OKT - Opravdu konstruktivní text

Ta psací krize je hrozně užírající. Předtím jsem neměla na psaní náladu, teď ji mám, ale nevím, co psát. Vím, že bych měla psát Weronth, ale... já nevím. Moje psaní obecně se jeden čas vyvíjelo nehorázně rychle, a tahle kapitolovka si prošla právě tímhle obdobím. Její první kapitoly dost možná za nic nestojí. Dost možná za nic nestojí ani ty poslední, protože už jsou tu delší dobu. A dost možná za nic nestojí celé moje psaní, ale to je jiná kapitola.
Já nevím. Nejradši bych to celé smazala a provedla kompletní remake tohohle příběhu. Z výchozího bodu mám pro tu svou trojku vymyšlenou budoucnost. Ale... prostě se mi v tom nechce pokračovat, když to vychází z toho, z čeho to vychází. Nejspíš se vážně vrhnu na přepsání. Někdy se tam objevily nehorázné nesmysly, to vám povím.

V poslední době dost času věnuju fanficům, které jsem si nakonec zakázala. Pak už totiž píšu jenom tohle. Pak už kašlu na všechno ostatní. Pak jsou z toho měsíce neaktivity tady, protože sem prostě nemám co dát. Však víte, říkala jsem, že sem fanfictions nepatří.
Pracuju i na jedné normální akci, ale je to můj první pokus o počin v tomhle duchu, takže nejspíš počkám, jak se to vyvine, než začnu vůbec přemýšlet o tom, že bych to sem dala.
Tak co teď? Na to, abych začala přepisovat Weronth, jsem momentálně moc líná zaneprázdněná.
Možná by z toho po sto letech mohla vylézt povídka/úvaha na blogové téma týdne, ale moc jistá bych si tím nebyla.
Mám toho teď nehorázně moc na práci. Vždycky, když si najdu čas a zasednu k počítači, hned na mne někdo vyskočí, že tam sedím celý den a nic nedělám.
Nesnáším, že sedět na počítači všichni považují za nicnedělání. Představte si tu psací extázi, ten úsměv, s jakým přibývají řádky ve vašem textovém editoru. Ten povzdech po třech popsaných stránkách.
Asi vám ho zchladí, když někdo přijde a seřve vás, že jste NIC neudělali.
Fajn. Možná to není práce konstruktivní pro domácnost, ale je konstruktivní pro můj charakter a dávám do ní hodně. Nemám ráda, jak mě potom sjedou, jako kdybych byla jako ostatní, jako kdybych seděla na facebooku, nebo fotila selfie na instagram.
Tenhle svět trochu vypadl z normálu, řekla bych.


PS: Ne, nechystám se k sebevraždě a ani se neprobouzí temná část mé mysli (ta už je dávno vzhůru). Tenhle art je ale krásný. Bohužel neznám autora.








Read more

O plánech, snaze a o tom, co je správné

Je to opravdu tak strašně těžké? Ono vlastně ano, je. V poslední době mám velice napjatý vztah s Genetrou a začínám z toho podezřívat právě souvislost o ztrátě nedílné součásti mého života - blogu. Proč jsem blog ztratila?
Není to tak, že bych přestala psát, ale fakt, že už dlouho jsem si nesedla a nenapsala žádnou jednorázovku na téma týdne, či tak prostě že by se mi chtělo. Rozjela jsem pár dlouhodobých projektů, dva z nich jsou fanfictions (které jsem se zařekla sem nedávat) a ten třetí je teprve ve zkušební verzi a jeho svět se dotvořuje v autorčině chaotické mysli. Jo a, ten čtvrtý... no, dá se psát jen při určitém stavu mysli (nepříliš zdravém stavu mysli... ne, nepiju, nekouřím, nefetuju, tak jsem to nemyslela) a nějak si nejsem jistá, jestli se to sem hodí, popřemýšlím o tom.
Stejně mi ale trochu připadá, že maličko ztrácím toho spisovatelského ducha - byly dny, kdy jsem přišla domů, shodila batoh, otevřela notebook, napsala šest tisíc znaků, byla dvě hodiny se psem a pak navrch napsala ještě tak tři další tisícovky.
Fakt je, že to už teď ani nemám šanci stíhat - škola, povinnosti, společenské vytížení (trávím víc času venku se Scissore, než doma =D) a neodmyslitelná zábava, jako knížky, kreslení (a to nejen traditional, včera jsem strávila šest hodin nad jednou konkrétní digitální kresbou MYŠÍ, a ani jsem se nedostala k barvení) a nějaká ta fyzická aktivita.
Což mi připomíná... no... já se o tom zmiňovat nechtěla. Ale na druhou stranu, tenhle blog absolutně nikdo nečte, nikdo nekomentuje a nikoho nezajímám. Je to vlastně velice milé východisko, protože si tu mohu vylévat mysl bez obav, že by měl někdo demotivační kecy. Stačí, že já si nevěřím.
Věděli jste, že jsem vždycky obdivovala lidi, jako je Arvari? Mluvím tu teď o tom cvičení a workoutu, jak se jí z toho stala nedílná součást života a že dokázala začít a ne jenom o tom kecat.
Slyšeli jste někdy o parkouru? Musím se ptát, protože většina lidí mi překvapivě říká, že ne, alespoň ne v souvislosti s lidmi (horses everywhere).
Mám pocit, že jsem našla nadcházející smysl svého života. Zní to neskutečně povrchně, když to po sobě čtu. Ale ne. Nechci začít s parkourem, abych byla 'cool' a uznávaná. Nechci se stát traceuse kvůli ničemu z těchhle nesmyslných, idiotských důvodů. Nesmírně mne zaujala celá parkourová komunita a filozofie (málem jsem tam napsala tvrdý y, teď mlátím hlavou o stůl, to se mi snad ještě nestalo).
Parkour. Vlastními slovy? Ne ani tak sport, jako disciplína, kde jde o to, dostat se z bodu A do bodu B jak nejrychleji dokážete a co nejpřímější a nejkratší cestou. Skáče se, šplhá se, podlézá se. Jde o rychlost a o flow, což je jakási plynulost toho celého. Ale ono to není jen o pohybu. Je to životní styl, překonávat překážky jak při běhu, tak v životě, pomáhat si navzájem a chránit ty slabší.
Nemám možná právo to rozebírat, ačkoliv mám neodbytný pocit, že tomu všemu rozumím a opravdu by mi bylo ctí stát se součástí parkouru, ale zabloudit sem nějaký traceur...
Každopádně ale, u mne je tohle problém. Počítám s pár měsíci cvičení a posilování předtím, než začnu opravdu aktivně trénovat parkour, protože moje fyzička je asi tak průměrná, není to špatné, ale nestačí to. A i to cvičení mne nadchlo, protože znova - nechci s tím začít z povrchních důvodů, ale proto, že se chci změnit. Chci změnit svůj životní styl, chci změnit svůj charakter. Jedna temná, velice temná část mé bytosti to všechno vidí a je jí  z toho trochu blbě. Mám pocit, že jsem do života dostala málo dobrých vlastností - málo pokory. Neumím držet hubu a krok. Chci se stát někým lepším, chci se prostě změnit, chci zažít to, o čem mluvili parkouristi, že i když třeba začínali s tím, jak se předvedou před kámoši, parkour je navždycky změnil.
Abyste mi rozuměli, není to něco, na co bych přišla dneska večer. Je to předmět dlouhodobého, intenzivního mozkového hloubání a dloubání (ne, tohle není můj nejoblíbenější animák, ale o tom jindy - ačkoliv určitě někdy).
Já... žiju tímhle snem, stalo se mi přirozeností za normální chůze přeskakovat věci, venku se psem pár hodin zkoušet různé typy vaultů skoků a tak podobně. Pomalu dělám sen realitou.
V čem je tedy vlastně problém? Je pro mne hrozně těžké začít s tím vším jen tak naráz. Zkusila jsem to, neuspěla jsem. Dvakrát. Podruhé mi to vydrželo dvakrát tak dlouho. Představte si mou situaci, nemám naprosto na nic čas, kolikrát se vracím domů polomrtvá (viz den, kdy jsem pět a půl hodiny se Scissore lezla po skalách na Divoký Šárce), a když pak přijdete po aktivním sportovním zážitku domů a dovolíte si, že tentokrát dáte jenom jednu sérii, postupně se to zhroutí.
Ale já to budu zkoušet znova a znova, dokud si nezvyknu na to, že to prostě patří do mého harmonogramu a ukrajuje to málo času, co mám. Zní to celé tak nesmyslně!
Já si prostě sakra věřím a chci to zkoušet dál a dál a dál.
Hm... když už jsem se zmínila o té Arvari... jo, zkusím to s Jillian Michaels =D. O tomhle už uvažuju snad půl roku, tak konec uvažování.
Víte, opravdu mě těší, že mám místo, kam to můžu všechno vypsat a sama se tím tak povzbudit. Je to jako zrcadlová terapie. A i když si to nikdo nepřečte a nikoho to nezajímá, stejně mi to radost nekazí. Přece jenom, můžu si za to sama, ne? Neaktivita a tolik změn, kterými jsem procházela...

Nebudu psát, jak jsem zpátky a jak budu zas aktivní. Z toho už jsem vyrostla =D.
Ale co udělám? Tentokrát si vyhradím čas, abych napsala, když to budu opravdu potřebovat. Nemáte ani ponětí, kolikrát jsem to potřebovala, a neměla jsem čas a nebo vás tím nechtěla otravovat... Takže se pokusím na tohle skutečně kašlat a psát, co si myslím, bez ohledu na všechny a všechno.

Co jsem si předsevzala, když jsem tu nebyla?
Dokážu začít, ať už s workoutem, tak s parkourem.
Nebudu se, alespoň tady, kde to patří mě a naprosto egoisticky... ano, můj blog  je opravdu především o mě..., ve věci psaní a svých názorů ohlížet naprosto a nikoho a na nic. Co si myslím, cítím a chci to někomu sdělit, prostě to udělám.
Vrátím se i k tomu slastnému tvůrčímu psaní, jaké mne kdysi opravdu naplňovalo.

Co jsem se naučila, když jsem tu nebyla?
Dneska ne? Takže dneska! (#38, kdo pochopí)
Ať už děláte cokoliv, dělejte to pro sebe. Ano, myslím to vážně. Nikdy nesmíte zradit sami sebe a dělat něco, co nechcete, třeba jen pro peníze. Nezrazujte sami sebe.

















Read more

Nenahraditelné

Já jsem psát poezii nikdy moc neuměla. A tohle? Nejčistší výplod vytížené a unavené mysli napsaný přesně teď, bez odkladu, bez cenzury. Nestojí to za nic, ale každý verš skrývá kousek mých pocitů, a celé se to vlastně týká jednoho dlouhého ticha.

Vplétáš mi do vlasů
z vesmírných dálek.
Hřešíme pro krásu
co zem pohladila.

Časová rovnice
ve vlnách klesá.
Žít víc a žít nejvíce.
Hráz povolila.

Cíl se nám vzdaluje
hologram v dešti.
Strach věcnost miluje,
voda propojila.

Potom to uvidět,
krvácí z očí.
Z příběhů klarinet.
Tak jsem nevěřila.

Neodešel jsi, že? Nikdys ani nepřišel.
A já uvěřila. Ucítila.
A ona mne porazila.

Read more

Hříchy minulosti (ha ha ha)

Dneska jsem se po dlouhé době zase přihlásila na blog.cz. Nostalgie? Stesk? To ani ne, spíš po měsících zase přišel ten okamžik, kdy jsem dostala náladu se poohlédnout po nových objevech, přečíst pár článků na Téma týdne nebo z boxu Autorského klubu. Je to zvláštní, i když, já proti nim nikdy nic neměla, však proč taky - jsou to jen ti z těch talentovanějších blogerů. Blog.cz vypadá oproti starým časům mírumilovněji, snad zdání až tolik neklame. Vyhlíží, že se uklidnil ten hlahol kolem přijímání zvláštních individuí do AK, ale těžko říct, třeba se Standa začne nudit a bude chtít ohromit komunitu naprosto novým přístupem na přijímání autorů. Pro blogery s jedním "gé" doufám, že se tak už nikdy nestane =D.
Blog.cz se stále vyznačuje jedinou, jednou jedinou věcí, kterou nenabídne skoro žádný jiný server - československou komunitou. Jenže, a to by se mohl i Standa na hlavu stavět, tohle jsme my bloggeři přestupem nikdy neztratili. Pořád jsme ti samí, pořád se můžeme čestně nazývat "blogery" a pořád můžeme udržovat kontakty s uživateli blog.cz, a já nemám ponětí, proč se to milému vládci blog.cz nelíbí a pořád by se nám chtěl mstít =D.
Ale to je vedlejší, že, nechci působit jako někdo, kdo se teď vztekle ohlíží za starým serverem a zarputile na něm hledá chyby, o tom tenhle článek není, přece.
Prosím vás, neptejte se mě, o čem je, já to v tuhle chvíli ještě sama nevím, díky.

Tak jsem si prostě projela pár starých článků, protože jsem zjistila, že si můj starý blog stále udržuje jakous takous menší návštěvnost, a to mě trochu zděsilo, protože kvalita tehdejších článků je naprosto nestabilní - začátky... - a tak trochu ne úplně schopná prezentovat mou dnešní virtuální osobu.
Na druhou stranu (strany again) mi přijde, že tenkrát jsem byla tak trochu víc svá. Jistě, lidé se mění a já s nimi, takže dnes by to "svá" vypadalo jinak, ale kolikrát mi připadá, že se nevypisuju tak moc, jak bych mohla a potřebovala. Mám takový supertajný ďábelský plán - změním to. Ať už pro svůj lepší pocit, tak i pro lepší výsledek, snad.

Taky jsem si všimla jednoho MeMe, či jak jsme ten řetězák tenkrát nazvali, a napadlo mě, že bych mohla něco takového udělat znova - je to takové milé odreagování, chtěla bych si vybrat něco trochu obsáhlejšího a nad odpovědmi se vážně trochu... trochu víc zamyslet, tak uvidíme, jak se mi to vydaří. Bude to i o tom vybrat něco, nad čím se zamyslet dá.

Víte, co je špatné? Když máte nějakou aktivitu či něco zajímavého, co jste dlouho nedělali a dokonce vám to dá náměty k článku, jenže pak vás to od blogu začne odtahovat, pořád překlikáváte a pak zapomenete, co jste chtěli napsat. To je špatné. A proč to asi píšu? No samozřejmě, právě se mi to děje.
A ještě navíc mi pořád někdo píše na skypeu a když se ho pokusím otevřít, sekne se, takže budu doufat, že jsou to takové ty každodenní plky a nic důležitého - šak oni počkají =P. A když tak koukám na čas, napadne mě asi "shit da fakh", protože bych měla jít se psem, což je, přátelé, velkolepý závěr dnešního velice informačně bohatého článku.
Poslední věc... hrozně mě překvapuje, že pročítání článků na mém starém blogu nevyvolává až tak silné záchvaty paniky a potřeby mazat, mazat a mazat. Byl to tenkrát kousek mé osobnosti, když jsem s blogováním začínala, a i když se okolo mě pohybují desítky blogerů, co už se tomu okrajově věnují třeba pět let, já jsem na svůj rok, osm měsíců a pár týdnů od založení blogu náhodou celkem pyšná.



PS: Zdroj obrázku, že. Typický tumblr o jehož původu nemám ani to nejmenší ponětí.








Read more

V odstínech modré

Místo, jako je Ráj, nikde neexistuje. Ani na samém konci světa ho nenajdete. Ať už půjdete kamkoliv, pořád jen budete kráčet po té stejné cestě. Ale i když tohle vím... proč ho pořád tak strašně hledám? Slyším něčí hlas, jak volá: "Vydej se do Ráje!" 
Ten konec. Ten konec je neskutečný.

No nic, ne každý asi tuší, o čem mluvím, takže abych dostála svému jménu, místo vysvětlování odbočím s tématem. Konečně mám prázdniny. Většina lidí, se kterými jsem v kontaktu, je měla minulý týden, takže se teď alespoň můžu smát já jim. Na druhou stranu, co dělat, když jsou všichni buď ve škole, a nebo někde pryč...? Scissore odjela na Slovensko a zanechala mě tu samotnou =D.
Rainfall, o němž jsem se ještě nezmínila (ale to až jindy), je zase pořád ve škole, a kdo má pak večer náladu hrát, když ho na tahu všichni ignorují? A nebo když jste na cestě a nikdo s vámi neinteraguje =D.

Když se na to podívám z druhé strany... (já vůbec vždycky hledám strany) ono jako by nestačilo patřit k bronies, ještě jsem objevila Wolf's Rain. Už když jsem stihla většinu epizod za jednu noc, litovala jsem, že toho není víc. A má to dokonalou hudbu.

Konečně jsem se jakž takž, zmínkyhodně naučila s Inkscapem.
Když už jsme u těch programů, nevíte o něčem, co dokáže snímat obrazovku i při zapnutí náročnějších (graficky) her? Video, ne screenshooty, samozřejmě. Díky.











To je tak neuvěřitelné, jak jde svět do háje. Já vím, je to nesmyslná věta, ale tohle všechno okolo taky nedává smysl. Kráčím ulicí a potkávám jednu malou holku za druhou, v puse cigaretu a na nohách jehly. Pustím zprávy a mám slzy v očích ze záběrů ukrajinských reportérů. Zdá se mi to všechno hrozně daleko, ale taky až moc blízko, nejspíš proto, že Scissore tam má rodinu.
Představivost se pak příliš rozjíždí, znáte to - co kdyby.
Proč každý pořád jenom něco předstírá? Předstírá, že je to v pořádku, předstírá, že je někdo, kdo není.
Někdy mám skutečně pocit, že se blížíme k té chvíli, kdy bude čas na to, aby svět zmrznul a aby všechno mohlo začít znovu. Že bychom ten konec světa naléhavě potřebovali.
Moc to prožívám, že? Nemám nějak depresivní náladu, vlastně celkem dobrou, vidím to všechno, jako bych stála opodál, sledovala sama sebe...

Teď poslední otázka - jestli píšu. Kdo by nepsal, že, když ho to baví. Ale víte, ono psát do RP je taky dost náročné. Celá ta tvorba charakteru vyžaduje spousty psaní, takže to bych do toho určitě počítala. Pak takové ty výplody choré mysli, které jsou pomalu napůl anglicky, to se jako psaní moc brát nedá, ale pěkně to vyšťavuje. A pak jsou tu fanfictions. Dle mého názoru je to něco, co sem nepatří. Není to až tak docela moje tvorba, že? Tedy, samozřejmě že je. Ale převzatý svět je něco, co sem nechci tahat. Dokonce přemýšlím o založení blogu, kam budu produkovat jen tohle =D.
Zrovna pracuju na jedné celkem rozsáhlé věci (že je rozsáhlá jsem zjistila až následně v polovině psaní), takže tak.
A kapitolovka, se kterou jsem tu už dřív pracovala, je konečně taky rozepsaná. Uvidíme, jak dlouho jí bude trvat, než se sama dopíše.

Tímhle to asi končí. Ne, že bych už neměla co říct, ale každý, kdo píše, to zná. Není jak to říct. =)

PS: Ne, nejsem sprostý kopírák, že bych si dovolila nevložit zdroj (opravdu, kdo na to nekašle?), tu fotku jsem fotila dneska, když jsem se po delší době byla se psem podívat do přístavu.  ^.-




Read more

Melancholie

Tohle mi na táhle šabloně vážně, vážně vadí. To, že má přednastavenou délku perexu kde odstraňuje formátování. Proto musím to, co vy uvidíte na hlavní stránce, vždycky vyplnit nějakým nesmyslným textem, místo abych rovnou rozlila něco, co má ustálenou formu. Jako poezie. 

Když už jsme u toho, ano. Melancholie je poezií. Může se zdát jako pár slov, poházených vedle sebe tak, aby dávaly vcelek verše. Zdánlivě. Ale kdo zná, ten by pochopil slova mezi řádky, a že pár krátkých strof jsou vlastně tisícovky pocitů na ně a co jí udělali. Co nám udělali. 

Melancholie

Melancholicky,

tak jako vždycky,

zvedneme misky

a váhy nám o stůl cinknou jen tence.

Melancholicky,

úplně stoicky,

neenergicky

už vážeme pohřební věnce.

Melancholie,

co v každém z nás žije

z nich nenávist smyje,

a zažehne sluneční ohně.

Déšť z nebes pije,

bez melancholie

do skleniček lije,

v světlech černé pochodně.

Melancholická,

tak tichá, tak lidská,

po tichu si stýská,

ke konci pomalu spěje.

Píšťala píská,

když tajemství získá

vidět je zblízka…

Stvořena z melancholie.

Read more

How'sgoingbros?

Zase bez času, jako vždycky =D. Nebo bez nálady, vyberte si. Už dlouho jsem sem chtěla napsat, jenže jsem se k tomu nikdy nějak nedostala. Několikrát jsem otevřela editor a začala psát, ale pak jsem musela jít něco udělat...
Ne, že bych se teď nevěnovala psaní, jenže jsem jaksi poprvé hlouběji prozkoumala fenomén RP her. Popravdě, spadla jsem do toho.
Našla jsem pár skvělých internetových kamarádů a další způsob, ničící volný čas - no, ne, že bych zrovna tohle potřebovala. Ona, RP není až tak úplně hra, je to styl tvůrčího psaní, si myslím. Některé tahy jednotlivých hráčů dosahují až neuvěřitelné délky a spisovatelské hodnoty.
Vidíte - a zase nemám čas a musím odejít. Proč já si vždycky na své velkolepé znovuzrození vyberu tu nejnevhodnější chvíli?
Každopádně, jsem prostě pohlcena komunitou Bronies, samozřejmě.
Taky jsem se byla podívat na Pragoffest, takový předfestival fantazie, a udělala si obrázek naživo o některých Let'sPlayerech, Bronies, nebo Whovianech =D
Jen mě mrzí, že tam tentokrát nebyl Marvel oddíl.
Musím se zmínit o cosplayerce, oblečené jako American McGee's Alice, to byl naprosto dokonalý cosplay. Scissore s ní má i fotku, ale nemyslím, že by souhlasila, kdybych ji sem dala.
V neposlední řadě se ještě chystám vrhnout na několik psavých věcí. Mezi nimi v první linii Weronth, na niž jsem dlouho kašlala, pak jsou tam nějaké fanfictions a FIMfictions a pár námětů na fantasy série.
Přemýšlím také o založení dalšího blogu pro věci, které nemůžu psát sem.
Ach, ta volnost, ono mě to vážně strašně baví, psát článek =) Škoda, že už nemám ani minuty.

Dobrou noc, nechť nad vámi Luna bdí.

Read more

Sobě rovni

Znovu, po dlouhé, těžké době jsem napsala další z mých vlčích povídek.
Vánoční volno se mi pomalu chýlí ke konci, tak se snažím si ho užít, respektive co nejvíc využít ten čas, co mám... Mno, pokud byste si chtěli navodit stejnou atmosféru, jakou jsem měla při psaní, můžete si pustit If I lose myself od OneRepublic. Pokud normálně tenhle žánr neposloucháte, kašlete na to. No a jestli posloucháte od všeho něco (až na pár výjimek), jako já - je to na vás. Dost tedy ke kulisám, tady máte povídku...


Běž. Běž, utíkej a nezastavuj se. 
Tohle je tvoje cesta, ne ta jejich. Nikdy ses neměl dát na tuhle stezku, ale teď budiž, udělals to, a teď se jí musíš držet, jinak nepřežiješ. Tvoje zranění tě zpomaluje, já vím, ale pokud se zastavíš, zabijí tě. Nemáš proti nim žádnou šanci. 
Proč položit svůj život pro nic? No tak. Cítím, že dokážeš být rychlejší. Donuť ty tři končetiny, co ti zbývají, k větším výkonům. 
Ne, nemysli na to. Zapomeň pro tento okamžik na ty kovové čelisti, co tě k tomu odsoudily, co ti ji vzaly, co tě držely v pasti dlouhé hodiny, než jsi přistoupil k jedinému dalšímu řešení, krom smrti. 
Slyším je, dohánějí nás. Musíš zrychlit. Víš, nemohla bych tě tu nechat, tak zachraň naše životy a utíkej. Už je to jen pár desítek metrů, jsme blízko, budeme se moci schovat a oni nás nikdy… 
Ale ne. Ne. Našli to, našli, co jsme schovávali, a my se teď nemáme kde skrýt. Jsou přímo před námi, čekají, až se tam v bezhlavém úprku dostaneme, ale vždyť… co jiného můžeme dělat? Tam, vzadu, přibíhají další. 
Vidíš je? Vidíš je všude? Obklíčili nás. 
Můžeme to zkusit, dát se lesem, prodrat se neprostupnými hvozdy – pak bychom měli šanci na přežití. 
Počkej. Co to děláš? To nemůžeš, nechápeš to? Nezastavuj se, padneš v prvním souboji. 

Mladý lovec s lukem sledoval, jak se jeden z vlků náhle zastavil uprostřed cesty, otočil se k němu čelem a přikrčil se. V jeho očích zářilo odhodlání a jasný vzkaz.
Ano, dnes zemřu, ale nedám svůj život lacino. Budu bojovat jako nikdy dřív, to mi věř. A i když mě zabiješ, budu vítězem. 
Lovec se zastavil, bez váhání vložil šíp, napjal tětivu a střelil majestátné zvíře do hrudi.
Střela se pohroužila do vlkovy srsti ve stejném okamžiku, kdy vyrazil.
Střelec vydal tlumený zvuk, když se mu vlčí zuby zahryzly hluboko do pravé paže.
Vlk trhnul hlavou  a odmítal povolit mocný stisk.

O několik metrů napřed se vlčice, jeho věrná společnice, zuřivě vyhýbala střelám nepříliš zručných lučištníků, kteří na ně čekali u doupěte. Na rozdíl od jejího vlka, oni měli v očích strach a zradu. Byli schopni položit život přítele za ty svoje, a to by její vlk nikdy nedopustil. Oni nepřišli, aby bojovali za život svého druha. Jen po ní zbaběle stříleli, se svýma očima plnýma strachu.

Lovec ležel pod vahou vlka, s nímž se rozhodl bojovat, snažil se vyprostit zpod jeho tesáků, jež stále bolestivě svíraly jeho pravou paži. Tohle nebylo obyčejné zranění, obyčejné kousnutí. Tohle byla ta cena za život překrásného, silného zvířete, co se chystal zmařit.
Vlk změnil jejich jednostranný souboj, teď bojovali oba o všechno, a ani jeden se nehodlal vzdát.
Střelec si uvědomil, že drží v levé ruce připravený druhý šíp a vší silou jej vrazil vlkovi do boku. Stisk konečně ochabl.
Vlk se s ním tiše loučil jako s rovnocenným bojovníkem, spokojen, že nezemřel bez odplaty.

Vlčice, ačkoliv se stále věnovala střelcům vpředu, kterým pomalu docházely šípy, se obrátila, když za ní ustaly zvuky boje. Pohlédla na nehybného vlka a lovce, jenž ho zabil.
Bez ohledu na všechno okolo zaklonila hlavu a dlouze, táhle, žalostně vyla. Vyla za svého mrtvého přítele. Vyla, když ji do ramene trefil první šíp. Vyla, když se druhý šíp zbabělých pronásledovatelů pohroužil do jejího hřbetu. Teprve když jí třetí šíp proklál srdce, její vytí se vytratilo do větru. Pohlédla do očí tomu, kdo ukončil její bolest. Viděla v nich pochopení, sílu a odhodlání – na chvíli měla pocit, že hledí do očí svému vlkovi. Nebyl to on, on ne. Vystřelil ten, co jejího vlka porazil, a svým výstřelem jí vzdával hold.

Read more

Šťastné a veselé

Máme po Štědrém dnu, mno, doufám, že jste si jej užili.
Já se snažila střežit daleko od fotoaparátu, protože minulý rok jsem měla neskutečné množství fotek o ničem. Takže ano, nějakému focení jsem neodolala, ale není to nic neosobního, což znamená žádné podepisování.
Musím říct, že tyhle Vánoce byly opravdu zvláštní. To musí být nějaký speciální talent, pohádat se na Štědrý den...
Nakonec to dopadlo dobře.
Co bych ještě podotkla, zajímavost, že maminka byla dosti podrážděná, kolik dostala dárků (jako hodně), a vypadala, že to myslí vážně.
Myslím, že co a kolik jsem toho dostala já, vás ani za mák nezajímá, - vidíte, jaká jsem empatická - ale co jste dostali vy? Spokojení? Nebo jste se museli křečovitě usmívat nad ponožkami?
Hah.
Ráda bych tenhle článek udělala delším a informativnějším, ale je to takový nesmyslný zápisník a přání krásných Vánoc a hezkého nadcházejícího roku, a tak toho není moc co říct. Na druhou stranu jsem si to ale nemohla odpustit, ne?
Hmmm... tak tak, doufám, že jste měli hodně dárků, co se blbě rozbalují (alias Trollestijské balíčky, zasvěcení vědí) a že jste se o nějakou tu ponožku taky zasloužili. 3=D

Very Marry Xmas, ale dárky stále nosí Ježíšek, a ne Santa, dobře?




Read more

Některé (ne)možnosti - Weronth 12

Tak mě napadá, jestli ten včerejší závěr vlastně nevyzněl jako nějaké pozastavování... Víte, já nejsem z těch, kdo by tohle dělal. Nemá to smysl, ne? Prostě a jednoduše jsem zase něco napsala, a to další Weronth. Když se tak zamyslím, těch dílů je vlastně třináct, počítajíc i toho Lovce... Možná bych měla taky stvořit nový cover, přece jen, se mi zdá, že Sam se rozhodně (a to jsem ho na začátku vůbec neplánovala) přidal mezi dvě hlavní postavy, ne?
Ještě něco k délce posledních kapitol...
Samozřejmě se střežím kus od hranice pěti tisíc znaků, to už je klasika (teď je to asi šest a půl). Já vím, bývalo to i dvakrát tolik, ale na druhou stranu jsem možná... nevím, prostě to bylo 'předtím' a teď je to 'potom'. Ta  hraniční situace byla spíš špatná, takže tak.


„Počkej moment. Tohle je už trochu moc nadpřirozena.“
Sam věnoval Weronth velice pohrdavý pohled. „Umíš se proměnit ve vlka, ale na tom vlastně vůbec nic nadpřirozeného není.“
„Přestaňte se hádat,“ přerušil je Lawrenth. „Spíš než otázku Lovcovy bolesti bychom měli řešit, jak nás našli.“
„A taky proč útočil jen jeden a v lidské podobě,“ připomněla Weronth.
„Není možné, že se jich vydalo pár za vámi, přičemž jste je prostě náhodou setřásli?“ navrhl Sam, jakoby mimochodem.
„Není. Lovci jsou výborní stopaři, k tomu byli stvořeni, nemohli by nás prostě minout a…“ mluvil Lawrenth, než si všiml Samova pohledu. Tvářil se, asi jako by mu Law vysvětloval, co je to měsíc.
„Představ si, Lawre…“ strojeně řekl Sam, „…že já to vím, a to možná lépe, než ty. Byla to teorie určená čistě k tomu, abyste na ní rozvíjeli své nápady.“
Po této větě se rozhostilo několikaminutové ticho, nikoliv uražené, spíše zamyšlené.
„Same?“ nejistě se ozvala Weronth. „Víš, tak mě napadá… že šli možná spíš po tobě.“
„Dává to smysl. Nechci se tě nějak dotknout, ale museli vědět, že se nebudeš chtít proměnit, a tak nemuseli posílat rysího zabijáka,“ přidal se Lawrenth.
„Proč ale tak riskovat? Vždyť jsem ho zabil. To by se mi s rysem nikdy nepovedlo,“ odporoval Sam.
„Třeba chtěli něco vyzkoušet,“ řekla pomalu Weronth.
„Nebo chtěli vyzkoušet Tebe,“ doplnil ji zas Lawrenth.
Sam chvilku vypadal, že hledá vhodné argumenty proti, nakonec byl však nucen souhlasit. „Asi ano. Ale pokud mě nechtěli zabít, ale vyzkoušet, tak na druhou stranu… on…“ ukázal na mrtvého Lovce, „mohl klidně taky zvítězit.“
„Ale v tom právě spočívá zkouška, nemyslíš? Chtěli vyzkoušet, jestli přežiješ. Kdybys nepřežil, selhal bys a nikoho z nich by to netrápilo. Tys ale prošel, o čemž tedy nevím, jestli je dobře, nebo špatně,“ zdůvodnil Lawrenth zapáleně.
„Jistěže. Ale tím se znovu dostáváme k otázce, proč by mě měli vlastně…“
„Samozřejmě proto, aby zjistili, jestli jim ještě k něčemu jsi, když jim dokážeš odporovat, a ve své lidské podobě jsi v podstatě normální,“ vyhrkla Weronth.
„No jo, až na toho zabijáka ve mně možná,“ zamumlal Sam tak, aby jej neslyšel nikdo z přítomných.
„Možná je vhodný čas,“ pronesl Lawrenth s výmluvným pohledem, který naznačoval, že každé Samovo slovo slyšel, „abychom se vrátili k tomu, že ten Lovec necítil bolest. Pořád je tu taky možnost, že si chtěli vyzkoušet jeho,“ kývl k mrtvole hlavou.
„Možná mu dali něco, co mu umrtvilo nervovou soustavu?“ chytil se Sam tématu a poněkud vděčně na Lawrentha pohlédl.
„Nepřijde vám to trošku moc…“ vpadla jim do toho Weronth, zřejmě neschopna najít to správné slovo.
Pár sekund bylo opět ticho, než jej přerušil Lawrenth. „Ty asi myslíš, že je to až moc nemožné na to, aby to byla pravda,“ zkusil to.
„Něco na ten způsob,“ přitakala Weronth.
„Když už jsme u těch nemožných věcí, rovnou bychom si taky mohli vyjasnit, jak Lovci oslabili mého Vlka, aniž by zničili mou samotnou podstatu, jak je možné, že nejsem prvotřídní rysí zabiják, jak nás tedy vlastně našli, jen tak mimochodem, no a to, že jeden Lovec nejspíš necítí bolest, můžeme vlastně s přehledem vynechat,“ prskl Sam.
„No tak, Same… vždyť-“ začala Weronth, ale Sam ji opět ostře přerušil.
„Nesnaž se hrát na moje lepší já – právě s ním mluvíš, a to druhé už je jenom horší.“
Jako už poněkolikáté toho dne nastalo opět krátké ticho.
„Znáte pojem ‚konstruktivní konverzace‘?“ vložil se pak Lawrenth.
Sam po něm střelil kapku dotčeným pohledem, ale nic neříkal.
„Fajn. Vypadáte, že byste mohli. Tak co říkáte na nápad, že se toho pojmu budeme držet…?“ dodal Lawrenth.
„Jak chceš. Tak tedy, ve jménu konstruktivní konverzace, bychom se měli sbalit a vyrazit,“ řekl Sam a vstal.
„Nic jiného pravděpodobně dělat nemůžeme,“ kývla Weronth.
Lawrenth povzdechl a mumlal cosi o závěrech a diskuzi.

Když se všichni tři zastavili před jeskyní, v níž přebývali a zhlédli stopy, co tu po nich zůstaly, necítili žádné pouto k tomu místu. V ušlapaném sněhu, rudém od krve obou včerejších bojovníků, byl patrný i obrys těla z momentu, kdy Sam málem přišel o život.
Lawrenth se zadíval na obzor a odhadoval čas do západu slunce.
„Půjdeme asi tři hodiny, jsme blízko hor. Navrhoval bych Vlčí jezero,“ řekl pak.
Weronth se zarazila. „Vlčí jezero?“
„Okolo nic není, krom horských hřebenů, ne?“ přidal se Sam.
„A Lovci tam nebyli dobrých patnáct let,“ dokončil Lawrenth.
„To nemůžeš vědět,“ rozhodila Weronth rukama. Nakonec ale musela připustit, že nápad je to celkem dobrý. Poslední námitku, kterou měla, pronesla jen tak napůl. „Cesta pěšky potrvá víc, než dva měsíce.“
„Jo. Jako za starých časů,“ pokrčil Sam rameny.
Weronth kývla. „Sever?“
„Sever,“ odpověděli jednohlasně Sam a Lawrenth.
Pak se všichni o pár desítek stupňů otočili a vyrazili tiše po lesní cestě k severu. Všichni tři měli dost neroztříděných myšlenkových nitek, které mohli rozvázat jen oni sami.

Sam kupodivu nemyslel na to, co by ho v současné situaci mělo trápit. Myslel na souboj s Lovcem. Když se ponořil do víru vzpomínek, musel uznat, že takový jednostranný duel zažil poprvé v životě. Vždycky byl mistrem strategie a sílu kompenzoval spíš hbitostí, mrštností. Ale někdy nebylo kam utéct, jak se přesvědčil, a pod povrchem mysli vřela myšlenka, jestli vlastně celý život neutíkal.
Lawrenth vzpomínal na přátele, jež ztratil v bojích s Lovci. V době, kdy jejich smečky rozprášila Lovecká jednotka, on a Weronth byli krátce spolu. Tenkrát byly tyto klany silně provázány. Lawrenth znal Weronth už od dětství, kdy mu na hranici deseti let povolili opouštět území jeho smečky. Chvíle, kdy se sedm Vlků na útěku vydalo jednou z tajných horských stezek, byla až příliš krátká. Jeden byl zabit nedaleko jezera, které bylo přirozenou dělící čarou mezi oběma teritorii, zbylí dva se od něj a Weronth odpojili asi o dvacet mil dál na jihu. Slyšeli na svých cestách o smrti jednoho z nich, druhý zmizel beze stop, a Lawrenth teď znovu zadoufal, že někde žije, ukryt před zraky zabijáků.
Weronth své myšlenky zavedla ještě o kus dál do minulosti. Kdy ještě všechno bylo překrásné a oni věřili, že to tak bude dál. Sam byl jako její bratr a Lawrenth se neobratně snažil upoutat její pozornost. Měla toho huňatého onyxe ráda, ale nehodlala mu to nijak usnadnit. Teď se pousmála, když si na to vzpomněla, ale ve skutečnosti se její podvědomí soustředilo na úplně jiný fakt. Že se vracejí k Vlčímu jezeru. Jezeru, které bylo přirozenou dělící čarou mezi dvěma teritorii.



Read more

Nadšení

Konečně zas na internetu. Tedy, já vám nevím, nějaký absťák jsem neměla, ale cítila jsem se trochu špatně, že na to všechno tady tolik kašlu. Neměla jsem přístup na internet, no...
Věnuju se končícímu pololetí, shánění dárků, dejme tomu že zajdu na jeden společný projekt se Scissore. Ale na blogování jsem čas už nenašla.
Každopádně, na nějaké výmluvy (přestože to výmluvy NEJSOU) nejspíš nemáte náladu.
Co nového?
V neděli jsem byla se Siz na Thorovi dvojce. Perfektní hlášky a okouzlující Loki je jenom to nejlepší.
Spoiler: Momenty, kdy Loki osvobozen kráčí vedle Thora a mění podoby, přičemž to patřičně komentuje, byly nezapomenutelné =D. Nebo... "Tradá!" Dobře dobře dobře...
Ne, že by mě Loki svým šarmem zasáhl víc, než Tony Stark (/R. Downey), ale řekněme... že dost podstatně. Proto mě taky potěšila Arvari se svou fanfic, no, jak už jsem dynamicky vyjádřila u prozatím publikovaných dílů  =D
Pokouším se psát, a celkem se mi to - v mezičasech - daří, ale bohužel na papír. Když už jsme u těch fanfics, měla jsem v plánu o těchto dvou a ještě pár dalších taky začít psát, ale... myslím, že to rozhodně nechám na ní. Na druhou stranu jsem si promyslela zběžně děj pár FIMfictions, které bych, snad, mohla zrealizovat. Ale nejspíš ne pro tento blog. Možná by se hodilo něco samostatného? Možná taky ne. Možná bych se na to všechno měla vykašlat a věnovat se kupříkladu Weronth.
Ale je to otázka nálady. Nadšení. A když jste nadšení třemi věcmi z nichž tři ve vlastním zájmu nemůžete napsat na svůj vlastní blog...
Takže budu psát FIMfics, číst Arvari a čekat, až moje nadšení opadne, abych se mohla vrátit zpátky :).

V téhle chvíli mi nezbývá než pojmenovat článek, publikovat ho a zavřít prohlížeč. Proto to udělám, i když se spoustou "nevyřčených" myšlenek, jenž se do dalšího rána ztratí, budou zapomenuty, a nikdo z nich už písek času neopráší.


Read more

Ledové okamžiky - Weronth 11

Je to tu, téměř jak jsem slíbila :D Včera mi spadl Windows, tak jsem to vydat nemohla - i když... není komu se omlouvat, ale co ;). Případně - užijte si to. Je to trošku jiný typ kapitoly, tak uvidíme...

Sam se pokoušel zvednout ze země. Do pusy mu stékala krev a vidění měl zamlžené. Sníh všude okolo jej hladil svou ledovou dlaní. Ucítil pohyb vzduchu a uvědomil si blížící se úder.
Převalil se na bok a znovu, jako už třikrát předtím, Lovce chytil za nohu a praštil s ním o tvrdé skály.
Souboj o život sváděli už asi čtvrt hodiny. Vlastně, jediný, kdo bojoval o život, byl Sam. Naprosto to nechápal. Ne, že by to o sobě věděl, ale byl mistr úniků, ten nejhbitější, nejrychlejší, nejlepší, a i ve své lidské podobě měl svalnaté ruce a cosi z Vlčí síly. Podařilo se mu, díky skalám okolo, pár smrtících úderů. A v tom byl ten problém. Lovec, se kterým bojoval, jako by necítil bolest, vysmíval se jeho snaze a po každém dalším nakřápnutí lebky prostě vstal a bojoval dál.
Zato Sam, ač nebyl zraněn mnohokrát, svá zranění pociťoval velice zřetelně. Měl zlomená alespoň tři žebra a neskutečně mu třeštilo v hlavě – od chvíle, kdy o něj Lovec zlomil silnou větev. Která vůbec, ale vůbec nebyla ztrouchnivělá.
Lovec se rychle vyhrabal na nohy. Obličej mu zalévala krev a jeho hlava byla tak trochu zdeformovaná, zvlášť z levé strany… trošku plochá. Sam se tomu musel zasmát, i když to bylo dost morbidní a on si to uvědomoval.
Nesmál se ale moc dlouho. Postava vyrazila. Sam provedl jeden ze svých úhybných manévrů a sjel sněhem pod Lovcem. Pak se otočil a podtrhl mu nohy, to vše v otázce pár sekund. Vrhnul se na Lovce, klečel mu na hrudi, pod níž měl Lovec nechutně složenou pravou ruku, která byla určitě alespoň nadvakrát zlomená.
Sam jej zasypával údery přímo do obličeje, které by každého jiného v takovém stavu – dokonce i Lovce – měly zabít. To se ale stále nedařilo.
Lovec se jen přidušeně smál a levou rukou oplácel silné údery.
Samovo vidění se rozostřilo ještě víc, padal do bezvědomí. Uměl tomu zabránit, ale věděl, že dalších pět minut by se mohlo stát jeho osudnými. Přepnul na autopilota a trochu se zamyslel. Pár sekund, a měl řešení – ať už je tohle monstrum třeba z ocele, k fungování potřebuje kyslík.
„Tak ti ho seberem,“ zamumlal rychle a chytil Lovcovu levou ruku, která se opět chystala na setkání s jeho tváří. Ohnul svou pravou ruku a celou vahou nalehl na Lovcův krk.
Lovec se vzpíral, smál, plival a prskal, byly to dlouhé tři minuty, po které dokázal žít s kyslíkem, který mu zbyl. A pak, když Samova paže začala ochabovat, škubnul sebou Lovec naposledy.

Sam vydechl a na chvilku zavřel oči. Pak si uvědomil, že pořád leží na mrtvém útočníkovi a vyskočil na nohy. Odplivl si a zahleděl se do hlubin lesa. Už byla naprostá tma, podle slabé záře na obzoru usoudil, že Lawrenth a Weronth budou do půlhodiny zpátky – byl to vycházející měsíc.
Znovu povzdechl, natáhl ledový zimní vzduch a chytil lovce za nezlomenou ruku. Zatáhl jej do vzdálenějšího rohu jeskyně a posadil se na zem. Až teď, po vyčerpávajícím boji, se mu mysl projasnila a zatlačila vše do pozadí – dokonce i potřebu proměny – před tou důležitou otázkou.
Jak nás našli?
Sam ovšem nebyl schopen přemýšlet, neustále jej rozptylovala Lovcova mrtvola a tepající bolest hlavy se taktéž hlásila o svůj příděl pozornosti. Rozhodl se, že úvahy o tomhle odloží až na chvíli, kdy se zbylá dvojka vrátí z lovu s pořádným jídlem. Pokusil se stát, vzápětí ale zjistil, že teď, po vyprchání adrenalinu z krve, je to taktéž nelehká záležitost. Tři zlomená žebra se dala snést, pokud by se mohl proměnit, jenže to bylo jaksi nad Samovy možnosti. Odhadoval to na týden, kdy mu zranění plně zahojí zrychlený metabolismus, na tři dny, kdy bude moci i přes bolest relativně normálně fungovat.
Tato zjištění jej nakonec dovedla k závěru, že udělá, co mu radí ta část mozku, kde ústila nervová zakončení. Dvacet minut spánku náhle vyhlíželo jako to nejúžasnější, co si člověk může představit, a tak se doploužil k batohu, vytáhl bundu, mikinu a náhradní tričko. Po krátké úvaze hodil mikinu na zem, tričko zpět do batohu, který následně použil jako polštář a bundu přes sebe, aby odrazila alespoň zlomek tělesného tepla.
Když měl Sam pocit, že leží nejpohodlněji, jak to v chladné jeskyni plné šutrů a vtíravé zimy jde, konečně dovolil své mysli, aby se přivítala s temnotou.

----

„Same?“
„Hej, už jsme tě nechali spát dost dlouho a tady Weronth je přímo šílená po vysvětlení,“ ozvalo se nad Samem.
„Uhm… Lawe…“ zamumlal a pak se donutil otevřít oči.
Co jej překvapilo nejvíc, byl proužek ostrého denního světla, jež mu spálilo zorničky (alespoň to tak cítil). Prudce zavřel oči a zavrčel. „Měli jste mě probudit, hned jak jste přišli!“
„Vypadal jsi moc špatně na to, abychom měli to srdce tě budit,“ zasmála se Weronth. „Teď ale,“ dodala, „jsme uznali, že už jsi spal dost dlouho, vzhledem k naší situaci, a… no…“
„Weronth prostě nedokázala vydržet ani o minutu déle,“ řekl Lawrenth.
Sam se mezitím prostorově – i jinak – zorientoval a vytáhl se do sedu. Jeho žebra okamžitě zareagovala, ale už ne tak aktivně, jako včera. Zdálo se, že se hojí velmi rychle, ale nerovnoměrně. Jedno, to nejspodnější, bolelo pořád dost, jako by uzdravovaní pokročilo stejně, jako u normálního člověka. To nad ním se zdálo být téměř v pořádku, až na občasný záchvěv bolesti. Žebro úplně nahoře pořád působilo tupou bolest, jen už ne tak intenzivní. Všechny ostatní kosti, které byly ještě včera naprasklé, naražené… nevykazovaly žádné známky problémů.
„Kdes k tomu přišel?“ ukázala Weronth na jeho obličej, vytrhujíc jej ze zamyšlení.
„K čemu?“ nechápal.
Lawrenth zahrabal ve svém batohu a vytáhl telefon. Následně Sama vyfotil a ukázal mu displej.
Sam měl na obličeji především zaschlou krev, na levé tváři měl ale podlitiny a u oka pestrou paletu barevných modřin – od modré a fialové, přes nemocně žlutou až po temně černou.
„Bože,“ vyhrkl.
„Taky bychom rádi věděli, co tu dělá tamhle kamarád,“ připomněl hebce Lawrenth.
Sam mu podal mobil zpět a zhluboka se nadechl…
„No…“ začal, než se dal do podrobného vyprávění uplynulé bitvy.

Read more

Ticho třetí - Využití čaje

Mám tu další Ticho, další rozhovor u čaje s mými dvěma šílenými múzami. Dnes to bylo trochu žhavé. Tahle setkání začínají být trochu nebezpečná. Zatím jsem ale nepřišla o ruce, a tak píšu dál...

„Tak vás vítám zpátky,“ prohodila jsem, aniž bych se otočila. Nejspíš to vypadalo celkem přirozeně, ačkoliv jsem tuto dovednost – poznat, když se za mnou někdo objeví a dívá se na mě – trénovala, než jsem vyvolala další setkání u čaje.
„Ahoj,“ ozvalo se za mnou jednohlasně a vesele.
Čaj už jsem měla připravený, a tak jsem vzala jejich hrnky, konečně se obrátila a položila je na stůl, u něhož seděli.
„Tak, v první řadě…vy nejspíš víte, proč jste tu,“ začala jsem.
Oba se na mě usmívali, nakonec promluvila Vlčice. „Víš, nakonec se budeš muset rozhodnout sama. My můžeme ovlivnit, co vzniklo, tedy pracovat s talentem, ale zlepšovat se můžeš jenom Ty.“
„Co si vybereš?“ zajímal se Vlček.
„Na to mám ještě přinejmenším půl roku,“ zabručela jsem.
„Je to otázka času, a nebudeš se muset ptát,“ ujistila mě (poněkud zbytečně) Vlčice. „A jsem ráda, že jsem zpátky,“ dodala.
„Neříkej dvakrát,“ ušklíbla jsem se. „A co se tebe týče,“ probodla jsem Vlčka pohledem, „možná bys měl trochu zapracovat na jisté vlastnosti, zvané lenost.“
Vlček se zatvářil rádoby překvapeně. „Já? Cože, já?“ frknul. „Rozluč se se svou bud-“
„To neuděláš,“ přerušila jsem je.
Oplatil mi zářivým úsměvem.
„Tak ses přece jenom činil. Pracoval jsi na svých vyděračských schopnostech, a to důkladně, že?“ prskla jsem.
„Věděl jsem, že tahle chvíle přijde. No, možná bys mi měla začít prokazovat větší úctu, teď když…“
Přistoupila jsem těsně k němu a pokusila se o vražedný výraz á la Rainbow Factory. „Teď když co?“ řekla jsem pomalu.
Samolibý výraz se vytratil z Vlčkovy tváře. V hlasu však přetrvával. „Teď, když ti můžu zabránit, abys – ááááááááááááááá…“ křičel. Proč? Protože mu – úplně normálně – vzplály vlasy.
Začala jsem křičet taky a vychrstla na něj obsah mého hrnku, jenž zadusil plameny.
Pak nastalo ticho. Kdyby se Vlčice nezačala hihňat, bylo by i celkem dramatické. Za chvilku se ty zvuky, co vyluzovala, přetavily ve smích, který se snažila skrývat v hrnku svého čaje. Nejspíš proto jí létal nosem.
Úsměv byl nakažlivý, za chvilku jsem se chechtala taky.
Vlček tomu přihlížel s dosti nevraživým výrazem v mokrém obličeji. „Co je na tom vtipného?“ optal se ledově.
„Zdá se, že když se tady autorka vztekne, začneš hořet,“ pravila Vlčice vesele.
„Tak já tě můžu zapálit,“ zamumlala jsem se smíchem.
„Taky se mi zdá, že vaše síly jsou tedy tímto vyrovnány,“ poznamenala Vlčice a obrátila do sebe zbytek svého čaje.
S lítostí jsem si uvědomila, že se tohle sezení chýlí ke konci a já vlastně nedostala žádnou uspokojivou odpověď na své otázky.
„Tak zatím, nechám vás tu,“ mrkla Vlčice se stále širokým úsměvem. Její kůže se skrz modrou srst slabě rozzářila, jako by strávila dovolenou na skládce radioaktivního odpadu. Pak se rozplynula.
Na to jsem jen povytáhla obočí a obrátila svou pozornost k Vlčkovi. Přestože také připomínal sud jaderných splodin, zmizet se mu očividně nedařilo. Tušila jsem, že vím, kde je problém.
Podala jsem mu jeho napůl dopitý čaj. „Víš ty co? Zkus se trochu angažovat a já tě už nezapálím. Krom toho nechápu, jak jsem to udělala, takže když mě už nenaštveš k nepříčetnosti…“
„Rozmyslím si to,“ šklebil se Vlček, obracejíc do sebe svůj čaj. Už se chystal rozloučit, když jsem ho přerušila.
„Moment. Víš… jakto, že nemáš ohořelé vlasy?“ zeptala jsem se ještě.
Vlček si je projel rukou a zatvářil se (skutečně) překvapeně. „Co já vím,“ broukl lhostejně, přestože na jeho obličeji bylo vidět, že se mu ulevilo. Pak se rozsvítil, jako Vlčice (ne nepodoben neonovým fosforeskujícím barvičkám, které jsme v první třídě používali na výtvarce a na něž jsem si bůhví proč vzpomněla) a zmizel.
„Proč při mizení svítíte, to bude příště otázka číslo jedna,“ řekla jsem nepřítomně prázdné místnosti.

Read more

Už se to začíná podobat deníku

Dnes ráno, když jsem se psem vyšla na ulici, okamžitě mě zarazila síla svitu měsíce, v PRAZE v 7:00. Obloha byla rozdělená na půl, vpravo ode mne byla naprostá tma, obloha křišťálově bezmračná a bylo vidět neobvyklé množství hvězd, to je na Prahu přímo fenomenální =D. Vlevo zas už byl na obzoru den, ale tma tam byla skoro stejná, protože na obloze trůnily odporné černé mraky, které ji skoro zakrývaly. Mno, ti z Libně se asi neměli moc dobře, s takovou smogovou pokrývkou.
Před pár hodinami jsem se vrátila z perfektní procházky po starobylém centru Prahy, za tmy, kdy celá svítila. Je fajn, jednou za čas posedět s pár kamarády v kavárně, několikrát přejít Karlův most, bavit se o nezávazných i důležitých věcech... kdo by řekl, že ještě existují lidé, se kterými se dá normálně mluvit?
I když vám jeden z nich neustále skáče do řeči a nenechá vlastně mluvit nikoho :D, ale nejspíš to znáte.
Mám ráda tyhle večery, kdy se vrátím domů, utahaná, ale taková pozitivně naladěná...
Nebo spíš obrněná proti nájezdům těch, co mi tu náladu touží zkazit.
Kdybych teď nemusela jít, připravit se na zítřejší školu, která mě čím dál tím víc uspává (dneska jsem prospala půlku fyziky a chybí mi zápis v sešitě =D), a pokusit se shrabat alespoň deset minut k psaní, na něž se tahle povznesená nálada taky dost hodí, asi bych byla schopna se vypisovat ještě hodně, hodně dlouho...
No, bohužel (nebo spíš bohudík) se s vámi pro dnešek loučím...

Read more

Onyxový lovec - Weronth 10

Jak je to dlouho? Ani já to nevím. Scissore mi v hlavě vytvořila psychický blok, který mi jaksi bránil v tom, abych psala.... kdybych věděla, že bude stačit, když najdu složku, kde mám vytištěné kapitoly Weronth a jen tak z rozmaru si je přečtu, a pak mi dá múza takovou facku, že mě to bolí ještě tři dny a za jeden den napíšu dvě kapitoly, udělala bych to dávno =D.
Každopádně, tohle okecávání vás ani v nejmenším nezajímá, co? Já to chápu. Pochybuju, že někoho z vás ještě zajímá Weronth, ale mě to baví psát, tak proč ne. :) Poslední informace - pokud sem někdo z vás zabloudil, přečtete si tuhle povídku a bude se vám líbit, nedejbože tak, že se rozhodnete to číst o dílu s pořadovým číslem jedna... nesuďte předchozí díly příliš příkře. Tato povídka byla na začátku psána pouze z nudy, neplánoval se další díl, nebyla připravena k publikování... fajn. Já už mlčím...

¨¨¨¨¨

Malá hbitá vlčice zaostřila a prosmýkla se mezi zasněženými stromy. Oklepala se, když jí na čumák spadla malá lavina, co se sesula z větví vysokého, vzrostlého, majestátného smrku nad ní. Zdálo se, že se smrk škodolibě, šumivě směje.
Weronth pozorovala malé stádo, spíš skupinku vysoké, škubající zbytky zmrzlé trávy, kterou vyhrábli zpod sněhu. Tiše obcházela mýtinu, její hebké tlapky zanechávaly v hlubokém sněhu pravidelné stopy. Bílá srst ji skvěle kryla a dávala jí životodárné teplo. To byla její výhoda, teď v zimě – alespoň oproti Lawrenthovi.

Jeho lesklá, černá, překrásná srst v bílém sněhu svítila jako maják. To ale platilo pouze ve chvílích, kdy neopatrně kráčeli lesem, bez cíle, bez účelu. Když se měli plížit, Lawrenth byl takřka neviditelný. Jeho instinkty, jeho schopnosti, jeho hbitost a mrštnost, to jej chránilo. Uměl se schovat do nejmenších stínů, přizpůsobit se pohybům větru, uměl vidět a nebýt viděn. V tom byla jeho jedinečnost, nadání.
Weronth hladové stádo chvilku sledovala, pak se však ozval její vlastní hlad. A dosti hlučně. Na chvilku se jí zastavilo srdce, strnula v pohybu. Ani jeden z kopytníků však nejevil známky toho, že by něco slyšel. Ve skutečnosti se v podstatě nic neozvalo. To ale Weronth nepochytila, nebrala ohledy na to, že v této chvíli slyší lépe, než jakýkoliv jiný tvor, kdekoliv na světě.

Odplížila se zpět na rozcestí, kde už na ni čekal Lawrenth. Sklonil svou mohutnou hlavu. Sděloval, že směrem, kterým se vydal, není nic, co by stálo za lov. Weronth však zamávala ocasem. Něco jsem našla, říkala.

Lawrenth jí olízl tvář a vyrazil směrem, odkud přišla. Jakmile skočil mezi stromy, projevil se jeho přirozený instinkt – schovej se tak, aby tě nenašli ani ti, co jsou na tvé straně.
Weronth to vnímala spíš tak, jako by černý vlk zmizel v nějakém portále do paralelního vesmíru. Sama tuto schopnost ovládala do jisté míry také, jako každý Vlk, bez toho by nepřežila, ale byla pouze průměr. To Lawrenth byl špička. A ona na něj byla pyšná.
Zatímco se zaobírala těmito úvahami, její tělo se automaticky dalo do pohybu a dohánělo Lawrentha (byť jej nemohla vidět). Když dorazila k mýtině, kde se stále živilo nějakých sedm zvířat, naproti sobě zahlédla stín, jenž byl o něco hlubší, než ty okolní. Pozorně se dívala, sledovala obrysy tmy… ach ano, jistě, dva odlesky ve výši hlavy – oči – Lawrentha prozradily. Weronth ale věděla, že kdyby nechtěl, aby ho našla, nedokázala by to. Tento fakt ji poněkud rozladil. To ovšem pouze do chvíle, kdy Lawrenth začal obcházet mýtinu – postupoval vpravo, držel se ve stínech a nevyluzoval žádné zvuky.

Pohyboval se prostě… elegantně. Naprosto okouzlující, napadlo Weronth.
Lawrenth opět zvedl hlavu a navázal oční kontakt. Pak kývl k jednomu z největších tvorů na mýtině a tázavě nachýlil hlavu ke straně.
Weronth rozhodně kývla. Zamyslela se, v pár sekundách logicky zvážila všechny možné způsoby útoku, výsledky, následky a bůhví co ještě. Lawrenth skoro viděl, jak se jí v hlavě točí kolečka. Když začala po vzdálenější straně obcházet mýtinu, okamžitě pochopil, co chce dělat. S nápadem jako takovým souhlasil, a tak pokračoval ve svém postupu vpravo.
O pár metrů dál se zastavil a čekal. Věděl, co bude následovat.
Pak se stalo spoustu věcí najednou.

Weronth se dostala za stádo, vítr foukal od ní ke zvířatům. Věděla, že musí okamžitě vyrazit, než někdo zvětří nebezpečí, a tak napjala svaly na zadních nohách a přeskočila haldy sněhu, nahromaděné před ušlapanou mýtinou. Vyrazila k vybranému zvířeti. Bezmyšlenkovitě běžela. Tvor se dal do pohybu, štíhlé, rychlé nohy se míhaly ušlapaným sněhem a přeskakovaly všechno, co mu stálo v cestě. Kromě Lawrentha. Když Weronth přivedla zvíře až k němu, vyskočil a zakousl se mu do krku, přičemž prudce trhl hlavou. Bylo to bleskové a bezbolestné, přesto jej někde vzadu v mysli dotěrně otravoval pocit viny. Zaplašil ho.
Mezitím k němu přiběhla Weronth. Olízla mu čumák na znamení úcty k úspěšnému lovu, Lawrenth však udělal totéž, vědouc, že udělala stejný díl práce, jako on. Zvláště, když se pak nabídla, že kořist ponese do provizorního domova. On souhlasil, bez výčitků svědomí. Weronth, Vlčice, kterou znal, rozhodně nepodléhala jistým pravidlům etiky.

Mezitím, blízko okraje lesa…

Sam se vzbudil do tmy. Na obzoru rozeznával zbytek světla, jež se ale rychle vytrácelo. Les se nořil do stínů a poskytoval dokonalé podmínky k úspěšnému lovu.
Vzduch v jeskyni praskal elektřinou a byl prosycen pachem Vlčí srsti od proměny.

Weronth a Lawrenth odešli před slabou hodinou a Sam odhadoval, že ještě nejméně další dvě se neukážou. Povzdechl a začal balit rozházené věci. K uklidnění potřeboval nějakou činnost. Všechny atomy okolo, jako by jej vybízely k proměně, zastiňovaly logické uvažování. Naštěstí ne dost, Sam až příliš dobře věděl, jak schopná je jeho druhá podoba zabíjet.

Venku se ozvala tlumená rána.

Okamžitě zpozorněl a zvažoval své možnosti.

Jestli je to Lovec, nejspíš ví, že jsem uvnitř. Jinak by nebyl tak hlučný a neopatrný. Měl bych vyjít ven. Jsem tu vlastně v pasti, že ano. Mohl bych bojovat alespoň o důstojný konec. Kdyby ale nevěděl… mohl bych se prozradit… nebo to nebyl Lovec…

Jakýsi instinkt ale říkal, že hladová krysa, co sem zabloudila z nevzdálených polí, to nebude. A tomuto instinktu se Sam učil od malička bezmezně věřit. Pomyslný alarm v jeho hlavě teď blikal, křičel a zmatené narážel do jejích stěn, až jej z toho rozbolela.
Uhm – to venku bylo nebezpečné, nejspíš.

Sam si dával pozor, aby nevířil prach, co se usazoval na podlaze jeskyně a pomalu, s citem postupoval ven.

PS: Další kapitolu už mám tedy napsanou, ale... přidám tak za týden, kdyby to někoho po tak dlouhé době zajímalo (o čemž silně pochybuju, ale tak budiž)...

Read more

Dabing versus titulky

Tohle téma týdne se mi vyloženě líbí. Po těch nedávných, která stála za houby, konečně něco, k čemu se dá vyjádřit. No, takže k tématu. 

Než to začnu rozvádět, tak řeknu, že u mě zaručeně vedou titulky. 

Víte, ať je dabing sebeskvělejší, vždycky k herci lépe sedí jeho vlastní hlas, vždycky lépe zachytí situační tón. 

Proč lidé volí.... 

dabing?

Myslím si, že pro lidi se špatnou (nebo žádnou) angličtinou  je rozhodně snazší vzdát se originálního znění pro požitek z filmu, než aby si četli titulky. Spousta lidí je taky prostě líná. 

Ale, na druhou stranu, takhle se anglicky nikdy nenaučíte. I kdyby jste nechtěli, tím, že sledujete filmy v angličtině, jim prostě začnete rozumět. Já už postrádám potřebu mít tam dole ty titulky a když stahuju film, rozhoduje spíš kvalita, než jestli je to česky, anglicky, s titulkama nebo bez... Také pomáhá, když nastavíte titulky anglicky. Rozvíjíte si tím slovní zásobu, přirozené frázování a smysl pro slovosled. 

titulky? 

Já sama volím titulky/originální znění ze všech výše uvedených důvodů. Herec vypadá přirozeněji, celý film je přirozenější, u některých dabingů situace vyznívají poněkud přiblble, oproti tomu u originálu vás naprosto vážně upoutají. Sami víte, že velice záleží na tom, jakým tónem, zabarvením hlasu vyslovíte určité věty, nemůžete mluvit naprosto normálně, když chcete zdůraznit ironii, a tak podobně. No a kdo tohle vychytá nejlépe? Herec, protože on je tou postavou, on by měl vědět, jak postava myslí, on by jí měl být, a tak by se měl vžít do té scény a říct to přesně tak, jak by to řekla postava. A takhle vznikají dobré filmy, přátelé. Které se pak v české dabérně naprosto... zničí. Často.
U animáků je tenhle problém ještě silnější, a ty já sleduju taky ráda, takže mě to silně štve.

Další věc je tedy samozřejmě ta angličtina. Rozvíjím si slovní a frázovou zásobu, osvojuju slovosled a přízvuk, nepotřebuju titulky. Samozřejmě se nenaučíte plynně anglicky jenom ze sledování filmů a seriálů v originále, ale popravdě to může utvořit až takovou polovinu vašich znalostí. Zapojte k tomu postcrossing a umíte anglicky =D. Fajn, to asi ne, ale je přece stokrát lepší sledovat dobré filmy s oblíbenými herci, přičemž váš mozek se pak učí skoro sám, než sedět nad učebnicí angličtiny a drtit to do sebe. Řekněte... 

Takže tedy, mou volbou je originální znění, tedy titulky. Film je pak mnohem lepší a silnější. 

Konkrétně... 

viděli jste někdo Hansel & Gretel - The witch hunters (Jeníček a Mařenka, lovci čarodějnic)? Ten dabing je odporný. Představte si akční film s nemalým množstvím krve (i když se to na to nezdá), ve kterém ozbrojená drsná dívka běží lesem a křičí na herce, co hrál Hawkeye v Avengers "Jeeeenííííčkůůůůů"...
To je hrůza. Nebo takový X-Men. Čeština taktéž otřesná. Chudák Hugh Jackman.
Když vezmete (skvělého a nezničitelného) Iron Mana, Tonyho Starka, toho arogantního kreténa (promiň mi), v angličtině má mnohem lepší hlášky :D
Ne, nesleduju jenom akční filmy. Jenomže akční filmy jsou většinou blbě nadabovaný...

Co si o tom myslíte vy? Dabing, nebo titulky? 

Read more

Umisťovací výstava koček - 30. 11. - org. Šanta kočičí - Pořiďte si kočku!

Chtěla bych vás nejdřív poprosit, abyste tomuto článku věnovali pozornost, nebo jej alespoň poslali dál. Scissore mě poprosila, abych o výstavě napsala článek, protože když jsme tam byli naposled vypomáhat, z asi 120ti koček jich zmizelo pouhých 30. Někdy z té výstavy přihodím fotky :3
Každopádně, o předmětu článku.
Organizace Šanta kočičí pořádá 30. listopadu další umisťovací výstavu (čili, že kočky si můžete odnést domů). 

Výstava bude probíhat v sobotu mezi 10.00-17.00 hodinou. V PRIORU na Sofijském náměstí v Modřanech. Příjezd k parkovišti u vchodu je přes ulici Jordana Jovkova

Jsou stanoveny tyto poplatky:

očkované zvíře – 690,- Kč

očkované a kastrované zvíře 1 100,- Kč

(což je cena zvířat.)

Cituji z článku na stránkách Šanty kočičí. Víc informací vlastně nepotřebujete, pokud nemáte v plánu kočky vystavovat. Pokud ano, čtěte. Možná by se ještě šiklo vědět, že... 


Příprava výstavy bude probíhat v pátek v odpoledních hodinách – bude upřesněno.


...což je taková nenápadná žádost o pomoc. Pokud přijdete ve stanovený čas na stanovené místo (viz stránky Šanty), můžete pomoci se skládáním, číštěním a dezinfikováním klecí, přizpůsobováním objektu pro kočky a dalšími pracemi, nezbytnými pro dobrý chod výstavy. Pokud si z různých důvodů nemůžete kočku pořídit, nebo ji nechcete, i takováto pomoc by se hodila ;) 

Další možnost je propagace plakátu, který též najdete na stránce článku. 

Děkuji vám za případnou pomoc, propagaci, sdílení, pozornost, i za to, že se tam třeba půjdete jen podívat... 
Jestli víte o někom, kdo chce kočku, kontaktujte ho :D I tyhle kočky si zaslouží šanci na nový domov ne? Ono je o ně v útulku Šanty asi postaráno dobře, ale.... znáte to :P 

Read more

Tentokráte Larten, Darrene?

Ták... První příběh Demonaty mám za sebou a byl perfektní. Když jsem si ovšem byla půjčit dvojku, koukalo tam na mě Zrození zabijáka. Nějak jsem zatoužila vědět, jak žil Larten předtím, než se s ním setkal Darren, a tak jsem prostě... vzala i tohle.
Začala jsem číst dřív Zrození, protože Demonata má už nějakých sedm dílů, zato Lartenova sága teprve dva. A tak jsem chtěla přeskočit na jinou vlnu, pak se zas naladit na Demonatu a pokračovat tím. 

Okamžitě musím přeskládat svůj žebříček oblíbených knih a znova si přečíst všech dvanáct dílů o Darrenovi. Protože dostat se zpět do drsného, temného světa těchto upírů (prosím, 0% twilight)... to je jako rána do obličeje. Víte co? Knížky o Darrenovi Shanovi a Lartenovi Hroozleym se právě podělily o první místo s Odkazem dračích jezdců, a to víte, jak jsem se do něj zamilovala.
Nejspíš pro vás tento a předchozí článek nemá žádný smysl, zvlášť, pokud jste od Darrena Shana nic nečetli, ale já vám to musím sdělit, musím vyjádřit tohle nadšení...
Myslím, že na vánoce bych mohla chtít všech dvanáct dílů Darrena a ty dva Lartena. Jo, asi to tak bude. Nic víc nepotřebuju, jenom tyhle knížky. 

Procházím stránkami, potkávám postavy, co znám z dílů Darrenových, vzpomínám na ten příběh, co jsem našla úplnou náhodou a co mě tehdy tak uchvátil... 

Musím se podívat, jestli má Darren Shan goodreads a něco málo tam napsat. 

Haahahaha, CooBoo, právě jste odčinili nevydání dalších dílů Imaginárních (Ne?)Přátel, protože (ač by to Scissore neslyšela ráda) série psané Darrenem Shanem jsou ještě mnohem lepší.

Slíbilas, že to nikdy nebudeš číst. Sliby se obyčejně plní, Siz. 

Svět, který Darren Shan napsal pro své upíry, je tak temný, krvavý a těžký, že prostě stojí za to ho číst.
Ti z vás, kdo přečetli tento i předchozí článek do konce, mají rádi hororové fantasy a stále ještě váhají, jestli si to všechno přečíst.... 

Jste normální?! 

Děkuji vám za pozornost. Teď se půjdu věnovat Lartenovi Hroozleymu, bývalému mistrovi Darrena Shana, v této chvíli však pomocníkem Seby Nila, upíra. 

Read more

Miluju tě, Darrene

Hm... Hiya! Konečně. Konečně jsem si došla pro Demonatu (Knihu první) od Darrena Shana. On sám o "sobě" napsal fantasy/horror sérii. Jediná upírská série, která byla dost krvavá a netwilightovská. Vážně, i odpůrci upírů by ji snad ocenili. Skvělých dvanáct knížek.
Mno, není tomu tak dlouho, co Darren začal vydávat v ČR i Demonatu. Ta s ním tedy nemá nic společného, vlastně ani s upíry, na to zapomeňte. Každopádně jsem se konečně dostala k tomu si půjčit první knihu, woohoo! Právě jsem začala číst, strana 21. Je to odporné, vtipné... o něco odpornější než série Darren Shan. A taky dost podivné.
Prostě přesně to, co jsem potřebovala, očekávala a chtěla.
Já věděla, že mě nezklameš, Darrene :D

Byla jsem tak trochu veselá, že jsem vám to chtěla sdělit...
Hmm... aby tento článek nebyl směšně krátký, budu psát nesouvislé nesmysly.

Pokud je někdo z vás v LK, hodilo by se, kdybyste zkusili něco vyplodit na Téma, okay?
LK? To je literární klub, "Projekt, který sjednocuje valnou většinu pisálků" českého a slovenského internetu. Píšete prózu, poezii, nebo cokoliv dalšího? Join in... Pište na témata, účastněte se soutěží a propaguje svůj blog :)

Hah, malá reklama. Jsem jedním z administrátorů, a sama jsem ráda, když přibývají členové, tak tak...

Myslím, že v tento okamžik vás stejně opustím. Víte, ráda bych si tu Demonatu přečetla, když už přede mnou takhle leží, žejo. Mějte se hezky, zatím. Pokud bude co, možná se ještě objevím... kdo ví...
Joa, na Demonatu prostě BUDE RECENZE. Tečka.




Read more

Hladový podzim

Báseň, na kterou jsem dostala zadání. Měla se týkat podzimu. Sami posuďte způsob, jakým jsem to pojala. Když já si nemůžu pomoct. Vždycky mě napadají oni, v hlavě mi to šrotuje s spojí se mi jejich příběh, těch tajemných, chytrých, elegantních a vražedných...

Hladový podzim

Bratrstvo svolává další sněm. 

Mysl se řídí jen měsícem. 

Ten na cestu svítí, vede nás. 

Do tlapek studí zmrzlá zem. 

Vytí se rozléhá nad stromy, 

ty mávají nám větvemi. 

Listí zas šustí, zpívá nám. 

Běžíme rychle a při zemi. 

Svaly nám v těle se míhají, 

slyší jak ostatní dýchají. 

Podzim je zpět, čas lovu je tu,

členové smečky mě vítají. 

Alfa se nadechl, zavelel, 

vytí nám všem určuje směr. 

Jsme tiší, jsme rychlí, jsme smrtící. 

Už nebude vlk co by hladověl. 

Měsíc nás vítá, stromy se chvějí. 

Budou mít radost ti, co jíst chtějí. 

Čas radosti, lovu a deštivých dní... 

Podzim je zpět a mí vlci se smějí. 

Read more