O plánech, snaze a o tom, co je správné

Je to opravdu tak strašně těžké? Ono vlastně ano, je. V poslední době mám velice napjatý vztah s Genetrou a začínám z toho podezřívat právě souvislost o ztrátě nedílné součásti mého života - blogu. Proč jsem blog ztratila?
Není to tak, že bych přestala psát, ale fakt, že už dlouho jsem si nesedla a nenapsala žádnou jednorázovku na téma týdne, či tak prostě že by se mi chtělo. Rozjela jsem pár dlouhodobých projektů, dva z nich jsou fanfictions (které jsem se zařekla sem nedávat) a ten třetí je teprve ve zkušební verzi a jeho svět se dotvořuje v autorčině chaotické mysli. Jo a, ten čtvrtý... no, dá se psát jen při určitém stavu mysli (nepříliš zdravém stavu mysli... ne, nepiju, nekouřím, nefetuju, tak jsem to nemyslela) a nějak si nejsem jistá, jestli se to sem hodí, popřemýšlím o tom.
Stejně mi ale trochu připadá, že maličko ztrácím toho spisovatelského ducha - byly dny, kdy jsem přišla domů, shodila batoh, otevřela notebook, napsala šest tisíc znaků, byla dvě hodiny se psem a pak navrch napsala ještě tak tři další tisícovky.
Fakt je, že to už teď ani nemám šanci stíhat - škola, povinnosti, společenské vytížení (trávím víc času venku se Scissore, než doma =D) a neodmyslitelná zábava, jako knížky, kreslení (a to nejen traditional, včera jsem strávila šest hodin nad jednou konkrétní digitální kresbou MYŠÍ, a ani jsem se nedostala k barvení) a nějaká ta fyzická aktivita.
Což mi připomíná... no... já se o tom zmiňovat nechtěla. Ale na druhou stranu, tenhle blog absolutně nikdo nečte, nikdo nekomentuje a nikoho nezajímám. Je to vlastně velice milé východisko, protože si tu mohu vylévat mysl bez obav, že by měl někdo demotivační kecy. Stačí, že já si nevěřím.
Věděli jste, že jsem vždycky obdivovala lidi, jako je Arvari? Mluvím tu teď o tom cvičení a workoutu, jak se jí z toho stala nedílná součást života a že dokázala začít a ne jenom o tom kecat.
Slyšeli jste někdy o parkouru? Musím se ptát, protože většina lidí mi překvapivě říká, že ne, alespoň ne v souvislosti s lidmi (horses everywhere).
Mám pocit, že jsem našla nadcházející smysl svého života. Zní to neskutečně povrchně, když to po sobě čtu. Ale ne. Nechci začít s parkourem, abych byla 'cool' a uznávaná. Nechci se stát traceuse kvůli ničemu z těchhle nesmyslných, idiotských důvodů. Nesmírně mne zaujala celá parkourová komunita a filozofie (málem jsem tam napsala tvrdý y, teď mlátím hlavou o stůl, to se mi snad ještě nestalo).
Parkour. Vlastními slovy? Ne ani tak sport, jako disciplína, kde jde o to, dostat se z bodu A do bodu B jak nejrychleji dokážete a co nejpřímější a nejkratší cestou. Skáče se, šplhá se, podlézá se. Jde o rychlost a o flow, což je jakási plynulost toho celého. Ale ono to není jen o pohybu. Je to životní styl, překonávat překážky jak při běhu, tak v životě, pomáhat si navzájem a chránit ty slabší.
Nemám možná právo to rozebírat, ačkoliv mám neodbytný pocit, že tomu všemu rozumím a opravdu by mi bylo ctí stát se součástí parkouru, ale zabloudit sem nějaký traceur...
Každopádně ale, u mne je tohle problém. Počítám s pár měsíci cvičení a posilování předtím, než začnu opravdu aktivně trénovat parkour, protože moje fyzička je asi tak průměrná, není to špatné, ale nestačí to. A i to cvičení mne nadchlo, protože znova - nechci s tím začít z povrchních důvodů, ale proto, že se chci změnit. Chci změnit svůj životní styl, chci změnit svůj charakter. Jedna temná, velice temná část mé bytosti to všechno vidí a je jí  z toho trochu blbě. Mám pocit, že jsem do života dostala málo dobrých vlastností - málo pokory. Neumím držet hubu a krok. Chci se stát někým lepším, chci se prostě změnit, chci zažít to, o čem mluvili parkouristi, že i když třeba začínali s tím, jak se předvedou před kámoši, parkour je navždycky změnil.
Abyste mi rozuměli, není to něco, na co bych přišla dneska večer. Je to předmět dlouhodobého, intenzivního mozkového hloubání a dloubání (ne, tohle není můj nejoblíbenější animák, ale o tom jindy - ačkoliv určitě někdy).
Já... žiju tímhle snem, stalo se mi přirozeností za normální chůze přeskakovat věci, venku se psem pár hodin zkoušet různé typy vaultů skoků a tak podobně. Pomalu dělám sen realitou.
V čem je tedy vlastně problém? Je pro mne hrozně těžké začít s tím vším jen tak naráz. Zkusila jsem to, neuspěla jsem. Dvakrát. Podruhé mi to vydrželo dvakrát tak dlouho. Představte si mou situaci, nemám naprosto na nic čas, kolikrát se vracím domů polomrtvá (viz den, kdy jsem pět a půl hodiny se Scissore lezla po skalách na Divoký Šárce), a když pak přijdete po aktivním sportovním zážitku domů a dovolíte si, že tentokrát dáte jenom jednu sérii, postupně se to zhroutí.
Ale já to budu zkoušet znova a znova, dokud si nezvyknu na to, že to prostě patří do mého harmonogramu a ukrajuje to málo času, co mám. Zní to celé tak nesmyslně!
Já si prostě sakra věřím a chci to zkoušet dál a dál a dál.
Hm... když už jsem se zmínila o té Arvari... jo, zkusím to s Jillian Michaels =D. O tomhle už uvažuju snad půl roku, tak konec uvažování.
Víte, opravdu mě těší, že mám místo, kam to můžu všechno vypsat a sama se tím tak povzbudit. Je to jako zrcadlová terapie. A i když si to nikdo nepřečte a nikoho to nezajímá, stejně mi to radost nekazí. Přece jenom, můžu si za to sama, ne? Neaktivita a tolik změn, kterými jsem procházela...

Nebudu psát, jak jsem zpátky a jak budu zas aktivní. Z toho už jsem vyrostla =D.
Ale co udělám? Tentokrát si vyhradím čas, abych napsala, když to budu opravdu potřebovat. Nemáte ani ponětí, kolikrát jsem to potřebovala, a neměla jsem čas a nebo vás tím nechtěla otravovat... Takže se pokusím na tohle skutečně kašlat a psát, co si myslím, bez ohledu na všechny a všechno.

Co jsem si předsevzala, když jsem tu nebyla?
Dokážu začít, ať už s workoutem, tak s parkourem.
Nebudu se, alespoň tady, kde to patří mě a naprosto egoisticky... ano, můj blog  je opravdu především o mě..., ve věci psaní a svých názorů ohlížet naprosto a nikoho a na nic. Co si myslím, cítím a chci to někomu sdělit, prostě to udělám.
Vrátím se i k tomu slastnému tvůrčímu psaní, jaké mne kdysi opravdu naplňovalo.

Co jsem se naučila, když jsem tu nebyla?
Dneska ne? Takže dneska! (#38, kdo pochopí)
Ať už děláte cokoliv, dělejte to pro sebe. Ano, myslím to vážně. Nikdy nesmíte zradit sami sebe a dělat něco, co nechcete, třeba jen pro peníze. Nezrazujte sami sebe.