Už se to začíná podobat deníku

Dnes ráno, když jsem se psem vyšla na ulici, okamžitě mě zarazila síla svitu měsíce, v PRAZE v 7:00. Obloha byla rozdělená na půl, vpravo ode mne byla naprostá tma, obloha křišťálově bezmračná a bylo vidět neobvyklé množství hvězd, to je na Prahu přímo fenomenální =D. Vlevo zas už byl na obzoru den, ale tma tam byla skoro stejná, protože na obloze trůnily odporné černé mraky, které ji skoro zakrývaly. Mno, ti z Libně se asi neměli moc dobře, s takovou smogovou pokrývkou.
Před pár hodinami jsem se vrátila z perfektní procházky po starobylém centru Prahy, za tmy, kdy celá svítila. Je fajn, jednou za čas posedět s pár kamarády v kavárně, několikrát přejít Karlův most, bavit se o nezávazných i důležitých věcech... kdo by řekl, že ještě existují lidé, se kterými se dá normálně mluvit?
I když vám jeden z nich neustále skáče do řeči a nenechá vlastně mluvit nikoho :D, ale nejspíš to znáte.
Mám ráda tyhle večery, kdy se vrátím domů, utahaná, ale taková pozitivně naladěná...
Nebo spíš obrněná proti nájezdům těch, co mi tu náladu touží zkazit.
Kdybych teď nemusela jít, připravit se na zítřejší školu, která mě čím dál tím víc uspává (dneska jsem prospala půlku fyziky a chybí mi zápis v sešitě =D), a pokusit se shrabat alespoň deset minut k psaní, na něž se tahle povznesená nálada taky dost hodí, asi bych byla schopna se vypisovat ještě hodně, hodně dlouho...
No, bohužel (nebo spíš bohudík) se s vámi pro dnešek loučím...