Můj osobní vztah k muzice

Hudba. Hezké slovo. Pro každého z vás má nějaký ten svůj význam, že? To, co v sobě ale skrývá, odhalil jen zlomek světa. Jestli mne opravdu ovládá nějaká populační závislost, je to závislost na hudbě. To, co dokáže hudba s mou myslí i tělem, jak silně promlouvá skrze všechny své prvky k mé osobě… je to neuvěřitelné. Možná je hudba nějakým neprozkoumaným druhem magie, který známe natolik, že si toho vůbec nevšímáme. Ale mne to stále naplňuje nevěřícným obdivem vůči umělcům, kteří se, i když je nikdy nepoznám doopravdy, stali nejbližšími přáteli v dobrém i zlém. Pocit, jako bych jim rozuměla, a především, oni rozuměli mně, přestože není úplně skutečný v tom slova smyslu, jak to vyzní pro každého normálního člověka, kterému bych to přednesla, mezi hudebníky a námi existuje jistý druh velmi blízkého spojení na instinktivní úrovni, nikoliv té lidsky-reálné.

Oblíbená píseň, to není jen taková fráze, jakou si říkají afektované holky s cigaretou v puse (jasně že mám na mysli holky pod osmnáctkou), pro mne znamená něco, co představuje mou současnou situaci v životě, stav mysli, nebo snad psychickou stálost a kontrolu.

Stále mi přijde tolik zvláštní, jak moc nás může hudba ovlivnit. Ne každý to tak má, asi.
Ale, co já vím, vždycky dokázala buď prohloubit, posílit a ustálit mou náladu, nebo ji dokonce změnit. Pomáhala ujasnit myšlenky, i když, pravda je, že když si pustíte depresivní a nenávistnou písničku, těžko říct, jestli přijdete na to, že byste měli někomu odpustit, omluvit se a spravit vztahy. Nakonec ale stejně dojdeme k tomu samému, ne? 

Heh, jistěže, i právě teď mi v pozadí psaní něco hraje, konkrétně celé Saturate od Breaking Benjamin, a vlastně mě to trochu odvádí od soustředění na to, co píšu.
Proboha, já pak vypnu přehrávač, přečtu si to po sobě a následně budu dlouho kroutit hlavou nad tím, jak upadly mé vyjadřovací schopnosti, a vynadám si, že s hudbou se prostě psát nedá, pokud se na to chci soustředit. Já totiž velmi ráda poslouchám tak, že se ponořím do textu, hlasu, i instrumentálu. Naneštěstí si to i ráda pustím k psaní, a u takového tématu jsem nemohla nic nezapnout, ne?
No, a podle toho to taky vypadá.

Už mi prostě asi nezbývá, než se omluvit za váš ztracený čas. Nějak mi to dnes zas ujelo, ztratila jsem původní (značně zajímavou) myšlenku a nemůžu ji najít. Jestli se mi to ještě podaří, možná tohle smažu a napíšu to znovu, ale pochybuju =D
Potřebovala bych facku, která by mě probrala.
A taky se trochu vrátit do reality a začít přemýšlet nad současností.

No, hudba určitě pomůže. A nebo to ještě víc zabije. Spíš tak.

Loučím se s vámi vlčím zavytím.
Na závěr, trochu klišé…

asi Dance With The Devil od Breaking Benjamin. Nebo nějaká jejich další, perfektní skladba. Je to vážně těžké. Co vy a váš oblíbený kousek?