V odstínech modré

Místo, jako je Ráj, nikde neexistuje. Ani na samém konci světa ho nenajdete. Ať už půjdete kamkoliv, pořád jen budete kráčet po té stejné cestě. Ale i když tohle vím... proč ho pořád tak strašně hledám? Slyším něčí hlas, jak volá: "Vydej se do Ráje!" 
Ten konec. Ten konec je neskutečný.

No nic, ne každý asi tuší, o čem mluvím, takže abych dostála svému jménu, místo vysvětlování odbočím s tématem. Konečně mám prázdniny. Většina lidí, se kterými jsem v kontaktu, je měla minulý týden, takže se teď alespoň můžu smát já jim. Na druhou stranu, co dělat, když jsou všichni buď ve škole, a nebo někde pryč...? Scissore odjela na Slovensko a zanechala mě tu samotnou =D.
Rainfall, o němž jsem se ještě nezmínila (ale to až jindy), je zase pořád ve škole, a kdo má pak večer náladu hrát, když ho na tahu všichni ignorují? A nebo když jste na cestě a nikdo s vámi neinteraguje =D.

Když se na to podívám z druhé strany... (já vůbec vždycky hledám strany) ono jako by nestačilo patřit k bronies, ještě jsem objevila Wolf's Rain. Už když jsem stihla většinu epizod za jednu noc, litovala jsem, že toho není víc. A má to dokonalou hudbu.

Konečně jsem se jakž takž, zmínkyhodně naučila s Inkscapem.
Když už jsme u těch programů, nevíte o něčem, co dokáže snímat obrazovku i při zapnutí náročnějších (graficky) her? Video, ne screenshooty, samozřejmě. Díky.











To je tak neuvěřitelné, jak jde svět do háje. Já vím, je to nesmyslná věta, ale tohle všechno okolo taky nedává smysl. Kráčím ulicí a potkávám jednu malou holku za druhou, v puse cigaretu a na nohách jehly. Pustím zprávy a mám slzy v očích ze záběrů ukrajinských reportérů. Zdá se mi to všechno hrozně daleko, ale taky až moc blízko, nejspíš proto, že Scissore tam má rodinu.
Představivost se pak příliš rozjíždí, znáte to - co kdyby.
Proč každý pořád jenom něco předstírá? Předstírá, že je to v pořádku, předstírá, že je někdo, kdo není.
Někdy mám skutečně pocit, že se blížíme k té chvíli, kdy bude čas na to, aby svět zmrznul a aby všechno mohlo začít znovu. Že bychom ten konec světa naléhavě potřebovali.
Moc to prožívám, že? Nemám nějak depresivní náladu, vlastně celkem dobrou, vidím to všechno, jako bych stála opodál, sledovala sama sebe...

Teď poslední otázka - jestli píšu. Kdo by nepsal, že, když ho to baví. Ale víte, ono psát do RP je taky dost náročné. Celá ta tvorba charakteru vyžaduje spousty psaní, takže to bych do toho určitě počítala. Pak takové ty výplody choré mysli, které jsou pomalu napůl anglicky, to se jako psaní moc brát nedá, ale pěkně to vyšťavuje. A pak jsou tu fanfictions. Dle mého názoru je to něco, co sem nepatří. Není to až tak docela moje tvorba, že? Tedy, samozřejmě že je. Ale převzatý svět je něco, co sem nechci tahat. Dokonce přemýšlím o založení blogu, kam budu produkovat jen tohle =D.
Zrovna pracuju na jedné celkem rozsáhlé věci (že je rozsáhlá jsem zjistila až následně v polovině psaní), takže tak.
A kapitolovka, se kterou jsem tu už dřív pracovala, je konečně taky rozepsaná. Uvidíme, jak dlouho jí bude trvat, než se sama dopíše.

Tímhle to asi končí. Ne, že bych už neměla co říct, ale každý, kdo píše, to zná. Není jak to říct. =)

PS: Ne, nejsem sprostý kopírák, že bych si dovolila nevložit zdroj (opravdu, kdo na to nekašle?), tu fotku jsem fotila dneska, když jsem se po delší době byla se psem podívat do přístavu.  ^.-