Onyxový lovec - Weronth 10

Jak je to dlouho? Ani já to nevím. Scissore mi v hlavě vytvořila psychický blok, který mi jaksi bránil v tom, abych psala.... kdybych věděla, že bude stačit, když najdu složku, kde mám vytištěné kapitoly Weronth a jen tak z rozmaru si je přečtu, a pak mi dá múza takovou facku, že mě to bolí ještě tři dny a za jeden den napíšu dvě kapitoly, udělala bych to dávno =D.
Každopádně, tohle okecávání vás ani v nejmenším nezajímá, co? Já to chápu. Pochybuju, že někoho z vás ještě zajímá Weronth, ale mě to baví psát, tak proč ne. :) Poslední informace - pokud sem někdo z vás zabloudil, přečtete si tuhle povídku a bude se vám líbit, nedejbože tak, že se rozhodnete to číst o dílu s pořadovým číslem jedna... nesuďte předchozí díly příliš příkře. Tato povídka byla na začátku psána pouze z nudy, neplánoval se další díl, nebyla připravena k publikování... fajn. Já už mlčím...

¨¨¨¨¨

Malá hbitá vlčice zaostřila a prosmýkla se mezi zasněženými stromy. Oklepala se, když jí na čumák spadla malá lavina, co se sesula z větví vysokého, vzrostlého, majestátného smrku nad ní. Zdálo se, že se smrk škodolibě, šumivě směje.
Weronth pozorovala malé stádo, spíš skupinku vysoké, škubající zbytky zmrzlé trávy, kterou vyhrábli zpod sněhu. Tiše obcházela mýtinu, její hebké tlapky zanechávaly v hlubokém sněhu pravidelné stopy. Bílá srst ji skvěle kryla a dávala jí životodárné teplo. To byla její výhoda, teď v zimě – alespoň oproti Lawrenthovi.

Jeho lesklá, černá, překrásná srst v bílém sněhu svítila jako maják. To ale platilo pouze ve chvílích, kdy neopatrně kráčeli lesem, bez cíle, bez účelu. Když se měli plížit, Lawrenth byl takřka neviditelný. Jeho instinkty, jeho schopnosti, jeho hbitost a mrštnost, to jej chránilo. Uměl se schovat do nejmenších stínů, přizpůsobit se pohybům větru, uměl vidět a nebýt viděn. V tom byla jeho jedinečnost, nadání.
Weronth hladové stádo chvilku sledovala, pak se však ozval její vlastní hlad. A dosti hlučně. Na chvilku se jí zastavilo srdce, strnula v pohybu. Ani jeden z kopytníků však nejevil známky toho, že by něco slyšel. Ve skutečnosti se v podstatě nic neozvalo. To ale Weronth nepochytila, nebrala ohledy na to, že v této chvíli slyší lépe, než jakýkoliv jiný tvor, kdekoliv na světě.

Odplížila se zpět na rozcestí, kde už na ni čekal Lawrenth. Sklonil svou mohutnou hlavu. Sděloval, že směrem, kterým se vydal, není nic, co by stálo za lov. Weronth však zamávala ocasem. Něco jsem našla, říkala.

Lawrenth jí olízl tvář a vyrazil směrem, odkud přišla. Jakmile skočil mezi stromy, projevil se jeho přirozený instinkt – schovej se tak, aby tě nenašli ani ti, co jsou na tvé straně.
Weronth to vnímala spíš tak, jako by černý vlk zmizel v nějakém portále do paralelního vesmíru. Sama tuto schopnost ovládala do jisté míry také, jako každý Vlk, bez toho by nepřežila, ale byla pouze průměr. To Lawrenth byl špička. A ona na něj byla pyšná.
Zatímco se zaobírala těmito úvahami, její tělo se automaticky dalo do pohybu a dohánělo Lawrentha (byť jej nemohla vidět). Když dorazila k mýtině, kde se stále živilo nějakých sedm zvířat, naproti sobě zahlédla stín, jenž byl o něco hlubší, než ty okolní. Pozorně se dívala, sledovala obrysy tmy… ach ano, jistě, dva odlesky ve výši hlavy – oči – Lawrentha prozradily. Weronth ale věděla, že kdyby nechtěl, aby ho našla, nedokázala by to. Tento fakt ji poněkud rozladil. To ovšem pouze do chvíle, kdy Lawrenth začal obcházet mýtinu – postupoval vpravo, držel se ve stínech a nevyluzoval žádné zvuky.

Pohyboval se prostě… elegantně. Naprosto okouzlující, napadlo Weronth.
Lawrenth opět zvedl hlavu a navázal oční kontakt. Pak kývl k jednomu z největších tvorů na mýtině a tázavě nachýlil hlavu ke straně.
Weronth rozhodně kývla. Zamyslela se, v pár sekundách logicky zvážila všechny možné způsoby útoku, výsledky, následky a bůhví co ještě. Lawrenth skoro viděl, jak se jí v hlavě točí kolečka. Když začala po vzdálenější straně obcházet mýtinu, okamžitě pochopil, co chce dělat. S nápadem jako takovým souhlasil, a tak pokračoval ve svém postupu vpravo.
O pár metrů dál se zastavil a čekal. Věděl, co bude následovat.
Pak se stalo spoustu věcí najednou.

Weronth se dostala za stádo, vítr foukal od ní ke zvířatům. Věděla, že musí okamžitě vyrazit, než někdo zvětří nebezpečí, a tak napjala svaly na zadních nohách a přeskočila haldy sněhu, nahromaděné před ušlapanou mýtinou. Vyrazila k vybranému zvířeti. Bezmyšlenkovitě běžela. Tvor se dal do pohybu, štíhlé, rychlé nohy se míhaly ušlapaným sněhem a přeskakovaly všechno, co mu stálo v cestě. Kromě Lawrentha. Když Weronth přivedla zvíře až k němu, vyskočil a zakousl se mu do krku, přičemž prudce trhl hlavou. Bylo to bleskové a bezbolestné, přesto jej někde vzadu v mysli dotěrně otravoval pocit viny. Zaplašil ho.
Mezitím k němu přiběhla Weronth. Olízla mu čumák na znamení úcty k úspěšnému lovu, Lawrenth však udělal totéž, vědouc, že udělala stejný díl práce, jako on. Zvláště, když se pak nabídla, že kořist ponese do provizorního domova. On souhlasil, bez výčitků svědomí. Weronth, Vlčice, kterou znal, rozhodně nepodléhala jistým pravidlům etiky.

Mezitím, blízko okraje lesa…

Sam se vzbudil do tmy. Na obzoru rozeznával zbytek světla, jež se ale rychle vytrácelo. Les se nořil do stínů a poskytoval dokonalé podmínky k úspěšnému lovu.
Vzduch v jeskyni praskal elektřinou a byl prosycen pachem Vlčí srsti od proměny.

Weronth a Lawrenth odešli před slabou hodinou a Sam odhadoval, že ještě nejméně další dvě se neukážou. Povzdechl a začal balit rozházené věci. K uklidnění potřeboval nějakou činnost. Všechny atomy okolo, jako by jej vybízely k proměně, zastiňovaly logické uvažování. Naštěstí ne dost, Sam až příliš dobře věděl, jak schopná je jeho druhá podoba zabíjet.

Venku se ozvala tlumená rána.

Okamžitě zpozorněl a zvažoval své možnosti.

Jestli je to Lovec, nejspíš ví, že jsem uvnitř. Jinak by nebyl tak hlučný a neopatrný. Měl bych vyjít ven. Jsem tu vlastně v pasti, že ano. Mohl bych bojovat alespoň o důstojný konec. Kdyby ale nevěděl… mohl bych se prozradit… nebo to nebyl Lovec…

Jakýsi instinkt ale říkal, že hladová krysa, co sem zabloudila z nevzdálených polí, to nebude. A tomuto instinktu se Sam učil od malička bezmezně věřit. Pomyslný alarm v jeho hlavě teď blikal, křičel a zmatené narážel do jejích stěn, až jej z toho rozbolela.
Uhm – to venku bylo nebezpečné, nejspíš.

Sam si dával pozor, aby nevířil prach, co se usazoval na podlaze jeskyně a pomalu, s citem postupoval ven.

PS: Další kapitolu už mám tedy napsanou, ale... přidám tak za týden, kdyby to někoho po tak dlouhé době zajímalo (o čemž silně pochybuju, ale tak budiž)...