Univercalypse

Cítím krev, ve vzduchu, na jazyku a jak mi stéká po hřbetu ruky. Vypadá jako barva, je tak podivně sytě červená a světlá, jako špatný filmový efekt. Filmový efekt tak dobrý, až mu nevěříte. V tu chvíli si uvědomuji, že tu vlastně jsem úplně zbytečně. Nikdo po mě nechtěl, abych si k té posteli šel stoupnout a předstírat, že jsem silný.

Otírám krev do bílého povlečení, zvedám se a před zraky všech odcházím otevřenými dveřmi pryč. V jeden opravdu sobecký moment na nich zhola přestane záležet – zatím na tom pracuji. Kráčím nemocničními chodbami, krom toho pokoje, lidí v něm a mě tu nikdo není. Tady nepotřebujeme lékaře.

Jen co vyrazím ven hlavním vchodem, celý svět se zlomí do černi a scéna se změní. Pod mýma nohama se objevuje zarostlá, vydlážděná ulička mezi vysokými zdmi smogem zšedlých domů. Vzduch je najednou mnohem méně příjemný, škrábe v krku a já musím kašlat, dokud si na něj plíce nezvyknou. Jsou to staří kamarádi, tenhle vzduch a moje plíce.

Proč já se sem vlastně stále vracím? Tady taky není, co bych měl udělat. Asi je to ze zvyku, možná mám k téhle odporné čtvrti nějaký podivný citový vztah.

Rozbíhám se tou spletí a skřípání továrenských strojů je čím dál hlasitější. Mezitím přemýšlím, jestli je obzor žlutý spíš kvůli ošklivé, staré hvězdě nad obzorem, nebo je to dalším únikem plynů. Není to důležité, v případě otravy se můžeme nechat nakopnout detoxikační injekcí. Přesto mám pocit, že ten místní prach, co se mi usazuje na průduškách, už nikdy nezmizí.

Hádám, že s tím, co se teď stalo, bych si mohl nechat otevřít místa s mnohem lepšími životními podmínkami. Představa, že si znovu pustím modifikátora do hlavy, mě ale děsí. Jsem plný paranoie i bez toho, vím, že se mé myšlenky čím dál tím víc vymykají vzorci.

Vybíhám na náměstí a zastavuji se, abych se rozdýchal.

Mám rád své tělo. Není dokonalé, zajímavé, ani příliš silné. Můj obličej je jestě původně asymetrický. Ale… je moje. Fascinuje mě, jak funguje. Má jen jednu jedinou modifikaci, základní port se slotem pro pátou populační třídu. Nedokážu ani pomyslet na to, že do roka, dvou se ode mne předpokládá přechod na jiné. Přirozeně.

Přes náměstí proudí dva davy lidí v jediných dvou místních směrech – z továrny a do ní. Ovšem, skoro celému distriktu by se dalo říkat továrna.

Otočím se od nich pryč a vyrazím doprava, abych doběhl na konec řady obytných buněk. Je jich tu tolik, některé jsou prázdné a mají vybitá okna. Vstupuji do jedné z posledních a stoupám po schodech nahoru. Je tam šero a prach, nějakou dobu jsem tu nebyl. Záclony jsou sežrané špínou a tak téměř neprůhledné.

Jako by to snad mohlo nějak pomoci, rozhlížím se na všechny strany, než pokleknu a zvednu okraj jednoho kusu linolea. Natahuji ruku a z díry v podlaze zvedám malé uzavřené terárium se dvěma rostlinami. Jsou překrásné, mají ohnivě zbarvené okvětí a působí zamyšleně. Ze spodní části terária, tam, co je respirátor, vyndám starou kapsuli od kyslíku, z kabátu vytáhnu novou a zasunu ji dovnitř. Snad dlouho poslouží. Pak všechno vracím do původního stavu.

Sedám si na postel a zírám na prázdnou kapsuli ve svých dlaních. Dnes, předtím, než jsem se byl podívat na mrtvolu předchozího keepera, sešel jsem se s kontaktem a předal mu čtyři oddenky. Očima kopíruji křivku kapsule a doufám, že se dostal v pořádku do cíle.

Den je u konce. Nezbývá, než zapojit tělo k odpočinku a vyčkat dalšího. Ukládám starou kapsuli do kabátu, abych ji zítra mohl předat k doplnění.

V mém myšlení už žádný vzorec neexistuje.