Mechanismus automat

Křik se taví v monotónní linku každodenní klaviatury. Už mě to nebaví. Jsem unavená. Cítím, jak stíny bublají a hluboko v mém nitru se dohadují na své další oběti. A ona dál a dál křičí. Jako by ten zvuk bořil veškeré fyzikální hranice a zpřerážel všechny mé kosti, zpřetrhal šlachy a žíly a krev se roztékala všude po podlaze.
Ach. Budu tu muset vytřít.
Ale já jsem v klidu, už to začíná. Zjizvenýma rukama opatrně zvedám mrtvá těla ze země a odnáším je do masového hrobu. Pomalu se nám to plní. Ani mi to nepřijde morbidní.
Pohled mých očí je matný a kalný, neusmívám se a ani nemračím, každý sval v mém obličeji je povolený a když po tváři občas skane průzračná, slaná kapka, téměř se až divím, protože... není proč plakat.
Není proč cokoliv.
Nevadí mi, že se na mne ani nepodíváš, když jdeš kolem. Vím, že se díváš jenom před sebe, a nebo že se možná ani nedíváš. Vždyť já taky ne.
Copak si přeješ? A proč tvé rozklepané prsty svírají ten nůž? Vždyť víš, že nožem to nejde. A i kdybys mi jej vrazil do těla, přece bych to necítila.
A proč máš v kapse tu rozlámanou žiletku? Vždyť jsi mi slíbil, že se jí zbavíš. Byla přece moje.
Tak co jsi chtěl, lásko?
Ach tak. Dobře.
Soustředím se až příliš, vnímám každé vlákno onoho dřevěného předmětu, a pak se zase nesoustředím vůbec a vnímám jenom bílo.
Přestala jsem dýchat a padám k zemi. Nevnímám bolest nárazu, ale tělesná motorika mne na změnu polohy upozorní a já dýchat zase začnu, pravidelně, nejdřív rychle a potom pomaleji, jak se ustaluje můj tep.
Stále ležím na chladné zemi a ta pije mou krev. Ale což. Vždyť jí mám spoustu. Jen si vezmi.
Co to povídala?
Je třeba něco velikého vykonat. Mechanicky zvedám tělo kousek po kousku, sval po svalu, občas si všímám, jak se ten kolos se mnou pohybuje, a někdy jenom zírám do prázdna a zapomínám své jméno. Proto neslyším na zavolání, a to způsobuje další křik a řev a bolestné sténání, no a já tu tak stojím a koukám a čekám na pokyny.
Chyběla jsem ti? Ne? Ach.
Údery mého srdce slábnou a takhle to funguje pokaždé. Tlak v cévách a oněch poničených žilách klesá. Neslyším a vidím bílo a v něm pár stínů a ten nejtemnější jsem já, ale to nevadí.
Konečně vhodím poslední tělo do téměř plné jámy a bezhlesně se optám stínů, jestli to stačí.
A když tvrdí, že pro dnešek ano, odeberu se tedy do své cely, naslouchám, jak špinavá voda kape na můj zamřížovaný parapet a vůbec nemyslím, necítím, neslyším a nemluvím.

Když chvilku počkáš, vrátím se za tebou. Až zase ucítím, jak to bolí. 

Copak vy jste nikdy nefungovali na baterky? 

Read more

No a ještě jednou

Jak mne, jako každý den, vytrhl ze spánku budík, tak jsem jej znovu poslala k ledu unaveným pokynem a klesla zpátky do polštáře. Co si už tak čistě nepamatuju, kdy jsem se vykašlala i na ten druhý.

Samozřejmě jsem následně vůbec nic nestíhala a do školy dorazila za minutu celá.

Zdá se to jako relativně výjimečný den, ale mě se to obvykle stane minimálně jednou do týdne. Čím byl ale zrovna dnešek zvláštní, že jsem celou tu cestu přemýšlela o tom, že je konec listopadu. Všechny ty reklamní bannery jsem se za ty roky naučila ignorovat, koneckonců, už na mě odevšad útočí někdy od druhé poloviny října. Samozřejmě mám na mysli ony slavné bílé vánoce. Kupte tohle, kupte tamto. Vánoce jsou sice až za devatero horami, nevadí ale, svetr se vám doma nezkazí. A navíc dostanete kytku – ta sice jo, ale můžete si na ní koupit hezkej květináč.

Neznám sice moc lidí, kteří by na to dali, a stresovali už od října, zato ale znám nespočet těch, kteří neustále mrmlají, jak je to otravné, že na ně vyskakují vánoční slevy téměř tři měsíce před dnem D. Mě osobně to zas tak neotravuje, ale jak tak jdu, občas si ťukám na čelo, co že tím ti prodejci asi sledují, když to všechny jenom dráždí. No, zakázala bych sice barevná světýlka, hvězdičky, baňky a podobné (co nejvíc třpytkaté a nablýskané) vánoční vymoženosti alespoň do prosince, když už ne do týdne před dvacátým čtvrtým, ale tenhle rok to nikdo – krom TV nova – zas tak nepřehání. Ale TV nova vždycky přehání.  Ještě všichni nahodíme americké santa-úsměvy a všechno bude oukej.

Jak jsem se tak tedy tiskla ke studenému oknu přeplněné tramvaje, napadlo mě, že už se to blíží, ty vánoční nákupy. Zase jednou budu muset vymýšlet nehorázně originální dárky, které by se mi vešly do omezeného rozpočtu, tenhle rok navíc obzvlášť, když nás minulo tolik akcí. Zase jednou budu muset hluboce dumat nad tím, kde asi sakra seženu všechno to, co jsem si vymyslela. Bezesporu zase nebudu stíhat a některé dárky připadnou na již zmiňovaný barevný týden před vánoci. Možná taky občas posmutním, proč nejsem ten typ, který všechny obdaruje pár univerzálními radostmi a má vystaráno.

Brzy také přijde na veselou domluvu o nákupech a manufakturní výrobě s přáteli, a vsadím se, že zase nic moc neseženeme, spíš se pobavíme u kafe nebo čaje. Když už mluvím o přátelích, bude to chtít vybrat novou lokaci na společné pečení cukroví, protože na té poslední nám odešla trouba a ještě ukradla všechny cennosti.

Proboha, vždyť je to všechno tak hrozně daleko. Prosinec je na nákup dárků jako stvořený, v listopadu budu pokojně přemýšlet u hrnku něčeho teplého a nakonec to stejně, jako vždycky, nějak stihnu.

No a někdy tehdy jsem si uvědomila, že jsem přejela dvě zastávky. Musela jsem vystoupit a jít pěšky, nakonec jsem přišla pozdě jen o deset minut.  

Read more

Osamění nikoliv

Tak vám povím, podivní jsou ti lidé kolem mne. Jako by všichni začali špatně slyšet, či měli sennou rýmu (z níž obvykle otravně zalehnou uši – to pak každý kouká podivně na mne, nežli mi dojde, že se na něco tázali). Nebo si snad pletou pojmy a dojmy, jak se říká.
Včera tak prostě kráčím těmi městskými ulicemi. Sic to bylo téměř večer, a jak už je teď zima, byla i pěkná tma, ale znáte přeci pražskou tmu – je dočista oranžová. Po mém boku kluše můj věrný (nevěrný) druh. Ano, to by tomu nebylo procházky, abychom nepotkali nějakou tu postarší paní, co se až vpíjí do chodníku, jakého to mám krásného pejska, a cpe mu hned jakýsi piškot, ale na to už jsme si natolik zvykli, že čekám, až i on přestane ty piškoty žrát. Však mu z nich musí být už špatně. Na druhou stranu je to veliký požer, takže když se zamyslím, snědl by i cibuli, kdyby mu ji někdo nabídl.

Když s křečovitým úsměvem a naléhavým loučením táhnu přítele dál ulicí, tiše doufám, že dnes večer již vše proběhne v klidu a míru onoho městského ticha. Téměř tomu tak bylo. Procházíme trochu tmavšími ulicemi, aby si naše oči odpočinuly, a zastavujeme se u naprosto každého rohu, aby nad ním mohl ten bezohleda zvednout zadní nohu. Mrznou mi konečky prstů, a tak trvá, než vydoluji z kapes ďáblův přístroj, který vytrvale otravuje, chci říct, oznamuje příchozí zprávu. Mdlé světlo ozáří mou tvář, možná si hraje na boží poselství, a přes přivřené, podrážděné oči rozeznávám zprávu od mé spřízněné duše. Mám projít další tři bloky a zazvonit v ošklivé ulici u domu se zelenou omýtkou, jestliže chci. Nechci, ale za příslibu horkého čaje kladně odpovím a mlasknu na psa.

Než učiním první krok, stihne mi ještě mobil ze zkřehlých rukou vypadnout. Hledáním zatoulané baterie trávím dalších pět minut, nakonec na ní sedí můj milý kamarád.

Ve dveřích mne přivítalo ještě oranžovější světlo, než venku. Dobrá, možná spíš žluté. Vanda mne častuje zářivým úsměvem s permanentními kruhy pod očima. Často přemítám, jestli je tam má schválně. Vypadá pak mírně nebezpečně. Objevují se jí dokonce, i když se vyspí pořádně – je prý pak zase příliš vyspalá.

Pověsím bundu na jeden z kovových věšáčků nad botníkem, zouvám si boty.  Vanda už se ani neptá, zda chci bačkory, nebo jestli chce ten nevděčník vodu. Známe se dlouho.

Sedíme tedy už na nízkém gauči v jejím pokoji. Vanda drží svůj hrnek s čajem oběma rukama, jako by si snad chtěla poeticky ohřát dlaně (a to i přesto, že má doma teplo), můj leží na stolku, jelikož snad pořád ještě vře.

„Vypadáš hrozně osaměle,“ usměje se na mě Vanda vesele, „proč nezavoláš?“

Podívám se na ni a pokrčím rameny. Nejsem osamělá, mám spousty neprobádaných myšlenek, nepromyšlených úvah a teorií, o kterých jsem neuvažovala.

Vanda usrkne čaj a spálí si jazyk úplně, jako bych to neříkala.

„Vždycky mi připadáš hrozivě sama, není to tak?“ nadhazuje znovu.

Opět krčím rameny, seč mohu.

Po chvíli zapředeme rozhovor na spoustu nesmyslných témat, jak je už občas, když zavítám k Vandě, zvykem. Odcházím o hodinu a půl později, jelikož už je tma opravdu velice tmavě oranžová a Vanda má strach, že mne někdo na té pět set metrů dlouhé cestě někdo přepadne.

Tak vidíte. Za celou tu dobu mi v hlavě utkvěly jenom dvě věty.

Osamělost je přeci pocit, který můžete mít i s Vandou (nehledě na to, že s Vandou nemůžete mít pocity žádné žádnoucí). Když chce být jeden sám, nemusí být přeci hned osamělý!

Tak tomu tedy je?! Nevšimla jsem si, že by měla Vanda sennou rýmu, a hluchá jistě také není. Ach, jenom kdyby někdo uvedl na pravou míru ty její pojmy, navrch i s dojmy. Myslí si snad opravdu, že být sám a být osamělý je naprosto a bezesporu totéž?
Tak vám povím, podivní jsou ti lidé kolem mne.

Read more