Jednoho chladného východu slunce

Noc byla dnes již unavená a ospalá. Shlížela klidně na tichou, opuštěnou krajinu pod sebou, její ledový dech dával tenkým a slabým větvičkám zbělet a nutil poslední podzimní kvítky uzavřít své tváře před světem a oddat se hlubokému, studenému zamyšlení. Starý a divoký přítel Severák svištěl mezi stromy a hladil hrubýma rukama pomalu blednoucí zemi pod sebou. Hnal se tak rychle, jak dokázal, a podíval se všude - proběhl korunami stromů a zatřásl hnízdy spících ptáků, bez klepání vtrhl do hranostajích ložnic a najednou věděl všechno o všech,  že mají mladí mývalové hlad a jak málo potravy se tentokrát podařilo sehnat malé lesní myšce. Ani si nevšimli, jen se jemně zachvěli a už byl zase pryč.
Závodil s rychle se blížícími paprsky slunečního svitu a sledoval světlající oblohu nad východním teritoriem. Spěchal se o to, co viděl a zažil a pocítil, podělit se svými věrnými. Jak nebe růžovělo, zahlédl je všechny pospolu na mýtině porostlé vysokou žlutozelenou trávou. Zahvízdal na pozdrav a někteří odpověděli svým vlastním zvoláním. Miloval je a oni milovali jeho. Čechral jim hustou srst a pískal do uší. Vyprávěl o tom, co dnes ráno spatřil, a jaká zima bude. Pobízel je neodbytně, aby vyskočili a dali se do svého běhu za svobodou. Oni ale svobodní byli.
Pár vlků opravdu pozvedlo velikou hlavu s chytrýma očima a vypadali, že se zamýšljejí nad situací. Jejich jemný čich dráždila jakási nová živá vůně a lákala je blíž. Nejeden ocas zvědavě zašustil stébly kolem a všichni náhle ztichli, naslouchajíce svým nejhlubším instinktům. A možná také nenápadně počínajícímu stínu ranního hladu.
Alfa se tedy zvedl, rozhlédl a rozhodně švihl ohonem. Lehce, jako by se vznášel, odklusal veliký vlk všech odstínů šedé s nahnědlými pruhy na bocích na okraj mýtiny ve směru onoho zvolavého pachu. Mezitím se na silné, štíhlé nohy vytáhli i ostatní. Stáli si bok po boku a čekali na znamení.
Trvalo to desítky sekund, minutu a dvě. No a pak najednou, zdánlivě bez příčiny, bylo vše tiše rozhodnuto, dech vlků zostřel a každý věděl, co má dělat. Byl to signál spojených myslí, nebo snad znali svou řeč nadevše ostatní.
Ani Severák nedokázal porozumět jejich důmyslnému jazyku.
Vyrazili z mýtiny, jeden za nebo vedle druhého, z očí jim jiskřila nadšená radost ze života a tlapa střídala tlapu tím lehoučkým, jako vítr, jako Severák rychlým krokem. Smečku uzavíral menší šedočerný omega. Jak pozvedl hlavu a zhluboka vdechl čistý, chladný vzduch, a četl v něm jako v mapě, věděl, že zrovna dnes, to krásné 'dnes', se s trochou štěstí od hladu odprostí i on.
Severák běžel s nimi a skoro se bláznivě smál, jak krásné bylo cítit se tolik volný.
Pojďme pokořit samotný Hlad, pobídl je tiše vedoucí vlk a společně se vydali vstříc dnešku.






PS: aneb slovo autorovo. Chuť napsat něco takového, krátkého a svého, co nemá složitý svět a příběh a tolik kapitol a postav... díky bohu za ni, že? Psáno na tabletu. Ale což. Vyju na dobrou noc a vydařený lov!