Konečně personalizována, zpět do reality

Zdravím, zbloudilí, tak jsem zpátky v Praze a konečně nějak při smyslech. Ona taková těžká změna prostředí a režimu s člověkem silně zamává, tenhle rok víc, než kdy dřív. Znáte ty případy lidí, kteří byli propuštěni z věznice po tam odpykaných čtyřiceti letech, neschopni se adaptovat na normální život? Připadala jsem si tak nejméně první tři dny.

Nejvíc mi chybělo vídat každý den ty samé lidi, chodit společně k jídlu a společně makat na experimentech, procházet tím denním režimem a bojovat za sokolí čest. Nechat se probudit ve dvě ráno a do šesti expandovat a snažit se neztratit v tom prokletém lese. 

Noci, které jsme prodiskutovali ve stanu, noci pod hvězdným nebem. 

Tady v Praze žádné hvězdné nebe neuvidím. 

Ještě v onom pomyslném kómatu jsem se samozřejmě sešla s Ním. 

Hmm, to není vhodné označení. Najdem mu nějakou dobrou blogovou přezdívku... *přemýšlí, pomáhá strejda google*

Yasashi. To se mi líbí. 

No, byl to myslím den druhý, který jsme se Yasashim strávili v tom parku (kde nás mimochodem pak stihla opravdu děsivá bouřka a jeden blesk šlehl asi dvacet metrů od nás, takže infarkt), což mne trochu pomohlo vrátit do reality, ale, jestli si někdo z vás pamatuje moje období derealizace/depersonalizace, na chvilku jsem do toho spadla znovu.

Je nesnesitelné, když si nejste jistí, kdo vlastně doopravdy jste. Tedy, projevovalo se to jen v osamění, ale toho se mi dostalo docela často, vysvětlím proč.

Dostat se z depersonalizačních symptomů by mi určitě pomohly mé krásné stereotypy - workout, training. Ale...
Můj poslední funkční den byl teď ve čtvrtek, kdy mne Yasashi postrčil do čajky, a vlastně ani to ne, jen jsem ho tak nehorázně chtěla vidět (a těšila se i na pár lidí z fandomu), že jsem prostě fungovat začala. Yasashiova přítomnost dokáže udělat všechno lepším =D. Zabít moje příznaky depersonalizace, veškerou špatnou náladu, nejradši bych si ho vzala domů. Ou, to bylo sobecké. 

Bohužel, už po cestě domů mě fakt dost bolela hlava a doma jsem si lehla na postel (facebed style) a prostě ležela. Pak už asi i usnula. 

Už mi leze na nervy, že pokaždé, když vstanu a ujdu pár kroků, zatmí se mi nejdřív před očima, gravitace stoupne o několik čísel a moje hlava v té přelévající se krvi topí Titanic. Krom toho mi pravděpodobně někdo nenápadně projíždí přímočarkou střeva. 

Jo, omlouvám se, to nebyl ohleduplný popis. 

Prostě, znamená to co? Že nejsem schopna cvičit, a to mě opravdu užírá. (Taky jsem musela odvolat poslední setkání se Yasashim před tím, než odjel. Ujelo mi pár sprostých slov, ještě teď, když jsem si to znovu uvědomila.)

Tím se ale tedy vracíme k té depersonalizaci. Nesnáším, když v takových stavech (nepředstavujte si zdrogovanou depresivní postavičku, prostě jen moc nad vším přemýšlím, nechápu myšlenkové pochody druhých ani svoje, prostě hledám sama sebe, rozhovory se mnou jsou opravdu zvláštní a můžu pár věcí slušně pokazit) s někým komunikuju jinak, než naživo, a docela na tom záleží. 

Zvrat přišel, konečně, dneska někdy kolem páté odpoledne. Doufám, že se to nevrátí, už se mi to nestalo víc, než rok,  není to nic, co bych chtěla zažít znova.

No, ráda jsem se vypsala. Dlouho jsme se tu neminuli, zčásti proto, že jsem byla mimo veškerou elektroniku, pak kvůli tomu, že poslední dobou stále kreslím, ale v podstatě nepíšu. A měla bych, to je jasné. Dostat tuhle část své osobnosti do popředí, protože umělec-magor, to je pravděpodobně to nejlepší, co v sobě mám. 

Prozatím se loučím. Patří vám obrovská omluva i poklona, že jste se dostali až sem. Wow. Nevím, jestli bych sama vydržela.
No, snad se zas brzy 'uvidíme', třebas, doufám, i s něčím konstruktivním a bolestně autorským. 

Ať vás provází vytí vlků a slunce máte stále v zádech. 

Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary... 

Snad jsem to napsala dobře, ale, kdo pozná, má vlčí tesák - zamilovala jsem se do těch veršů.