Mechanismus automat

Křik se taví v monotónní linku každodenní klaviatury. Už mě to nebaví. Jsem unavená. Cítím, jak stíny bublají a hluboko v mém nitru se dohadují na své další oběti. A ona dál a dál křičí. Jako by ten zvuk bořil veškeré fyzikální hranice a zpřerážel všechny mé kosti, zpřetrhal šlachy a žíly a krev se roztékala všude po podlaze.
Ach. Budu tu muset vytřít.
Ale já jsem v klidu, už to začíná. Zjizvenýma rukama opatrně zvedám mrtvá těla ze země a odnáším je do masového hrobu. Pomalu se nám to plní. Ani mi to nepřijde morbidní.
Pohled mých očí je matný a kalný, neusmívám se a ani nemračím, každý sval v mém obličeji je povolený a když po tváři občas skane průzračná, slaná kapka, téměř se až divím, protože... není proč plakat.
Není proč cokoliv.
Nevadí mi, že se na mne ani nepodíváš, když jdeš kolem. Vím, že se díváš jenom před sebe, a nebo že se možná ani nedíváš. Vždyť já taky ne.
Copak si přeješ? A proč tvé rozklepané prsty svírají ten nůž? Vždyť víš, že nožem to nejde. A i kdybys mi jej vrazil do těla, přece bych to necítila.
A proč máš v kapse tu rozlámanou žiletku? Vždyť jsi mi slíbil, že se jí zbavíš. Byla přece moje.
Tak co jsi chtěl, lásko?
Ach tak. Dobře.
Soustředím se až příliš, vnímám každé vlákno onoho dřevěného předmětu, a pak se zase nesoustředím vůbec a vnímám jenom bílo.
Přestala jsem dýchat a padám k zemi. Nevnímám bolest nárazu, ale tělesná motorika mne na změnu polohy upozorní a já dýchat zase začnu, pravidelně, nejdřív rychle a potom pomaleji, jak se ustaluje můj tep.
Stále ležím na chladné zemi a ta pije mou krev. Ale což. Vždyť jí mám spoustu. Jen si vezmi.
Co to povídala?
Je třeba něco velikého vykonat. Mechanicky zvedám tělo kousek po kousku, sval po svalu, občas si všímám, jak se ten kolos se mnou pohybuje, a někdy jenom zírám do prázdna a zapomínám své jméno. Proto neslyším na zavolání, a to způsobuje další křik a řev a bolestné sténání, no a já tu tak stojím a koukám a čekám na pokyny.
Chyběla jsem ti? Ne? Ach.
Údery mého srdce slábnou a takhle to funguje pokaždé. Tlak v cévách a oněch poničených žilách klesá. Neslyším a vidím bílo a v něm pár stínů a ten nejtemnější jsem já, ale to nevadí.
Konečně vhodím poslední tělo do téměř plné jámy a bezhlesně se optám stínů, jestli to stačí.
A když tvrdí, že pro dnešek ano, odeberu se tedy do své cely, naslouchám, jak špinavá voda kape na můj zamřížovaný parapet a vůbec nemyslím, necítím, neslyším a nemluvím.

Když chvilku počkáš, vrátím se za tebou. Až zase ucítím, jak to bolí. 

Copak vy jste nikdy nefungovali na baterky?