Já jsem psát poezii nikdy moc neuměla. A tohle? Nejčistší výplod vytížené a unavené mysli napsaný přesně teď, bez odkladu, bez cenzury. Nestojí to za nic, ale každý verš skrývá kousek mých pocitů, a celé se to vlastně týká jednoho dlouhého ticha.
Vplétáš mi do vlasů
z vesmírných dálek.
Hřešíme pro krásu
co zem pohladila.
Časová rovnice
ve vlnách klesá.
Žít víc a žít nejvíce.
Hráz povolila.
Cíl se nám vzdaluje
hologram v dešti.
Strach věcnost miluje,
voda propojila.
Potom to uvidět,
krvácí z očí.
Z příběhů klarinet.
Tak jsem nevěřila.
Neodešel jsi, že? Nikdys ani nepřišel.
A já uvěřila. Ucítila.
A ona mne porazila.
Okomentovat
Pokud nastavíte profil ,,Anonymní'', váš komentář se ve většině případů nepřidá. Můžete využít jméno a URL. Pokud nemáte soukromé URL (stránky), navrhuji napsat ,google.com'.