Od teď žiju jinde

Byly to krásné roky tady na vlčí republice, ale v jejich základech leží dusivé množství starého canceru. Od teď už ne stát, ale anarchie. Na anarchowolf.blogspot.cz/ začínám s (v rámci možností) čistým štítem, prostě proto, že tady je to skrz naskrz prolezlé nějakými starými já, se kterými již nemám mnoho společného. Vlčí republiku chci nechat viset jako mrtvý pomník, až se budu vracet ke své pubertální klišé próze a rádoby poezii. Asi ani nebudu přesouvat těch pár posledních aktuálních příspěvků, však ono to není tak dobré, aby to muselo přetrvat.
Tenhle prostor je pro mě skvělá příležitost pro osobní výlev, a jelikož vím, že po trhaných měsících neaktivity sem nikdo nechodí, nic mě nedrží zpátky.
Krásné roky, i když docela těžké roky, zvlášť ty poslední, a já jenom doufám, že anarchovlkova loviště hned nelehnou popelem, a že je udržím na úrovni, alespoň maličko nad tou vší depresí světa. A nad svou nezaškrtitelnou nevírou v naději a smysl. (Ale ano, taky umím pocítit štěstí.)
Budou vcelku třetím seriózně vedeným blogem, který nutně musel vyklíčit i se změnami mého charakteru a vnímání světa. Republika je prostě prokvetlá zbytky nejen toho minulého, ale i předminulého, alespoň ve svých počátcích, a já se na to nemůžu dívat a prezentovat se tak.
A sic mi už trochu chybí ten vizuál, barvy a fotky, to já miluju, konečně to je v novém minimalističtější a na lovištích se snad lépe dýchá, když se tam pod dotekem myši neprohánějí slajdy. Jen jak tam dostat víc vlků. A vychytat ty perexy.
Možná budu zapisovat i svý texty s doprovodem, když jsem teď teda ten kytarista.
No, polemizace, polemizace, pokud jste sem zabloudili, moc se nerozhlížejte, a budu moc rád, když odbloudíte na

ANARCHOVLKOVA LOVIŠTĚ

a navštívíte mě zpátky v budoucnosti.



Read more

intera

Zmodralé prsty hladí mne po tváři
Kapou ti ze slov, lháři
jako poslední ranaři
posláni zamést to pod koberec
Úsměv se rozpustil v záři všech neonů
co do okna vloupaly se dneska v noci,
a cosi,
ne, že bych to uměl popsat,
ptá se: "Kdo jsi?"
a já odpověděl,
že nevím, jak bych asi věděl?
A když se to tázalo na další otázky,
taky jsem nevěděl, tak jsem řekl,
že bez lásky
prostě nevím nic
A to byla blbost,
když nevím ani, co že je láska
A pak jsem se utopil ve vlnách vlastního ticha
A Tvého ticha

Read more

Iluzionista

Tam, kam se dívám, ten trik nikdy není
Jen odvádíš pozornost z hlavního dění
Maluješ barvami východu slunce
Když půlnoc odbíjí, tence a krátce
V mých představách v rukách tvý iluze
Dlouze se nadechni
A ve tvým výdechu bezděky poslouchám svět
Možná těch vět bylo dost
Já už nevidím noc
Vidím tvou ranní oblohu
Světlou, bez novu
A jméno mý na čtyři doby se zdá
Iluze krásná a bláhová
Hluboce zraněná, s černou krví
Kdo ví
Já vím
Nevím, co víš
Ale doufám, že sny, co sníš
Jsou stejně tak iluze

Read more

Kroky z ledu

Obleč se do dechu
V morálním nespěchu
Nesmíš mít strach
To je vrah, ten tě nepustí
V cynickém brnění
utíkáš bolesti
Rocket se nebojí
po letech v nebesích rány se zahojí
K zemi tě táhne tvý cynický brnění
Snad i havrana z olova přiměješ létat
Až na kraj světa
Vendeta tě dožene
Krvácí taky Rocket?

Read more

inter arma silent musae

Lásko, kdes byla?
Chybělas.
Doufám, že alespoň bylo tam fajn.
Jsem Ábel, ty Kain,
já ale nemám ponětí
kterej byl kterej,
jen pořád poslouchám: "Od dětí
všechno to dostaneš zpátky."
Co když se rozhodnu žít bez oprátky?
Hlavně, že tady teď jsi,
a že posloucháš ty.
Už je to dlouho.
Tohle blouznění zkrouhlo
mi celý to sečtělý já,
tak možná proto ta dovolená,
má milovaná,
jen už to není, co bejvalo,
naštěstí.
Byli jsme tehdy fakt hodně mladý,
jen tak,
když vidíš, jak stupidní jev právě vzniká
a čas tiká
a my plýtváme spánek
a sebevědomí,
rozumíš?

Read more

This is not poetry

Varování: Následující obsah není hororovou fikcí. Je skutečně pravděpodobné, že existuje entita schopná publikovat sklepní verše takto pochybné úrovně. Nedoporučujeme osobám s nízkým prahem bolesti, lingvistům a rodilým mluvčím angličtiny. Děkujeme za pozornost.
Post Scriptum: Psáno s hudbou v hlavě.

Common matters

I really don't know
what will I wear the next day
Will I care the next day?
I don't hear what they say
On my fear they shall prey
I will find better way
On my mind there's a thing
It's a thought on a string
When you pull it like lever
Everything will get better
The war, the weather
But what does it matter
When the war does make money
It's funny how surely
You've done it, you've made it
How you've sketched it and shaded
The shape of the normal
Written down, signed a formal
letter to god
is he there or not?
Have you seen better future?
Cause the vultures will win
And they pulled us all in
So I observe your eyes
And the sparkle, it dies

3:48

Why, my, so pretty
in that pitch grey shirt
black shoes, black jeans,
black soul, you nerd
I can't even look up
'cause I know I'd have to smile
Edgy, edgy, edgy, edgy
Caught my eye for a while
Dead eyes, cute grin
Little heart full of sin
You're a mess, mess, dear
Fairly, nowhere near
to okay
they say you're a weirdo
and I hate them
'cause I know it
I've been through it
It's been exactly the same then
Good you seem above the things
j'existe, no scenes
alcohol, drugs, nihilism, bittersweet memes
...unfinished?

Read more

Univercalypse

Cítím krev, ve vzduchu, na jazyku a jak mi stéká po hřbetu ruky. Vypadá jako barva, je tak podivně sytě červená a světlá, jako špatný filmový efekt. Filmový efekt tak dobrý, až mu nevěříte. V tu chvíli si uvědomuji, že tu vlastně jsem úplně zbytečně. Nikdo po mě nechtěl, abych si k té posteli šel stoupnout a předstírat, že jsem silný.

Otírám krev do bílého povlečení, zvedám se a před zraky všech odcházím otevřenými dveřmi pryč. V jeden opravdu sobecký moment na nich zhola přestane záležet – zatím na tom pracuji. Kráčím nemocničními chodbami, krom toho pokoje, lidí v něm a mě tu nikdo není. Tady nepotřebujeme lékaře.

Jen co vyrazím ven hlavním vchodem, celý svět se zlomí do černi a scéna se změní. Pod mýma nohama se objevuje zarostlá, vydlážděná ulička mezi vysokými zdmi smogem zšedlých domů. Vzduch je najednou mnohem méně příjemný, škrábe v krku a já musím kašlat, dokud si na něj plíce nezvyknou. Jsou to staří kamarádi, tenhle vzduch a moje plíce.

Proč já se sem vlastně stále vracím? Tady taky není, co bych měl udělat. Asi je to ze zvyku, možná mám k téhle odporné čtvrti nějaký podivný citový vztah.

Rozbíhám se tou spletí a skřípání továrenských strojů je čím dál hlasitější. Mezitím přemýšlím, jestli je obzor žlutý spíš kvůli ošklivé, staré hvězdě nad obzorem, nebo je to dalším únikem plynů. Není to důležité, v případě otravy se můžeme nechat nakopnout detoxikační injekcí. Přesto mám pocit, že ten místní prach, co se mi usazuje na průduškách, už nikdy nezmizí.

Hádám, že s tím, co se teď stalo, bych si mohl nechat otevřít místa s mnohem lepšími životními podmínkami. Představa, že si znovu pustím modifikátora do hlavy, mě ale děsí. Jsem plný paranoie i bez toho, vím, že se mé myšlenky čím dál tím víc vymykají vzorci.

Vybíhám na náměstí a zastavuji se, abych se rozdýchal.

Mám rád své tělo. Není dokonalé, zajímavé, ani příliš silné. Můj obličej je jestě původně asymetrický. Ale… je moje. Fascinuje mě, jak funguje. Má jen jednu jedinou modifikaci, základní port se slotem pro pátou populační třídu. Nedokážu ani pomyslet na to, že do roka, dvou se ode mne předpokládá přechod na jiné. Přirozeně.

Přes náměstí proudí dva davy lidí v jediných dvou místních směrech – z továrny a do ní. Ovšem, skoro celému distriktu by se dalo říkat továrna.

Otočím se od nich pryč a vyrazím doprava, abych doběhl na konec řady obytných buněk. Je jich tu tolik, některé jsou prázdné a mají vybitá okna. Vstupuji do jedné z posledních a stoupám po schodech nahoru. Je tam šero a prach, nějakou dobu jsem tu nebyl. Záclony jsou sežrané špínou a tak téměř neprůhledné.

Jako by to snad mohlo nějak pomoci, rozhlížím se na všechny strany, než pokleknu a zvednu okraj jednoho kusu linolea. Natahuji ruku a z díry v podlaze zvedám malé uzavřené terárium se dvěma rostlinami. Jsou překrásné, mají ohnivě zbarvené okvětí a působí zamyšleně. Ze spodní části terária, tam, co je respirátor, vyndám starou kapsuli od kyslíku, z kabátu vytáhnu novou a zasunu ji dovnitř. Snad dlouho poslouží. Pak všechno vracím do původního stavu.

Sedám si na postel a zírám na prázdnou kapsuli ve svých dlaních. Dnes, předtím, než jsem se byl podívat na mrtvolu předchozího keepera, sešel jsem se s kontaktem a předal mu čtyři oddenky. Očima kopíruji křivku kapsule a doufám, že se dostal v pořádku do cíle.

Den je u konce. Nezbývá, než zapojit tělo k odpočinku a vyčkat dalšího. Ukládám starou kapsuli do kabátu, abych ji zítra mohl předat k doplnění.

V mém myšlení už žádný vzorec neexistuje. 

Read more

Básník a múza - Alan Wake

Zdravím, dlouho jsme se neviděli! Stejně však každého, kdo hledá nějakou kvalitnější amatérskou literaturu (a proč proboha hledáte ZROVNA tady?!) zklamu, dnes tu pro vás mám herní recenzi. Posledních pár měsíců jsme totiž se Scissore trávily spoustu společného času za počítačem.

"Dáme dneska Alana?"

Společnými silami jsme prošly všemi kapitolami hry, probily se zdánlivě nekonečnými řadami stínových nepřátel, posbíraly nesčetné množství termosek s kávou a vymyslely nespočet nových sprostých slov. 

Leží před vámi review plný subjektivních i objektivních pocitů ze hry. Začněme ale od začátku.
Současná vsuvka: Článek jsem začala psát někdy v říjnu, nebo tak. 

Pokud se alespoň jemně pohybujete v herním univerzu, nejspíše jste zaslechli, že Alana Wakea má na svědomí finské studio Remedy. Na jeho přepracování na pícíčka jsme čekali nějaké ty dva roky, dostali jsme k tomu tedy lepší grafiku a spoustu očekávání. Bohužel nedokážu nabídnout srovnání s konzolovou verzí, pouze co se vizuálu týče, na počítačovou verzi se mi kouká tak trochu lépe. 

Alanovy hardwarové požadavky nejsou nijak drtivé, respektive, utáhl jej na nízká nastavení i náš starý notebook a hra problémy víceméně nedělala. Jestli nutně potřebujete číselná specifika, máte google. 

Anyway, na vizuálním zpracování hry si Remedy dali opravdu záležet, Wake nás táhne překrásnými krajinami, úžasně detailními budovami a místnostmi (celkově, prostředí se stále střídá, to je fakt super), má moc pěkný vohoz a samy postavy jsou více či méně realistické a mají sympaticky hladké rysy. Také veškeré světelné (kterých je ve hře nemálo, jelikož bojujeme právě světlem), stínové a jiné efekty pohladí naše kritické očko. Ve hře potkáme spoustu úžasných naanimovaných úryvků příběhu, které nás pohřbívají hlouběji do herní atmosféry, a mimo jiné máme možnost sledovat třebas hraná psychopatická televizní vysílání. 

No a protože ruku v ruce s vizuálem kráčí audio, zmíním se i o něm. Wake má krom dabingu, ke kterému povětšinou nijaký vztah nemám, pokud mi vyloženě nevadí (a tenhle byl fajn), opravdu skvělý soundtrack, který doplňuje hře patřičnou atmošku a já osobně jsem si jej zamilovala. Hudba a hudební doprovod jsou opravdu nebetyčně důležité, děti, pamatujte na to. Taktéž po cestě dostanete možnost poslouchat rádiová vysílání, různé nahrávky a podobné úžasné štučky, co vám přiblíží dění kolem. 

Ve finále prostě budete pohlcení Alanovým tísnivým stínovým světem a budete šťastní za každý matný záblesk světla.

Jako důkaz vám můžu slíbit, že pokud si hru zahrajete, dostanete díky onomu hudebnímu doprovodu jeden z  nejepičtějších velkých herních soubojů. Na ten konkrétní fight, o kterém mluvím, budu ve spojitosti s Alanem Wakem pamatovat do skonání světa. 

Možná bychom mohli opustit svět ztvárnění a na chvilku se dotknout hratelnosti počítačové verze. Tvrdím, že vše si brzy a rychle osvojíte. K ovládání máte početný (když jste na tom špatně, tak chudý) arzenál dělený na dvě launchovací poloviny, něco jako 'hlavní zbraň' (revolver, brokovnice, lovecká puška, signální pistole) a 'vedlejší' (flashbang a světlice), mezi nimiž switchujete buď kolečkem myši, či vrchní číselnou lištou. Jejich samotné ovládání má také na svědomí myška, kterou zároveň ovládáte i baterku, jež je vaší nejdůležitější zbraní, jelikož činí nepřátele zranitelné zbraněmi. Veškerý equipment musíte pokaždé najít, postupně sbíráte a doplňujete munici i baterie do baterky (kterou můžete mimochodem najít různě silnou). 

Pohyb vám zajišťuje klasicky WASD a klávesy k běhu, přebíjení (a věřte, že to je neuvěřitelně důležitá součást hraní), nasazování baterií, interakci a UHÝBÁNÍ. Kontrolky docela familiárního rázu, ne? Nám nedělaly žádný problém. Je toho víc, ale tuším, že to není třeba rozebírat. 

Inch, já myslím, že dobrý. Můžeme se konečně přesunout k příběhu a ději.

Možná to také znáte. Spisovatelská krize dohání člověka k šílenství. A pokud jste navíc slavný spisovatel (což asi nejste), právě jste vydal další bestseller a váš psací stroj zeje prázdnotou, cítíte psaní jako jistou povinnost - je to koneckonců to, čím se živíte. A tím hůř to jde.
Alan Wake je zrovna jeden takový umělec. Píše horory a thrillery, svět od něj tak nějak čeká další trhák, ale jeho hlava jako by tentokrát odmítla spolupracovat. Se svou milovanou ženou Alice (a bohužel i s otravným manažerem Barrym, který vás ale sem tam tak pobaví, že mu to odpustíte) si vyjedou odpočinout do malého Bright Falls, kde pronajmou chatu u jezera.
Taky nemáte z toho městečka dobrý pocit? Na první pohled mírumilovné, to ano, ale tak začíná každý příběh s nehezkým koncem. Věci se nesmírně komplikují už po cestě do jejich dočasného domova, když se na silnici v kopcích nachomýtne ten neopatrný chodec.
Alan ani netuší, že právě přijel do své tak řečené noční můry. (Já jsem ale vtipná.) 
Pomalu se propadáme hlouběji do boje - o sebe, o životy ostatních, o Alice. Především o Alice.
Tahle temnota, co se probudila v Cauldronském jezeře a ovládá všechny ty, co po vás jdou, aby zastavila vaši honbu za pravdou, světlem a svou milovanou, se každým momentem stává nebezpečnější a dravější.
Dobrou noc, Alane. A neptej se na tolik otázek.
Co tady vlastně dělám? Kdo je ta stará žena? Co je zač můj rukopis, který napovídá nadcházející události? Je Alice naživu? Kdo... kdo jsem vlastně po tom všem já?

Na jednu stranu by toho bylo spoustu ke psaní, ale vy přece nečtete celý děj knížky, než si ji koupíte, ne?
Příběh byl vskutku vtahující. Nedostanete sice nic moc strašlivě inventivního a nového, co se hrubé zápletky týče, ale to už dneska nedokáže vymyslet skoro nikdo. Zároveň se nedíváte na typ hry, kde okamžitě víte, co bude dál a jak to skončí. Lepší herní zážitek, než jsem původně očekávala. Zároveň obohacený o všechny možné side věcičky - můžete hrát střílečku, a prostě si každou noc probojovat skrze posedlé, a nebo můžete prozkoumávat! Stojí to za to a sakra, nudit se nebudete. Alan, přestože vás celou dobu vede víceméně jasným směrem a nestane se, že byste se snad ztratili a nebo zasekli a nevěděli, co dělat (přiznávám, že se nám to jednou tak trochu podařilo, ale byli jsme vážně hloupí), nabízí docela hluboké zmapování všech okolností, detaily, rozhovory, střípky, které vám nakonec otevřou cestu ke kompletnímu zodpovězení vašich otázek a ještě spoustu navíc.
Mezitím se ale budete chtít ptát na další věci. Otázky, samy o sobě, vás poženou dál a dál a dál. Wake je tak mysteriózní a tajemný, jak jen to jde, aniž by vás to začalo otravovat. Od začátku je totiž jasné, že tady nejde o nějaký hloupý únos, nebo že byste snad zešíleli a halucinovali. Tam ale veškerá 'jasnost' končí.
Autoři Alanem vzdávají poctu spoustě ikonám dobrého hororu - mě byl například jasný jakýsi odkaz Stephena Kinga - a ty by se za hru nemusely nijak stydět. Remedy to zvládli bravurně.
Ponořte se také. Vždyť, světlo je už jen kousek od vás. Nohy vás rychle nesou, a přestože za sebou slyšíte ty odporné zvuky posedlých, světlo vás ochrání. Vlastně už přestáváte mít strach.
A pak uslyšíte prasknutí žárovky. 

Na závěr tady mám pár útržků, které jsem nikam nezařadila a nechtěla jejich předmětu psát celý tematický oddíl.
- Alan Wake by si zasloužil maličko menší egocentrismus. Nemyslím charakterově. Neuškodily by mu propracovanější vedlejší postavy, ani větší fixace na děj.
- Panebože, můžete je přejíždět autem. To je úžasný.
- Nechť vám je potěšením ten nespočet achievmentů, kterých můžete v průběhu hry dosáhnout. Sbírání termosek kafe patří mezi mé nejintenzivnější vzpomínky ze hry (to proto, že jsem měla partnera a náhle vše dostalo jiný rozměr).
- Za vaši pozornost určitě stojí i ta DLCčka na Alanově disku.

Takže overall? Alan Wake je přes svých pár much opravdu skvělý. Good job, Remedy. Hraní jsem si velice užila. Vlastně, udělejte si vlastní názor - tenhle týpek má něco do sebe a stojí za vaši šanci. Dejte tomu chvíli. Třeba vás Wakeův šarm také okouzlí.

No a nakonec, ochutnávka ze soundtracku. Alan Wake mě nakonec přivedl i k (též finským, alternativně-rockovým) Poets Of The Fall, kteří s vývojáři spolupracovali, ztvárnili herní kapelu Old Gods Of Asgard a dělali i další OST. Tady máte jedno z jejich děl.
The Poet And The Muse překrásně, až pohádkově ilustruje vedlejší (ale nesmírně důležitý) příběh básníka Toma, o kterém se ve hře postupně dozvídáme, a když se to vezme kolem a kolem... tak i všechno ostatní.

PS: Jestli vás Poeti taktéž zaujali, doporučuji třebas písničky Carnival Of Rust a Beautiful Ones. 

"The Poet And The Muse"

There's an old tale wrought with the mystery of Tom

The poet and his muse

And the magic lake which gave a life

To the words the poet used

Now the muse she was his happiness

And he rhymed about her grace

And told her stories of treasures deep

Beneath the blackened waves

'Till in the stillness of one dawn

Still in its mystic crown

The muse she went down to the lake

And in the waves she drowned

And now to see your love set free

You will need the witch's cabin key

Find the lady of the light gone mad with the night

That's how you reshape destiny

The poet came down to the lake

To call out to his dear

'When there was no answer

'He was overcome with fear

He searched in vain for his treasure lost

And too soon the night would fall

And only his own echo

Would wail back at his call

And when he swore to bring back his love

By the stories he'd create

Nightmares shifted in their sleep

In the darkness of the lake

And now to see your love set free

You will need the witch's cabin key

Find the lady of the light still ravin' in the night

That's how you reshape destiny

In the dead of night she came to him

With darkness in her eyes

Wearing a mourning gown

Sweet words as her disguise

He took her in without a word

For he saw his grave mistake

And vowed them both to silence

Deep beneath the lake

Now if its real or just a dream

One mystery remains

For it is said on moonless nights

They may still haunt this place

And now to see your love set free

You will need the witch's cabin key

Find the lady of the light gone mad with the night

That's how you reshape destiny

And now to see your love set free

You will need the witch's cabin key

Find the lady of the light still ravin' in the night

That's how you reshape destiny

Read more

Acid

Jen tak pro pobavení. Tedy, spolužáky jsem pobavila. Ne však zas tak docela. Něco, jako když si děláte srandu z toho, že vám snad z té blbosti zešednou vlasy - ale jste plešatí.
Well... s nadhledem.


Acid

You come in, we shut our mouths,
your creepy stare takes away the youth.
With chainsaw voice you grant us greeting
like this was some god damn alcoholic meeting!

Disgusted look in a face like an ass
throws heavy shadow on the whole class.
Just announce another sudden test...
I know you avoided what I know the best.

Then let me watch bullying of my friends.
If I ever had sympathy - here's where it ends!
And meanwhile you give us whole new turn,
my imagination is letting you burn.

In the front row, maybe smiling at you,
but only 'cause I see how the flames bite through.
And even though I may not seem,
I'm looking forward to hear you scream.


PS: Vážně jsem to psala v první řadě.








Read more

Mechanismus automat

Křik se taví v monotónní linku každodenní klaviatury. Už mě to nebaví. Jsem unavená. Cítím, jak stíny bublají a hluboko v mém nitru se dohadují na své další oběti. A ona dál a dál křičí. Jako by ten zvuk bořil veškeré fyzikální hranice a zpřerážel všechny mé kosti, zpřetrhal šlachy a žíly a krev se roztékala všude po podlaze.
Ach. Budu tu muset vytřít.
Ale já jsem v klidu, už to začíná. Zjizvenýma rukama opatrně zvedám mrtvá těla ze země a odnáším je do masového hrobu. Pomalu se nám to plní. Ani mi to nepřijde morbidní.
Pohled mých očí je matný a kalný, neusmívám se a ani nemračím, každý sval v mém obličeji je povolený a když po tváři občas skane průzračná, slaná kapka, téměř se až divím, protože... není proč plakat.
Není proč cokoliv.
Nevadí mi, že se na mne ani nepodíváš, když jdeš kolem. Vím, že se díváš jenom před sebe, a nebo že se možná ani nedíváš. Vždyť já taky ne.
Copak si přeješ? A proč tvé rozklepané prsty svírají ten nůž? Vždyť víš, že nožem to nejde. A i kdybys mi jej vrazil do těla, přece bych to necítila.
A proč máš v kapse tu rozlámanou žiletku? Vždyť jsi mi slíbil, že se jí zbavíš. Byla přece moje.
Tak co jsi chtěl, lásko?
Ach tak. Dobře.
Soustředím se až příliš, vnímám každé vlákno onoho dřevěného předmětu, a pak se zase nesoustředím vůbec a vnímám jenom bílo.
Přestala jsem dýchat a padám k zemi. Nevnímám bolest nárazu, ale tělesná motorika mne na změnu polohy upozorní a já dýchat zase začnu, pravidelně, nejdřív rychle a potom pomaleji, jak se ustaluje můj tep.
Stále ležím na chladné zemi a ta pije mou krev. Ale což. Vždyť jí mám spoustu. Jen si vezmi.
Co to povídala?
Je třeba něco velikého vykonat. Mechanicky zvedám tělo kousek po kousku, sval po svalu, občas si všímám, jak se ten kolos se mnou pohybuje, a někdy jenom zírám do prázdna a zapomínám své jméno. Proto neslyším na zavolání, a to způsobuje další křik a řev a bolestné sténání, no a já tu tak stojím a koukám a čekám na pokyny.
Chyběla jsem ti? Ne? Ach.
Údery mého srdce slábnou a takhle to funguje pokaždé. Tlak v cévách a oněch poničených žilách klesá. Neslyším a vidím bílo a v něm pár stínů a ten nejtemnější jsem já, ale to nevadí.
Konečně vhodím poslední tělo do téměř plné jámy a bezhlesně se optám stínů, jestli to stačí.
A když tvrdí, že pro dnešek ano, odeberu se tedy do své cely, naslouchám, jak špinavá voda kape na můj zamřížovaný parapet a vůbec nemyslím, necítím, neslyším a nemluvím.

Když chvilku počkáš, vrátím se za tebou. Až zase ucítím, jak to bolí. 

Copak vy jste nikdy nefungovali na baterky? 

Read more

Chemitron

Dobře, výborně. Jsem šikovná holka. Ujistila jsem se, že svůj retardovaně ztracený a opožděný zápis do nové školy (já jsem totiž složila přijímací zkoušky, děti o-o) stihnu provést ještě v v pondělí jedenáctého (a to s tím, že je to do dvanáctého) a dočetla pár marně nezáživných článků na oné chytlavé Necyklopedii, kam jsem zabloudila přes odkaz na Strdí z jedněch cizích vzpomínek na májový den.

V tom článku totiž byl takový... bezesporu na poznatky bohatý zážitek z patlání Onigiri, a takových článků jsem já dnes přečetla asi dvanáct, a to se vyplatí. Dozvěděla jsem se každopádně i spoustu zajímavých informací mimo. Ha.
Z odstavečku vyplynulo, že se Onigiri chystám patlat také (že jo, že to vyplynulo...), bude to můj první pokus a krom panických představ šíleně kynoucí a následně mne dusící připálené rejže se na to těším a rozhodla jsem se své výtvory udělat pro Shiiho - koneckonců, s láskou se všechno povede, a to já přesně potřebuju, takže do Onigiri narvu lásky co nejvíc, jen tak pro sichr. A možná trochu nesobecky dobrého úmyslu, aby to tolik nelepilo. Pravděpodobně se hned zítra vydám alespoň pro nishiki (nebo prostě nějakou jinou sushi rýži) a nori (to je zas taká kytka. dobře, řasa). 

Mám já totiž to ale štěstí - tento týden volný, žádná škola, a za dnešní den si mohu připsat přesně nula provedených konstruktivních činností (ne, neberu jako konstruktivní umýt nádobí, jít se psem nebo naskicovat snipera. konstruktivní je vymyslet a postavit intergalaktický transformátor), tak abych taky dělala v dalších dnech něco trošku zajímavějšího a méně rutinního. 

Oh. A v neděli je vlastně svátek matek. (Přibližně před hodinou jsem to zapomněla.) Čili další dobrá poznámka k zítřejšímu výletu do centra.
Omlouvám se za občasnou nenávaznost odstavců. Sem tam si odskočím ukonejšit Shiiho, jelikož má zase mírný splín a je mu blbě jako vždycky. Alespoň s tím splínem to nebude tak žhavý. 

Tedy, co se ještě Onigiri týče, ráda své zkušenosti pak věnuju nějaký ten článek, pokud neztroskotáme hned na té rýži. 

Mám já to ale veselou náladu. A to beze špetky anarchisticky-cynické hořkosti. To se mi dlouho nestalo. 

Aj, tak cynik jsem pořád. 

Co bych vám ještě pověděla.

Včera večer jsem se vrátila z jedné takové oddílové akce, od středy jsem byla na nejmenovaném hradě a ačkoliv mne posadili chudinku samotnou do stanoviště, na kterém jsem nikdy v životě nebyla a o dějinách onoho předmětu a jeho využití pravěkými lidmi jsem neměla ani šajna, zvládla jsem odprezentovat sedm hluboce věděním naplněných přednášek. Lol. 

Proboha. Apocalypto.  

Musím jít. 

Už se na mě hroutí střecha.

Co kdyby už konečně přestala křičet?

Musím jít. 

Příštího dne...

Tááákže. Komukoliv, kdo by nějakou krutou a děsivou náhodou zabloudil na toto vražedným sluncem vyprahlé místo a otevřel tento zhoubný a nezajímavý text se omlouvám, opravdu jsem musela stanoviště-notebook opustit, a to spíš rychle, než pomalu.
Napsala jsem si tu krásný nákupní seznam (protože bych to fakt zapomněla, jsou tam i jiný položky než rejže a řasy) a sama jsem trochu... otrávená svým vlastním nadšením pro Onigiri-making, jelikož dle mé predikce to zvyšuje šanci na nějaký katastrofální fail ve výpočtech. Nu což. Uvidíme.
Muh, víte co? Odjela bych někam pryč, tak pryč, jako jezdíme s oddílem, ale jenom se Scissore a Marsu, alespoň na týden, vzít pár věcí do batohů a vypadnout někam do lesa, třebas pod stan a třebas jenom s plachtou si odpočinout od všeho ostatního, všech problémů a psychických tlaků ostatních faktorů.
Just with my two favourite allies... (Tohle mi připomíná jednu tolik krásnou písničku.)

 

Ach ano, vždycky, když slyším Road Trippin, zasním se do té vybrnkané melodie a jejich hlasu. Jej. 

Už proto stojí za to naučit se hrát na kytaru, ne?  =)

Znáte ten pocit, když vám někdo neodepisuje, a vás napadají takové paranoidní věci, jako že se zrovna rozhodl jít zabít? 

Možná by se dal na tenhle volný týden alespoň zorganizovat menší piknik někam do parku. Dobře, není to ani zdaleka tak pěkné jako moje předchozí představa, zato je to o 99,97% realizovatelnější (idea no.1 - realizovatelnost tedy 0,03%) a méně náročné na hmotnost batohu, což je taky docela pěkný kladný faktor. Po uplynulých pěti dnech se má záda do nošení těžkých věcí nějak zvlášť nehrnou (a kolena jim jenom přizvukují).
Jaj. To mi připomíná, že mi včera psala a volala R-H a zvala mne bruslit, a já byla moc zlá a cynická a všechno mě bolelo, a tak jsem jí to ani nezvedla. Díky bohu za to krytí (Scissore), že se prý vracím až zítra. A chudinka R-H.
Co se na mě tak koukáte? Já jsem vám říkala, že nedostanete žádné hodnotné informace a že vás tenhle věc nijak neobohatí! ._.

Probohaa. Proč to tak hrozně svědí...?! 

A proč Chemitron? Protože mi ho ti krutí nevědomí zase zdrogovali a ani nevědí, jak mu tím ubližují. Do hajzlu. 

Jenom to všechno dělají horším a berou mu jedinou stálost v jeho osobnosti. Snaží se ho vyléčit z ran, jaké mu sami způsobují a viní ho za svoje vlastní chyby. A nejhorší je, že on jim to věří. A nenávidí se ještě víc. 

A tak z něj prostě znovu udělají poloprázdnou schránku. Pro vyšší dobro. 

Tohle jim nikdy v životě neodpustím. 

Co na tom, že o tom nemají ponětí a myslí si, jací spasitelé jsou? 

Nevědomost neomlouvá. 

Nikdy vám to neodpustím. 

Read more

Jednoho chladného východu slunce

Noc byla dnes již unavená a ospalá. Shlížela klidně na tichou, opuštěnou krajinu pod sebou, její ledový dech dával tenkým a slabým větvičkám zbělet a nutil poslední podzimní kvítky uzavřít své tváře před světem a oddat se hlubokému, studenému zamyšlení. Starý a divoký přítel Severák svištěl mezi stromy a hladil hrubýma rukama pomalu blednoucí zemi pod sebou. Hnal se tak rychle, jak dokázal, a podíval se všude - proběhl korunami stromů a zatřásl hnízdy spících ptáků, bez klepání vtrhl do hranostajích ložnic a najednou věděl všechno o všech,  že mají mladí mývalové hlad a jak málo potravy se tentokrát podařilo sehnat malé lesní myšce. Ani si nevšimli, jen se jemně zachvěli a už byl zase pryč.
Závodil s rychle se blížícími paprsky slunečního svitu a sledoval světlající oblohu nad východním teritoriem. Spěchal se o to, co viděl a zažil a pocítil, podělit se svými věrnými. Jak nebe růžovělo, zahlédl je všechny pospolu na mýtině porostlé vysokou žlutozelenou trávou. Zahvízdal na pozdrav a někteří odpověděli svým vlastním zvoláním. Miloval je a oni milovali jeho. Čechral jim hustou srst a pískal do uší. Vyprávěl o tom, co dnes ráno spatřil, a jaká zima bude. Pobízel je neodbytně, aby vyskočili a dali se do svého běhu za svobodou. Oni ale svobodní byli.
Pár vlků opravdu pozvedlo velikou hlavu s chytrýma očima a vypadali, že se zamýšljejí nad situací. Jejich jemný čich dráždila jakási nová živá vůně a lákala je blíž. Nejeden ocas zvědavě zašustil stébly kolem a všichni náhle ztichli, naslouchajíce svým nejhlubším instinktům. A možná také nenápadně počínajícímu stínu ranního hladu.
Alfa se tedy zvedl, rozhlédl a rozhodně švihl ohonem. Lehce, jako by se vznášel, odklusal veliký vlk všech odstínů šedé s nahnědlými pruhy na bocích na okraj mýtiny ve směru onoho zvolavého pachu. Mezitím se na silné, štíhlé nohy vytáhli i ostatní. Stáli si bok po boku a čekali na znamení.
Trvalo to desítky sekund, minutu a dvě. No a pak najednou, zdánlivě bez příčiny, bylo vše tiše rozhodnuto, dech vlků zostřel a každý věděl, co má dělat. Byl to signál spojených myslí, nebo snad znali svou řeč nadevše ostatní.
Ani Severák nedokázal porozumět jejich důmyslnému jazyku.
Vyrazili z mýtiny, jeden za nebo vedle druhého, z očí jim jiskřila nadšená radost ze života a tlapa střídala tlapu tím lehoučkým, jako vítr, jako Severák rychlým krokem. Smečku uzavíral menší šedočerný omega. Jak pozvedl hlavu a zhluboka vdechl čistý, chladný vzduch, a četl v něm jako v mapě, věděl, že zrovna dnes, to krásné 'dnes', se s trochou štěstí od hladu odprostí i on.
Severák běžel s nimi a skoro se bláznivě smál, jak krásné bylo cítit se tolik volný.
Pojďme pokořit samotný Hlad, pobídl je tiše vedoucí vlk a společně se vydali vstříc dnešku.






PS: aneb slovo autorovo. Chuť napsat něco takového, krátkého a svého, co nemá složitý svět a příběh a tolik kapitol a postav... díky bohu za ni, že? Psáno na tabletu. Ale což. Vyju na dobrou noc a vydařený lov!

Read more

No a ještě jednou

Jak mne, jako každý den, vytrhl ze spánku budík, tak jsem jej znovu poslala k ledu unaveným pokynem a klesla zpátky do polštáře. Co si už tak čistě nepamatuju, kdy jsem se vykašlala i na ten druhý.

Samozřejmě jsem následně vůbec nic nestíhala a do školy dorazila za minutu celá.

Zdá se to jako relativně výjimečný den, ale mě se to obvykle stane minimálně jednou do týdne. Čím byl ale zrovna dnešek zvláštní, že jsem celou tu cestu přemýšlela o tom, že je konec listopadu. Všechny ty reklamní bannery jsem se za ty roky naučila ignorovat, koneckonců, už na mě odevšad útočí někdy od druhé poloviny října. Samozřejmě mám na mysli ony slavné bílé vánoce. Kupte tohle, kupte tamto. Vánoce jsou sice až za devatero horami, nevadí ale, svetr se vám doma nezkazí. A navíc dostanete kytku – ta sice jo, ale můžete si na ní koupit hezkej květináč.

Neznám sice moc lidí, kteří by na to dali, a stresovali už od října, zato ale znám nespočet těch, kteří neustále mrmlají, jak je to otravné, že na ně vyskakují vánoční slevy téměř tři měsíce před dnem D. Mě osobně to zas tak neotravuje, ale jak tak jdu, občas si ťukám na čelo, co že tím ti prodejci asi sledují, když to všechny jenom dráždí. No, zakázala bych sice barevná světýlka, hvězdičky, baňky a podobné (co nejvíc třpytkaté a nablýskané) vánoční vymoženosti alespoň do prosince, když už ne do týdne před dvacátým čtvrtým, ale tenhle rok to nikdo – krom TV nova – zas tak nepřehání. Ale TV nova vždycky přehání.  Ještě všichni nahodíme americké santa-úsměvy a všechno bude oukej.

Jak jsem se tak tedy tiskla ke studenému oknu přeplněné tramvaje, napadlo mě, že už se to blíží, ty vánoční nákupy. Zase jednou budu muset vymýšlet nehorázně originální dárky, které by se mi vešly do omezeného rozpočtu, tenhle rok navíc obzvlášť, když nás minulo tolik akcí. Zase jednou budu muset hluboce dumat nad tím, kde asi sakra seženu všechno to, co jsem si vymyslela. Bezesporu zase nebudu stíhat a některé dárky připadnou na již zmiňovaný barevný týden před vánoci. Možná taky občas posmutním, proč nejsem ten typ, který všechny obdaruje pár univerzálními radostmi a má vystaráno.

Brzy také přijde na veselou domluvu o nákupech a manufakturní výrobě s přáteli, a vsadím se, že zase nic moc neseženeme, spíš se pobavíme u kafe nebo čaje. Když už mluvím o přátelích, bude to chtít vybrat novou lokaci na společné pečení cukroví, protože na té poslední nám odešla trouba a ještě ukradla všechny cennosti.

Proboha, vždyť je to všechno tak hrozně daleko. Prosinec je na nákup dárků jako stvořený, v listopadu budu pokojně přemýšlet u hrnku něčeho teplého a nakonec to stejně, jako vždycky, nějak stihnu.

No a někdy tehdy jsem si uvědomila, že jsem přejela dvě zastávky. Musela jsem vystoupit a jít pěšky, nakonec jsem přišla pozdě jen o deset minut.  

Read more

Osamění nikoliv

Tak vám povím, podivní jsou ti lidé kolem mne. Jako by všichni začali špatně slyšet, či měli sennou rýmu (z níž obvykle otravně zalehnou uši – to pak každý kouká podivně na mne, nežli mi dojde, že se na něco tázali). Nebo si snad pletou pojmy a dojmy, jak se říká.
Včera tak prostě kráčím těmi městskými ulicemi. Sic to bylo téměř večer, a jak už je teď zima, byla i pěkná tma, ale znáte přeci pražskou tmu – je dočista oranžová. Po mém boku kluše můj věrný (nevěrný) druh. Ano, to by tomu nebylo procházky, abychom nepotkali nějakou tu postarší paní, co se až vpíjí do chodníku, jakého to mám krásného pejska, a cpe mu hned jakýsi piškot, ale na to už jsme si natolik zvykli, že čekám, až i on přestane ty piškoty žrát. Však mu z nich musí být už špatně. Na druhou stranu je to veliký požer, takže když se zamyslím, snědl by i cibuli, kdyby mu ji někdo nabídl.

Když s křečovitým úsměvem a naléhavým loučením táhnu přítele dál ulicí, tiše doufám, že dnes večer již vše proběhne v klidu a míru onoho městského ticha. Téměř tomu tak bylo. Procházíme trochu tmavšími ulicemi, aby si naše oči odpočinuly, a zastavujeme se u naprosto každého rohu, aby nad ním mohl ten bezohleda zvednout zadní nohu. Mrznou mi konečky prstů, a tak trvá, než vydoluji z kapes ďáblův přístroj, který vytrvale otravuje, chci říct, oznamuje příchozí zprávu. Mdlé světlo ozáří mou tvář, možná si hraje na boží poselství, a přes přivřené, podrážděné oči rozeznávám zprávu od mé spřízněné duše. Mám projít další tři bloky a zazvonit v ošklivé ulici u domu se zelenou omýtkou, jestliže chci. Nechci, ale za příslibu horkého čaje kladně odpovím a mlasknu na psa.

Než učiním první krok, stihne mi ještě mobil ze zkřehlých rukou vypadnout. Hledáním zatoulané baterie trávím dalších pět minut, nakonec na ní sedí můj milý kamarád.

Ve dveřích mne přivítalo ještě oranžovější světlo, než venku. Dobrá, možná spíš žluté. Vanda mne častuje zářivým úsměvem s permanentními kruhy pod očima. Často přemítám, jestli je tam má schválně. Vypadá pak mírně nebezpečně. Objevují se jí dokonce, i když se vyspí pořádně – je prý pak zase příliš vyspalá.

Pověsím bundu na jeden z kovových věšáčků nad botníkem, zouvám si boty.  Vanda už se ani neptá, zda chci bačkory, nebo jestli chce ten nevděčník vodu. Známe se dlouho.

Sedíme tedy už na nízkém gauči v jejím pokoji. Vanda drží svůj hrnek s čajem oběma rukama, jako by si snad chtěla poeticky ohřát dlaně (a to i přesto, že má doma teplo), můj leží na stolku, jelikož snad pořád ještě vře.

„Vypadáš hrozně osaměle,“ usměje se na mě Vanda vesele, „proč nezavoláš?“

Podívám se na ni a pokrčím rameny. Nejsem osamělá, mám spousty neprobádaných myšlenek, nepromyšlených úvah a teorií, o kterých jsem neuvažovala.

Vanda usrkne čaj a spálí si jazyk úplně, jako bych to neříkala.

„Vždycky mi připadáš hrozivě sama, není to tak?“ nadhazuje znovu.

Opět krčím rameny, seč mohu.

Po chvíli zapředeme rozhovor na spoustu nesmyslných témat, jak je už občas, když zavítám k Vandě, zvykem. Odcházím o hodinu a půl později, jelikož už je tma opravdu velice tmavě oranžová a Vanda má strach, že mne někdo na té pět set metrů dlouhé cestě někdo přepadne.

Tak vidíte. Za celou tu dobu mi v hlavě utkvěly jenom dvě věty.

Osamělost je přeci pocit, který můžete mít i s Vandou (nehledě na to, že s Vandou nemůžete mít pocity žádné žádnoucí). Když chce být jeden sám, nemusí být přeci hned osamělý!

Tak tomu tedy je?! Nevšimla jsem si, že by měla Vanda sennou rýmu, a hluchá jistě také není. Ach, jenom kdyby někdo uvedl na pravou míru ty její pojmy, navrch i s dojmy. Myslí si snad opravdu, že být sám a být osamělý je naprosto a bezesporu totéž?
Tak vám povím, podivní jsou ti lidé kolem mne.

Read more

Oblečme se do steampunku! - Leviatan - Leviatan 1# - Scott Westerfeld

Ciao! Už je to nějakou chvilku, co jsem se dostala přes tuhle knížku, a asi měsíc, co jsem prošla třetím dílem této série. Steampunk je okouzlující směr a Leviatan se okamžitě nabídl jako první, dobře hodnocený, sem orientovaný kousek, když jsem si usmyslela, že chci v myšlenkách strávit nějakou tu dobu v krásně vypracovaném a promyšleném prostředí Scotta Westerfelda.

Vrhneme se tedy na to, přátelé, nejdřív pár obecných informací. 

    

Autor/ka: Scott Westerfeld

Vydavatel: Euromedia Group = Knižní Klub

Rok vydání v ČR: 2011

Rok vydání v EN: 

Překlad provedl/a: Lumír Mikulka

Patří do série: Leviatan
Obálka: Miro Hadinec podle původní předlohy Keithe Thompsona
Hodnotím 87%

Anotace: 
První svazek nesmírně napínavé série pro mladé dospělé. Odehrává se v alternativní steampunkové minulosti, v níž je svět rozdělen na Rachoťáky (industriály - pozn. recenzentky), kteří ovládají ohromné parní pochodující válečné stroje, a Darwinisty, jejichž hybridní “potvůrky” fungují jako vzducholodi, parní vlaky, válečné lodi i ponorky. Příběh se odehrává těsně před první světovou válkou. Alex, utajený levoboček nedávno zavražděného arcivévody Františka Ferdinanda, prchá před strýcem Františkem Josefem, který ho chce zavraždit, do Švýcarska a tam se seznámí s Deryn, skotskou dívkou, která se v převleku za chlapce stane plavčíkem (kadetem - pozn. recenzentky) na válečné vzducholodi Leviatan, ohromném ekosystému složeném z velryb, netopýrů, včel, šestinohých psů závislých na vodíku a všelijakých jiných potvor, díky níž je neporazitelná.

Musím podotknout, že než jsem měla knížku za sebou, z téhle anotace jsem měla úplně jiný dojem. Jaké to je doopravdy mne překvapilo, nicméně rozhodně ne záporně. Pokud vám to zní dobře, tak potom fajn, jestli vás však odrazuje, raději pátrejte hlouběji. 

Varování: Většinou se snažím vyhýbat nějakým velkým spoilerům, nejsem si však jistá, jestli se mi to tu úplně povedlo, bylo to těžké. Nenajdete však žádné rozuzlení ani celou zápletku. 

Nastartujte mozkové závity přibližně v místech své představivosti. Evropa se dělí na dva, brzy válečné tábory - Velká Británie, Rusko, Francie a Srbsko, to jsou darwinovci, žijící ruku v ruce s pokrokem v oblasti biologie, umělými tvory a živoucími vzducholoděmi. Rakousko-Uhersko, Německo a Otomanská říše, ti se vydali cestou techniky, páry a strojnictví.

Příběh pro nás začíná jednoho zdánlivě zábavného večera, kdy si mladého prince Alexandra, syna Františka Ferdinanda I. (který však, kvůli matčinu původu, nemá právo na trůn), bere na starosti jeho učitel šermu, hrabě Volger, a učitel mechaniky, mistr Klopp, aby zakusil na vlastní kůži řízení skutečného válečného stroje, v rámci výcviku. Jen máloco může být však dál od pravdy. Alek zjišťuje, že jeho rodiče jsou mrtví a v Evropě se pomalu, ale jistě rozjíždí neuvěřitelně rozsáhlý válečný konflikt, jeho život se tedy stává velice cenným. Zůstává proto poslední východisko - utéct na neutrální území, konkrétně do Švýcarska, kde by mohli čekat, až válka skončí.
Jinde se mezitím mladá Deryn, převlečená za chlapce Dylana, chystá složit zkoušky, které z ní udělají kadeta na darwinovské vzducholodi. Jednou z vlastností, jež musí prokázat, je cit pro vzduch, a tak vzlétá na živém, vodík vydechujícím tvorovi, aby předvedla, co umí. Znenadání však přichází bouře, létavec se splaší a odnáší Deryn daleko oblohou, kde ji o pár hodin později zachraňuje posádka Leviatanu, obrovské, slavné, válečné vzducholodi. K jejímu štěstí je na palubě skutečně přijata mezi kadety.
Nutno zmínit, že Alek se zatím dostává do zásobeného úkrytu ve Švýcarských horách.
Zpět ale k Deryn, která s Leviatanem letí do Londýna pro jednoho z darwinovských mistrů, - těch, co tvoří nová zvířata a spojují vlákna života - aby jej mohli odnést do Konstantinopole. Tak se také stane, vzducholoď vesele vyráží z Anglie, po cestě jsou však napadeni industriály a nuceni přistát v neutrálním Švýcarsku, nedaleko od nouzového sídla prince Alexandra.
Osudy dvou hlavních hrdinů se zde poprvé propletou, mistr na palubě Leviatanu má však úkol, který je třeba dokončit.

>>Deryn
Dívka zblázněná do létání, její otec byl letcem, tragicky však zemřel právě za letu balónem. Převléká se za chlapce Dylana, je schopná, hbitá, chytrá a pohotová.
>>Alek
Šlechtic, syn Františka Ferdinanda, který však nemá dědičné právo na trůn. Nepředpojatý a spravedlivý, nezkušený mladý muž.
>>Hrabě Volger
Zavázal se k Alekově ochraně, technicky vzato. Nemá nikdy daleko k uštěpačné poznámce a umí skvěle chodit v intrikách.
>>Otto Klopp
Mistr techniky ve spoustě jejích směrů, ozubeným kolečkům rozumí lépe, než Volgerově šavli. Dobrosrdečný učitel.

Leviatan. Docela okouzlující název odpovídá přednostem, které Westerfeldovo dílo má, alespoň dle mého.
Hned od počátku mne vtáhlo do svých stránek, čtení ubíhalo neuvěřitelně rychle (vlastně prostě dobře, v mezích nás šílených čtenářů), a co si pamatuji, knížku jsem v podstatě nedala z ruky až do samotného konce. Příběh, který nám autor servíruje, je překrásně a detailně zasazen do historie - jak to zvládl mi přišlo občas až neuvěřitelné a naprosto okouzlující. Vidíme krásnou hru mezi fantazií a dějinami, které ruku v ruce kráčí a provází nás všemi díly série. Zároveň Westerfeld překrásně přednesl (nejen) steampunkové prostředí, skvěle popsal atmosféru mezi oběma stranami, dostal prostě z tohoto žánru to nejlepší a popral se s ním mistrovsky.
Co se děje a charakterů týče, je zde mírně znát, že Leviatan je zacílen na trochu mladší věkovou skupinu, zápletka je relativně předvídatelná, charaktery snadno oblíbitelné. I přes to, jak to zní, jsem si ale i já knihu neuvěřitelně užila a hned po prokousání se prvním dílem jsem sáhla po dalším a pokračovala, jak na běžícím páse. Jakmile se s předchozím faktem seznámíte, přestane vám to vadit - i přesto je totiž Leviatan skvělý, poutavý a nezapomenutelný zážitek, děj nikde nevázne a opravdu vás chytne. Také bych chtěla podotknout, že jestli máte strach ze zdlouhavých válečných a technických popisů, mohu vás ujistit, že nudit se rozhodně nebudete a nic moc takového v knize není.
Na závěr musím vyzdvihnout vizuální stránku díla. Obálka první části je dle mého nejkrásnější ze všech tří, ty další jsou už trochu umělé. Na deskách najdeme zevnitř i barevnou mapu (je tam Praha! =D). Ale, co je nejdůležitější, celou sérií nás příležitostně provází překrásné, detailní, scénické ilustrace Keithe Thompsona. Označila bych je za jeden z důvodů, proč stojí za to knížku alespoň dolistovat do konce. Vykreslení našich hlavních charakterů na ně mé fantazii i v podstatě sedělo a vůbec mi nevadilo, nechat se ve věci představivosti trošku usměrnit panem umělcem.

Tak co? Jdete do toho?
Pokud už za sebou máte první díl a váháte, jestli jít do dalšího, mám tu pro vás poslední radu. Každý další díl Leviatana je už jenom lepší. Prostředí děje se trochu přesouvá, autor si krásně pohrál s atmosférou, konečně dostaneme trochu víc akce a i pár zvratů, které nám nebyly jasné předem. Bude to nesrovnatelně větší sranda.


FINÁLNÍ HODNOCENÍ - 87%
Protože další dva díly jsou lepší. 

Scott Westerfeld je americký autor science fiction. Narodil se 5. května 1963 v Texasu. V roce 2001 se oženil s australskou spisovatelkou Justine Larbalestier,  v současné době žije střídavě v Sydney a New Yorku.

Krom Leviatanu má v zápise například knižní sérii Ošklivých-Krásných.










ZDROJE: 

Perfektní, atmosféru dotvářející ilustrace, tvořené přímo k Leviatanu, jsem si vypůjčila z webu Keithe Thompsona, KeithThompsonArt.com. Není vůbec zbytečné se tam podívat a prohlédnout si jeho tvorbu.

Read more

Můj osobní vztah k muzice

Hudba. Hezké slovo. Pro každého z vás má nějaký ten svůj význam, že? To, co v sobě ale skrývá, odhalil jen zlomek světa. Jestli mne opravdu ovládá nějaká populační závislost, je to závislost na hudbě. To, co dokáže hudba s mou myslí i tělem, jak silně promlouvá skrze všechny své prvky k mé osobě… je to neuvěřitelné. Možná je hudba nějakým neprozkoumaným druhem magie, který známe natolik, že si toho vůbec nevšímáme. Ale mne to stále naplňuje nevěřícným obdivem vůči umělcům, kteří se, i když je nikdy nepoznám doopravdy, stali nejbližšími přáteli v dobrém i zlém. Pocit, jako bych jim rozuměla, a především, oni rozuměli mně, přestože není úplně skutečný v tom slova smyslu, jak to vyzní pro každého normálního člověka, kterému bych to přednesla, mezi hudebníky a námi existuje jistý druh velmi blízkého spojení na instinktivní úrovni, nikoliv té lidsky-reálné.

Oblíbená píseň, to není jen taková fráze, jakou si říkají afektované holky s cigaretou v puse (jasně že mám na mysli holky pod osmnáctkou), pro mne znamená něco, co představuje mou současnou situaci v životě, stav mysli, nebo snad psychickou stálost a kontrolu.

Stále mi přijde tolik zvláštní, jak moc nás může hudba ovlivnit. Ne každý to tak má, asi.
Ale, co já vím, vždycky dokázala buď prohloubit, posílit a ustálit mou náladu, nebo ji dokonce změnit. Pomáhala ujasnit myšlenky, i když, pravda je, že když si pustíte depresivní a nenávistnou písničku, těžko říct, jestli přijdete na to, že byste měli někomu odpustit, omluvit se a spravit vztahy. Nakonec ale stejně dojdeme k tomu samému, ne? 

Heh, jistěže, i právě teď mi v pozadí psaní něco hraje, konkrétně celé Saturate od Breaking Benjamin, a vlastně mě to trochu odvádí od soustředění na to, co píšu.
Proboha, já pak vypnu přehrávač, přečtu si to po sobě a následně budu dlouho kroutit hlavou nad tím, jak upadly mé vyjadřovací schopnosti, a vynadám si, že s hudbou se prostě psát nedá, pokud se na to chci soustředit. Já totiž velmi ráda poslouchám tak, že se ponořím do textu, hlasu, i instrumentálu. Naneštěstí si to i ráda pustím k psaní, a u takového tématu jsem nemohla nic nezapnout, ne?
No, a podle toho to taky vypadá.

Už mi prostě asi nezbývá, než se omluvit za váš ztracený čas. Nějak mi to dnes zas ujelo, ztratila jsem původní (značně zajímavou) myšlenku a nemůžu ji najít. Jestli se mi to ještě podaří, možná tohle smažu a napíšu to znovu, ale pochybuju =D
Potřebovala bych facku, která by mě probrala.
A taky se trochu vrátit do reality a začít přemýšlet nad současností.

No, hudba určitě pomůže. A nebo to ještě víc zabije. Spíš tak.

Loučím se s vámi vlčím zavytím.
Na závěr, trochu klišé…

asi Dance With The Devil od Breaking Benjamin. Nebo nějaká jejich další, perfektní skladba. Je to vážně těžké. Co vy a váš oblíbený kousek?

Read more

Konečně personalizována, zpět do reality

Zdravím, zbloudilí, tak jsem zpátky v Praze a konečně nějak při smyslech. Ona taková těžká změna prostředí a režimu s člověkem silně zamává, tenhle rok víc, než kdy dřív. Znáte ty případy lidí, kteří byli propuštěni z věznice po tam odpykaných čtyřiceti letech, neschopni se adaptovat na normální život? Připadala jsem si tak nejméně první tři dny.

Nejvíc mi chybělo vídat každý den ty samé lidi, chodit společně k jídlu a společně makat na experimentech, procházet tím denním režimem a bojovat za sokolí čest. Nechat se probudit ve dvě ráno a do šesti expandovat a snažit se neztratit v tom prokletém lese. 

Noci, které jsme prodiskutovali ve stanu, noci pod hvězdným nebem. 

Tady v Praze žádné hvězdné nebe neuvidím. 

Ještě v onom pomyslném kómatu jsem se samozřejmě sešla s Ním. 

Hmm, to není vhodné označení. Najdem mu nějakou dobrou blogovou přezdívku... *přemýšlí, pomáhá strejda google*

Yasashi. To se mi líbí. 

No, byl to myslím den druhý, který jsme se Yasashim strávili v tom parku (kde nás mimochodem pak stihla opravdu děsivá bouřka a jeden blesk šlehl asi dvacet metrů od nás, takže infarkt), což mne trochu pomohlo vrátit do reality, ale, jestli si někdo z vás pamatuje moje období derealizace/depersonalizace, na chvilku jsem do toho spadla znovu.

Je nesnesitelné, když si nejste jistí, kdo vlastně doopravdy jste. Tedy, projevovalo se to jen v osamění, ale toho se mi dostalo docela často, vysvětlím proč.

Dostat se z depersonalizačních symptomů by mi určitě pomohly mé krásné stereotypy - workout, training. Ale...
Můj poslední funkční den byl teď ve čtvrtek, kdy mne Yasashi postrčil do čajky, a vlastně ani to ne, jen jsem ho tak nehorázně chtěla vidět (a těšila se i na pár lidí z fandomu), že jsem prostě fungovat začala. Yasashiova přítomnost dokáže udělat všechno lepším =D. Zabít moje příznaky depersonalizace, veškerou špatnou náladu, nejradši bych si ho vzala domů. Ou, to bylo sobecké. 

Bohužel, už po cestě domů mě fakt dost bolela hlava a doma jsem si lehla na postel (facebed style) a prostě ležela. Pak už asi i usnula. 

Už mi leze na nervy, že pokaždé, když vstanu a ujdu pár kroků, zatmí se mi nejdřív před očima, gravitace stoupne o několik čísel a moje hlava v té přelévající se krvi topí Titanic. Krom toho mi pravděpodobně někdo nenápadně projíždí přímočarkou střeva. 

Jo, omlouvám se, to nebyl ohleduplný popis. 

Prostě, znamená to co? Že nejsem schopna cvičit, a to mě opravdu užírá. (Taky jsem musela odvolat poslední setkání se Yasashim před tím, než odjel. Ujelo mi pár sprostých slov, ještě teď, když jsem si to znovu uvědomila.)

Tím se ale tedy vracíme k té depersonalizaci. Nesnáším, když v takových stavech (nepředstavujte si zdrogovanou depresivní postavičku, prostě jen moc nad vším přemýšlím, nechápu myšlenkové pochody druhých ani svoje, prostě hledám sama sebe, rozhovory se mnou jsou opravdu zvláštní a můžu pár věcí slušně pokazit) s někým komunikuju jinak, než naživo, a docela na tom záleží. 

Zvrat přišel, konečně, dneska někdy kolem páté odpoledne. Doufám, že se to nevrátí, už se mi to nestalo víc, než rok,  není to nic, co bych chtěla zažít znova.

No, ráda jsem se vypsala. Dlouho jsme se tu neminuli, zčásti proto, že jsem byla mimo veškerou elektroniku, pak kvůli tomu, že poslední dobou stále kreslím, ale v podstatě nepíšu. A měla bych, to je jasné. Dostat tuhle část své osobnosti do popředí, protože umělec-magor, to je pravděpodobně to nejlepší, co v sobě mám. 

Prozatím se loučím. Patří vám obrovská omluva i poklona, že jste se dostali až sem. Wow. Nevím, jestli bych sama vydržela.
No, snad se zas brzy 'uvidíme', třebas, doufám, i s něčím konstruktivním a bolestně autorským. 

Ať vás provází vytí vlků a slunce máte stále v zádech. 

Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary... 

Snad jsem to napsala dobře, ale, kdo pozná, má vlčí tesák - zamilovala jsem se do těch veršů. 

Read more

Když nám bylo pět

Tento text, co se zobrazí na hlavní stránce, budiž prosím ignorován. Potřebuji něčím vyplnit perex, aby to nevypadalo blbě. Předkládám vám tu tedy báseň na téma týdne, a nebo prostě o tom, jak se změnil život.

Když nám bylo pět

Když nám bylo pět, 

mysleli jsme, že můžeme odletět, 

na křídlech draků 

skrz tisíce míst.

Že můžeme začít si přetvářet svět,

pro vlastní myšlenku, hlas a čin, 

že můžeme ukázat jim,

veselý svět s našimi pravidly,

odkud vyženem zlo a prospěcháře,

kde nebudem žít jak zákon káže,

kde všichni se v souladu dohodneme,

co vlastně máme a co vlastně chceme.

Svět, kam nás odnesou černí oři, 

svět, který nebude bez příkoří,

kde každý každému pomoci chtěl by

a o úsměv rád se podělí.

Místo, kde dobro vždy zvítězí nad zlem, 

protože tak to vždycky bylo,

aby pak každé dítě žilo

tam, kde je nejkrásněj, kde slunce svítí,

z betonu měst hned k lučnímu kvítí

a modré obloze z alabastru,

co deštěm obdaří měkkoučkou zem

abychom mohli se posadit sem,

všichni tu společně vymyslet slova,

která vás, dospělé, přesvědčí znova,

jaké to může být, když nejste cizí,

sobečtí, znavení městy co zmizí,

když prohlédnout necháte z dusivé mlhy,

co halí váš život a poutá vám nohy

a vdechnete vůni vlčích máků.

Místo toho, 

chyceni jsme tady,

v šedi, ponuří a umučeni hlady,

hlady po kráse a novém světě,

hlady po jediné, vytoužené větě,

která vrátí nás do dětských let, 

do časů naděje, radosti a smíchu, 

do časů kdy bylo nám pět. 

Read more

Nikdy, NIKDY není času dost.

Konečně jsem otevřela textový editor a odhodlala se k napsání toho, o čem již dlouho uvažuji - vlastního světa. Svět, který nebyl ničím inspirovaný (tedy ne vědomě) a jehož promýšlení a psaní mi činilo obrovskou radost. Svět, kam zamířím svůj příští běh na dlouhou trať.
Začínám se pomalu vzdávat Weronth, nejspíš, ale na druhou stranu mi její charaktery stihly přirůst k srdci, takže to důkladně zvážím. Možná by byla škoda vzdát se toho promyšleného příběhu. Jak to tak píšu, jsem si téměř jistá, že se na to nejspíš nevykašlu.
To, co jsem dneska sepsala, není zas tak světoborné. Já nemám zase bůhvíjaký nadpozemský talent na tvůrčí psaní (ale stejně ho hodlám rozvíjet). Ale je to moje, je to svět, ve kterém chci psát a jehož jsem součástí. On je taky mou součástí. Nejspíš sem přijde a možná taky ne, ale jen tak mimochodem... bez vlků by to přece nebylo ono, nebyla bych to já =D.

Co se psaní týče, jsem teď možná trochu vyšťavená - a nebo naopak nakopnutá. Včera asi ve čtvrt na tři jsme s kamarádem dopsali silně epický souboj našich dvou postav v RP hře. Dělali jsme na něm asi dva dny a byl to neuvěřitelně dlouhý příspěvek. Patřičně akční, plný pocitů a detailně popsaný.
RPčko je umění, to vám povím. Je to typ tvůrčího psaní. Ačkoliv je z vás určitě mnoho těch, kteří to odsuzují a nebo role-playingu nepřisuzují nějakou velkou literární hodnotu... Když to má být kvalitní hra, musíte do toho dát všechno ze svého spisovatelského talentu. A jestliže pak najdete partnera, se kterým se vám výborně píše, všechno vám zapadá do sebe navzájem a v každém RPčku vymyslíte postavy, které jsou spolu provázané... je to zábava na úrovni pro pisálky.
*mává* Díky, Raine.

Posledně to s tématem týdne nevyšlo, tak bych se možná mohla na poslední chvíli zvednout a napsat.
Moment. Ne, ne.... Neigh! Já jsem věděla, že to nestihnem, že to musíme začít psát, a ona pořád, že máme dost času... ELWIN!
Mno, všichni přítomní, a takto to chodí v Literárním klubu. Takže místo psaní na téma týdne se jdu vrhnout na zapomenutý článek o fantasy. *facepalm* =D
Snad nám členové odpustí.

EDIT: Článek hotov, mohu vás pozvat ke čtení? 












Read more

Má volba

Odcházím z místnosti a práskám dveřmi. Skleněná výplň se s obrovským rachotem vysype na ošklivou dlažbu, nic z toho se mne ale netýká. Nic na světě se mne netýká. Jsem neznámá tvář z davu.

Za dveřmi není už nic. Zbloudilé střepy se bůhví proč zbarvují krví a mizí v té černi, kde jsem se ocitla. Já jdu dál. Je jedno, co je přede mnou. Dávno jsem se přestala bát tmy. Tahle tma není nebezpečná. Tahle ne.

Kladu jednu nohu před druhou. Hledím přímo před sebe. Začínám rozeznávat obrysy, ostré a jasné, ačkoliv, stále skryté v šeru. Bosýma nohama cítím prach betonové džungle. Kroky jsou lehké a měkké, na rozdíl od jejich směru.

V dálce je vidět blesk, vzápětí přichází i opožděný zvuk. Pod jeho silou mi drkotají zuby, město se otřásá v základech. Krátký okamžik světla prozrazuje, že jsem na střeše panelového domu. Pouliční lampy nesvítí, město je mrtvé. Neprochází tudy elektřina, pokrok se zastavil, a tak lidé odešli. Nevěděli přece, že si podávají ruce s koncem.

Nezastavuji se. Blížím se k okraji, mysl čistou a klidnou, jako je hladina jezera daleko na severu. Neděsím se pohledu dolů. Zeje pode mnou několik desítek metrů, slabý vítr se mi ovíjí kolem kotníků.

Usměji se.

Tohle je volba, před kterou stojím. Přemýšlím, jestli se před ní někdy ocitne každý, nebo jsou to jen ti zničení krátkým zábleskem života, jež vlastně ani neprožili. Zlomí nás právě šílenství, nebo nás žene dál?

Pohledem zabloudím do dáli. Na ramena mi dopadají první kapky deště, chladivé, stékají po mých pažích a razí si cestu až tam dolů na popraskanou ulici.

Jak mocná je myšlenka. Kdosi řekl, že všechno mocné můžeme použít jako zbraň. Myšlenku? Myšlenku také. Ale ta se liší. Myšlenku nedokážeme ovládnout, nedokážeme ji přetvořit dle vlastních chtíčů, aniž bychom porušili její podstatu. Je to riskantní krok, ale myšlenkou se musíme nechat sami ovládnout, abychom plně splynuli.

Nemůžeme usměrnit myšlenku, myšlenkou musíme být usměrněni.

Zavřu oči a zvedám ruce k nebesům. Mé prsty hladí krůpěje deště, jako by to snad mělo být naposledy. Bude? Stačil by jeden krok. Tahle volba.

Miluji déšť. Déšť jako by vždycky očistil svět od zbytečností a faleše. Déšť zbavuje svět nesmyslných příkras a zároveň dává důležitým věcem význam, jaký jsme dřív neviděli.
Když se tak dívám, ze střechy panelového domu, na město v dešti, myslím, že to vidím. Je to nenápadné. Schovává se to mezi šedivými stěnami právě pro takové, jako jsem já. Pro takové, které dělí jen krok od nevratné volby. Abychom dokázali vidět svět čistý a skutečný.

Vdechuji vlhký vzduch do plic, déšť neustává. Rozhodla jsem se.
Takhle to nechci. Ne, tenhle svět není tak pevný a neměnný, tenhle svět je v jádru tvárný, a já jsem.

Odstupuji kousek od okraje, zhluboka se nadechnu.

Za všechno, co mohlo být ztraceno.

Běžím po špičkách a lehkými skoky.

Za všechno, co se teď může změnit.

Už jen pár desítek centimetrů mne dělí od plechového střešního parapetu a dlouhé cesty do prachu městských ulic.

Za všechno, co se změní.

Vkládám do posledního odrazu všechny síly, které mi po tom všem zůstaly, a pak mi mizí pevná zem zpod nohou.

Vítr mne šlehá do tváří. Blíží se to, ten soudný okamžik, pro něž jsem se rozhodla, právě teď, před pár vteřinami.

Když to přijde, je to jiné. Je to tvrdší a intenzivnější, než jsem čekala. Náraz mi téměř drtí žebra, bolest vystřeluje do morku kostí. Mé ruce objímají betonové podloží.

Vytahuji se na protější střechu.

Ležím tam, u okraje, přerývaně dýchám. Bylo to daleko.

Dokázala jsem to. Stála jsem před volbou a vybrala jít dál.

Nikdy už to ale nebude stejné. Alespoň doufám. 

Dodatek autorky:
Asi jste pochopili, že to je spíš metafora, než příběh. Stalo se to, a já si vybrala. 

Read more