Ticho třetí - Využití čaje

Mám tu další Ticho, další rozhovor u čaje s mými dvěma šílenými múzami. Dnes to bylo trochu žhavé. Tahle setkání začínají být trochu nebezpečná. Zatím jsem ale nepřišla o ruce, a tak píšu dál...

„Tak vás vítám zpátky,“ prohodila jsem, aniž bych se otočila. Nejspíš to vypadalo celkem přirozeně, ačkoliv jsem tuto dovednost – poznat, když se za mnou někdo objeví a dívá se na mě – trénovala, než jsem vyvolala další setkání u čaje.
„Ahoj,“ ozvalo se za mnou jednohlasně a vesele.
Čaj už jsem měla připravený, a tak jsem vzala jejich hrnky, konečně se obrátila a položila je na stůl, u něhož seděli.
„Tak, v první řadě…vy nejspíš víte, proč jste tu,“ začala jsem.
Oba se na mě usmívali, nakonec promluvila Vlčice. „Víš, nakonec se budeš muset rozhodnout sama. My můžeme ovlivnit, co vzniklo, tedy pracovat s talentem, ale zlepšovat se můžeš jenom Ty.“
„Co si vybereš?“ zajímal se Vlček.
„Na to mám ještě přinejmenším půl roku,“ zabručela jsem.
„Je to otázka času, a nebudeš se muset ptát,“ ujistila mě (poněkud zbytečně) Vlčice. „A jsem ráda, že jsem zpátky,“ dodala.
„Neříkej dvakrát,“ ušklíbla jsem se. „A co se tebe týče,“ probodla jsem Vlčka pohledem, „možná bys měl trochu zapracovat na jisté vlastnosti, zvané lenost.“
Vlček se zatvářil rádoby překvapeně. „Já? Cože, já?“ frknul. „Rozluč se se svou bud-“
„To neuděláš,“ přerušila jsem je.
Oplatil mi zářivým úsměvem.
„Tak ses přece jenom činil. Pracoval jsi na svých vyděračských schopnostech, a to důkladně, že?“ prskla jsem.
„Věděl jsem, že tahle chvíle přijde. No, možná bys mi měla začít prokazovat větší úctu, teď když…“
Přistoupila jsem těsně k němu a pokusila se o vražedný výraz á la Rainbow Factory. „Teď když co?“ řekla jsem pomalu.
Samolibý výraz se vytratil z Vlčkovy tváře. V hlasu však přetrvával. „Teď, když ti můžu zabránit, abys – ááááááááááááááá…“ křičel. Proč? Protože mu – úplně normálně – vzplály vlasy.
Začala jsem křičet taky a vychrstla na něj obsah mého hrnku, jenž zadusil plameny.
Pak nastalo ticho. Kdyby se Vlčice nezačala hihňat, bylo by i celkem dramatické. Za chvilku se ty zvuky, co vyluzovala, přetavily ve smích, který se snažila skrývat v hrnku svého čaje. Nejspíš proto jí létal nosem.
Úsměv byl nakažlivý, za chvilku jsem se chechtala taky.
Vlček tomu přihlížel s dosti nevraživým výrazem v mokrém obličeji. „Co je na tom vtipného?“ optal se ledově.
„Zdá se, že když se tady autorka vztekne, začneš hořet,“ pravila Vlčice vesele.
„Tak já tě můžu zapálit,“ zamumlala jsem se smíchem.
„Taky se mi zdá, že vaše síly jsou tedy tímto vyrovnány,“ poznamenala Vlčice a obrátila do sebe zbytek svého čaje.
S lítostí jsem si uvědomila, že se tohle sezení chýlí ke konci a já vlastně nedostala žádnou uspokojivou odpověď na své otázky.
„Tak zatím, nechám vás tu,“ mrkla Vlčice se stále širokým úsměvem. Její kůže se skrz modrou srst slabě rozzářila, jako by strávila dovolenou na skládce radioaktivního odpadu. Pak se rozplynula.
Na to jsem jen povytáhla obočí a obrátila svou pozornost k Vlčkovi. Přestože také připomínal sud jaderných splodin, zmizet se mu očividně nedařilo. Tušila jsem, že vím, kde je problém.
Podala jsem mu jeho napůl dopitý čaj. „Víš ty co? Zkus se trochu angažovat a já tě už nezapálím. Krom toho nechápu, jak jsem to udělala, takže když mě už nenaštveš k nepříčetnosti…“
„Rozmyslím si to,“ šklebil se Vlček, obracejíc do sebe svůj čaj. Už se chystal rozloučit, když jsem ho přerušila.
„Moment. Víš… jakto, že nemáš ohořelé vlasy?“ zeptala jsem se ještě.
Vlček si je projel rukou a zatvářil se (skutečně) překvapeně. „Co já vím,“ broukl lhostejně, přestože na jeho obličeji bylo vidět, že se mu ulevilo. Pak se rozsvítil, jako Vlčice (ne nepodoben neonovým fosforeskujícím barvičkám, které jsme v první třídě používali na výtvarce a na něž jsem si bůhví proč vzpomněla) a zmizel.
„Proč při mizení svítíte, to bude příště otázka číslo jedna,“ řekla jsem nepřítomně prázdné místnosti.