Melancholie

Tohle mi na táhle šabloně vážně, vážně vadí. To, že má přednastavenou délku perexu kde odstraňuje formátování. Proto musím to, co vy uvidíte na hlavní stránce, vždycky vyplnit nějakým nesmyslným textem, místo abych rovnou rozlila něco, co má ustálenou formu. Jako poezie. 

Když už jsme u toho, ano. Melancholie je poezií. Může se zdát jako pár slov, poházených vedle sebe tak, aby dávaly vcelek verše. Zdánlivě. Ale kdo zná, ten by pochopil slova mezi řádky, a že pár krátkých strof jsou vlastně tisícovky pocitů na ně a co jí udělali. Co nám udělali. 

Melancholie

Melancholicky,

tak jako vždycky,

zvedneme misky

a váhy nám o stůl cinknou jen tence.

Melancholicky,

úplně stoicky,

neenergicky

už vážeme pohřební věnce.

Melancholie,

co v každém z nás žije

z nich nenávist smyje,

a zažehne sluneční ohně.

Déšť z nebes pije,

bez melancholie

do skleniček lije,

v světlech černé pochodně.

Melancholická,

tak tichá, tak lidská,

po tichu si stýská,

ke konci pomalu spěje.

Píšťala píská,

když tajemství získá

vidět je zblízka…

Stvořena z melancholie.