neopatrně kráčeli lesem, bez cíle, bez účelu. Když se měli plížit, Lawrenth byl takřka neviditelný. Jeho instinkty, jeho schopnosti, jeho hbitost a mrštnost, to jej chránilo. Uměl se schovat do nejmenších stínů, přizpůsobit se pohybům větru, uměl vidět a nebýt viděn. V tom byla jeho jedinečnost, nadání.
Weronth hladové stádo chvilku sledovala, pak se však ozval její vlastní hlad. A dosti hlučně. Na chvilku se jí zastavilo srdce, strnula v pohybu. Ani jeden z kopytníků však nejevil známky toho, že by něco slyšel. Ve skutečnosti se v podstatě nic neozvalo. To ale Weronth nepochytila, nebrala ohledy na to, že v této chvíli slyší lépe, než jakýkoliv jiný tvor, kdekoliv na světě.

Odplížila se zpět na rozcestí, kde už na ni čekal Lawrenth. Sklonil svou mohutnou hlavu. Sděloval, že směrem, kterým se vydal, není nic, co by stálo za lov. Weronth však zamávala ocasem. Něco jsem našla, říkala.

Lawrenth jí olízl tvář a vyrazil směrem, odkud přišla. Jakmile skočil mezi stromy, projevil se jeho přirozený instinkt – schovej se tak, aby tě nenašli ani ti, co jsou na tvé straně.
Weronth to vnímala spíš tak, jako by černý vlk zmizel v nějakém portále do paralelního vesmíru. Sama tuto schopnost ovládala do jisté míry také, jako každý Vlk, bez toho by nepřežila, ale byla pouze průměr. To Lawrenth byl špička. A ona na něj byla pyšná.
Zatímco se zaobírala těmito úvahami, její tělo se automaticky dalo do pohybu a dohánělo Lawrentha (byť jej nemohla vidět). Když dorazila k mýtině, kde se stále živilo nějakých sedm zvířat, naproti sobě zahlédla stín, jenž byl o něco hlubší, než ty okolní. Pozorně se dívala, sledovala obrysy tmy… ach ano, jistě, dva odlesky ve výši hlavy – oči – Lawrentha prozradily. Weronth ale věděla, že kdyby nechtěl, aby ho našla, nedokázala by to. Tento fakt ji poněkud rozladil. To ovšem pouze do chvíle, kdy Lawrenth začal obcházet mýtinu – postupoval vpravo, držel se ve stínech a nevyluzoval žádné zvuky.

Pohyboval se prostě… elegantně. Naprosto okouzlující, napadlo Weronth.
Lawrenth opět zvedl hlavu a navázal oční kontakt. Pak kývl k jednomu z největších tvorů na mýtině a tázavě nachýlil hlavu ke straně.
Weronth rozhodně kývla. Zamyslela se, v pár sekundách logicky zvážila všechny možné způsoby útoku, výsledky, následky a bůhví co ještě. Lawrenth skoro viděl, jak se jí v hlavě točí kolečka. Když začala po vzdálenější straně obcházet mýtinu, okamžitě pochopil, co chce dělat. S nápadem jako takovým souhlasil, a tak pokračoval ve svém postupu vpravo.
O pár metrů dál se zastavil a čekal. Věděl, co bude následovat.
Pak se stalo spoustu věcí najednou.

Weronth se dostala za stádo, vítr foukal od ní ke zvířatům. Věděla, že musí okamžitě vyrazit, než někdo zvětří nebezpečí, a tak napjala svaly na zadních nohách a přeskočila haldy sněhu, nahromaděné před ušlapanou mýtinou. Vyrazila k vybranému zvířeti. Bezmyšlenkovitě běžela. Tvor se dal do pohybu, štíhlé, rychlé nohy se míhaly ušlapaným sněhem a přeskakovaly všechno, co mu stálo v cestě. Kromě Lawrentha. Když Weronth přivedla zvíře až k němu, vyskočil a zakousl se mu do krku, přičemž prudce trhl hlavou. Bylo to bleskové a bezbolestné, přesto jej někde vzadu v mysli dotěrně otravoval pocit viny. Zaplašil ho.
Mezitím k němu přiběhla Weronth. Olízla mu čumák na znamení úcty k úspěšnému lovu, Lawrenth však udělal totéž, vědouc, že udělala stejný díl práce, jako on. Zvláště, když se pak nabídla, že kořist ponese do provizorního domova. On souhlasil, bez výčitků svědomí. Weronth, Vlčice, kterou znal, rozhodně nepodléhala jistým pravidlům etiky.

Mezitím, blízko okraje lesa…

Sam se vzbudil do tmy. Na obzoru rozeznával zbytek světla, jež se ale rychle vytrácelo. Les se nořil do stínů a poskytoval dokonalé podmínky k úspěšnému lovu.
Vzduch v jeskyni praskal elektřinou a byl prosycen pachem Vlčí srsti od proměny.

Weronth a Lawrenth odešli před slabou hodinou a Sam odhadoval, že ještě nejméně další dvě se neukážou. Povzdechl a začal balit rozházené věci. K uklidnění potřeboval nějakou činnost. Všechny atomy okolo, jako by jej vybízely k proměně, zastiňovaly logické uvažování. Naštěstí ne dost, Sam až příliš dobře věděl, jak schopná je jeho druhá podoba zabíjet.

Venku se ozvala tlumená rána.

Okamžitě zpozorněl a zvažoval své možnosti.

Jestli je to Lovec, nejspíš ví, že jsem uvnitř. Jinak by nebyl tak hlučný a neopatrný. Měl bych vyjít ven. Jsem tu vlastně v pasti, že ano. Mohl bych bojovat alespoň o důstojný konec. Kdyby ale nevěděl… mohl bych se prozradit… nebo to nebyl Lovec…

Jakýsi instinkt ale říkal, že hladová krysa, co sem zabloudila z nevzdálených polí, to nebude. A tomuto instinktu se Sam učil od malička bezmezně věřit. Pomyslný alarm v jeho hlavě teď blikal, křičel a zmatené narážel do jejích stěn, až jej z toho rozbolela.
Uhm – to venku bylo nebezpečné, nejspíš.

Sam si dával pozor, aby nevířil prach, co se usazoval na podlaze jeskyně a pomalu, s citem postupoval ven.

PS: Další kapitolu už mám tedy napsanou, ale... přidám tak za týden, kdyby to někoho po tak dlouhé době zajímalo (o čemž silně pochybuju, ale tak budiž)...

Read more